Wine journal

1./ Hello, meet my freaky Monday

30. srpna 2012 v 13:05 | Swallow
Sedla jsem si do křesla a zkusila se do něj zabořit co nejhlouběji. Měla jsem něco, co jsem si sama pro sebe nazvala záchvat paniky. Nebyla jsem si jistá, jak se skutečný záchvat projevuje, tohle byl spíš jen nervy drásající pocit, který se projevoval v mém žaludku. Přicházel neohlášený a nepravidělně. Bylo to jako kdybych měla hořící kouly vraženou až v krku. Ale nejhorší na tom byl ten pocit, co přicházel s tím. Vždycky mě to na moment ochromilo. Musela jsem si sednou. Bylo to jako kdyby se celý můj svět zhroutil a já si připadala k ničemu. Jako by se svět změnil na temnější a horší místo. Nevěděla jsem jak to vysvětlit sama sobě, natož nikomu jinému. Ale měla jsem pocit, že to přichází vždycky, když jsem si připadala nechráněná nebo k ničemu. A tenhle záchvat mě přepadl a já se cítila ještě hůř.
Ale jelikož už jsem s tím byla seznámená tolikrát, tak stačilo, že jsem se posadila a snažila se pravidělně dýchat. Teď jsem byla sama, takže jsem si mohla dovolit ten luxus se vzpamatovat pomalu, ale občas se to stalo i když jsem byla někde s přáteli. Potom jsem si připadala jako kdybych se chtěla jenom zhroutit pod židli a schovat se tam navěky. Ale to bych mohla vypadat jako šílenec.
Víte jak v životě přijde to období, kdy si každý musí zvolit to, co chce dělat až po zbytek života? To období, kdy odmaturujete a máte pocit, že jste králem světa, ale pak vám dojde, že musíte mít ještě něco, co budete dělat po prázdninách? Protože já jsem teď právě prožívala jak se mi hroutí jeden můj domeček z karet. Chtěla jsem na jednu vejšku. A chtěla jsem na ní tak moc, že jsem se rozhodla, že si podám přihlášku snad jenom tam. Ale bohužel jsem si vybrala skvělou a prestižní školu a v pořadí jsem se umístila skvěle. Ale bohužel jsem se nevešla do toho blbého 50 místa. A teď mi zůstanou jen oči pro pláč. Ale já se radši zhroutím.
Nijak zvlášť jsem nepočítala s tím, že bych se tam nemusela dostat. A navíc když jsem se teď podívala zpátky, tak mi přišlo, že možností jsem měla mnohem víc. Je tolik škol, které by mě mohli bavit. Nebyla jsem si moc jistá, co dělat. Ale když už jsem se začela uklidňovat, tak jsem si neplánovala dál kazit den. Jeden dopis den nedělá. Tak jsem znovu vstala a rozhodla jsem se, že si udělám čaj.
Do téhle chvíle jsem se cítila docela dost dobře. Myslím, že to nikdo nahlas neříká, ale já ze sebe měla fakt dobrej pocit. Jako že jsem skvěle odmaturovaná středoškolačka, která půjde na vejšku, kde bude zářit a potom půjde dál pracovat. Dobře, nebyla jsem si ani jistá, co přesně chci dělat. Ale sakra v tomhle věku má představu o tom, co chce dělat za dvacet let? TO je docela nefér. Chvíli jsem tam tak seděla zírala na ten odmítaví dopis a potom jsem ho jenom zmuchlala a hodila do rohu. Mám lepší problémy, kterými bych se měla zabývat než je nějaký dopis.
Zvedla jsem telefon a napsala Ester "Potřebuju se ožrat!" Hádala jsem, že jí takhle zpráva nenechá chladnout a uzpůsobí svůj program, aby mi mohla dělat společnost. Protože přeci jenom začínalo léto, byl květen a venku už bylo krásně. Dneska bylo mimořádně teplo a já jsem chtěla z tohodle dne udělat něco, co předčí i to, že jsem dostala tenhle stupidní dopis.
Abych Vám to nějak vysvětlila. Tak jsem se rozhodla, že si budu psát deník. Protože občas prostě se člověk potřebuje vzpamatovat z toho, co se mu právě děje. A nikdo není lepší posluchač než můj deník. Který jsem nepotkala už pár let. Ale když jsem byla malá, tak jsem si je ráda psala. Vždycky jsem si do nich i lepila výstřižky z časopisů. Většinou nějaké fešáky. Mlask.
Ale teď už jsem jenom slyšela, jak mi pípnul telefon s tím, že přišla nová sms. Ha, Ester nikdy nezklame...

New way, new view, new hopes...

17. srpna 2012 v 22:15 | Swallow
Sometimes I just find myself to struggle.

Mám pocit, jako bych se v poslední době strašně naštvala, ale možná to budou jen ty prázdniny. A ten nedostatek aktivity pro můj mozek. I když se to pečlivě snažím zaplňovat svou četbou a dalšími hloupostmi. Ale všiml si někdy někdo, jak ta mládež pije? Protože já mám pocit, že o prázdninách se ze mě stává najemný alkoholik. Dobře, není to tak vážně, ale v létě mám prostě chuť sednout si na balkon, něco si číst a přitom si dát skleničku vína. Možná ne skleničku, ale tak to znáte. Buď máte slinu nebo ne.
Ale hurá. Právě se řítím na roadtrip a potom to by mohlo být více méně šílené. Můj poslední roadtrip dopadl tak, že nám nasněžilo do auta, chytili jsme smyk a udělali hodiny, příma na silvestra před půlnocí jsme uvízli uprostřed ničeho a neměli jak se dostat pryč. No jsem v očekávání, co mi přinese osud tentokrát. Protože zcela typicky tu mám svou sklenku vína a můžu vám říci, že se těším, až jí vypiju!
Ale jinak, právě pracuju na své skvělé praxi, která se zaměřuje na to, že čtu knížky. Co může být bezvadnějšího? A těším se, až změním to prostředí, odstěhuju se na privát a začnu znovu řádně přemýšlet. Snad to tentokrát nebude zase flákárna. A budu dělat něco co mě baví i když to možná nebude mít hvězdnou kariéru, ale co.
Každý sen je pouze o tom, jak si ho přizpůsobíme. A když už konečně víme, co bysme chtěli, co může být lepšího?
Protože nejde o to, že to nejde, ale jde o to, co všechno jde. A já přestože mu nedávám moc velkou váhu ani důležitost, tak můj osobní spisovatelský hlas je vše, co mám.
Možná mi to trvalo dlouho uvědomit si to, ale na druhou stranu, ono to leželo pořád přímo přede mnou.
I will be writing. And I will be true.
A mám nervy na to, abych si s tím zahrávala! :)
Spisovatelé se většinou vyznačují, že sedí doma, píší a nepíší nic dobrého, jsou to alkoholici a kuřáci, ale to je jenom hloupý obrázek, který závistiví pracíposedlí lidé vymysleli.
My jsme totiž ve skutečnosti strašně pohodoí lidé, které nic nerozhodí.
Protože my můžeme sedět a v pohodě se na vás koukat, ale přitom jsme vám už v hlavě několikrát nechali explodovat oči.

Jedna vlaštovka jaro nedělá a jedna hloupá věc nám nezkazí den.
Swallow

Dont tell me who I cant be!

13. srpna 2012 v 17:52 | Swallow
Ani si nejsem jistá, proč jsem se rozhodla tohle všechno psát. Možná proto, že každý špatný autor by mohl psát alespoň něco. Protože jsem se rozhodla, že bych se měla věnovat odvětví, které není zrovna nejlepší. Není to doktorka, zubařka, právničina ani cokoliv podobného. Až nedávno mi došlo, že bych doopravdy chtěla být nejspíš spisovatelkou. Ale co? Vždyť to může dělat každý. A pravděpodobně i dělá. Protože kdokoliv si založí blog a nebo přijde s nějakou jediněčnou myšlenkou, tak se jí pravděpodobně bude snažit zvětčit. A dost možná to nebudou bláboly z hlavy dvacetileté puberťačky. Protože nic víc nejsem.
Ale na druhou stranu bych mohla mít trochu důvěry sama v sebe! Správně? Nejsem si jistá...
Ale, ale, ale... Snad bych mohla vypustit alespoň něco, z toho mého slovního průjmu v mé hlavě, ven. Protože je to bordel. A v tuhle chvíli mi přijde tolik věcí tak zbytečných, nudných a nepatřičných, že trošku pochybuju o tom, jestli jsem si vybrala správně obor. Protože se právě v posledních dnech nebo týdnech cítím strašně ale strašně moc BEZ INSPIRACE! Rozhodla jsem se, že se nejspíš vzdát těch mých skvělých příběhů z fantasy světa, i když mi to s nimi tolik šlo! Ráda bych napsala něco chytrého, co by oslovilo tolik lidí. Ale jelikož tak málo věřím ve vlastní hlavu, tak si nejsem jistá, jak to zvládnu. I když na druhou stranu jsem vždycky byla taková ta holka, co zapadá všude. A bojím se, že to ze mě udělalo všední dívku. Přestože se tak necítím. Ale v jádru se cítím vyjímečná. Jiná. Tak asi budu věřit svým instinktům.
Protože jsem se právě pro něco rozhodla. A až chytím slinu (hej teď mě zmátlo, jaký i/y v tom blbým slově slina má bejt!), tak se rozjedu a tohle už dost dobře je moje rozcvička.
Připravte se na můj slovní průjem. Nesmrdí. Moc...
Je to spíš taková hloupost před spaním. Ale třeba mi to pomůže, abych se nezbláznila. I když pochybuju.
Já už tak trochu cvok jsem.
Protože někdy bych si radši přála být psem. Psem, kterého teď právě pojmenuji Marley, podle knížky, kterou právě čtu. Dost možná to znáte z toho filmu Marley a já, co? Ale to není ten pes. Tohle je miláček. Ale tak když ho teď pozoruji, tak si říkám, že má dost perfektní život. Dost jídla, nemusí se o nic starat, honí si svůj klacek, běhá za míčkama a spí, spí a zlobí. A co já se musím starat o tolik věcí? Neměla bych bejt radši nějaká přítulná fena, kterou si najde nějaký pohledný starý mládenec, budu mu ležet na klíně a nechám se hladit za ušima? Co? Místo toho si teď udělám tousty s nutellou, která je podle mě moc sladká, ale jedou za čas chytnu neskrotnou touhu na sladký. Protože světe div se, jinak mě sladký moc nebere. Ale na druhou stranu mě dost berou slaný věci. Bon apetit. A taky toho psa nenapadne ani to, že když najde v kuchyni pomerančovou džus tohle "Hodila by se do něj nějaká vodka." Jo možná to zní jako hláška alkoholika, ale tak to není. Doopravdy. Člověk má prostě někdy náladu, že by potřeboval panáka. (A já vždycky říkám, že potřebuju rovnou lahev, je to taková realističtější představa!)
Děkuji za poslech rozjitřené duše.
Swallow

Merlot

4. srpna 2012 v 15:10 | Swallow
Tak pro začátek, né každý den se stane něco převratného. Ale některé dny se stane něco, co prostě stojí za to zaznamenat. I kdybych to měla číst jenom já.

Pátek

Dobře, takže už bylo po šesté hodině a já jsem pomalu stoupala do kopce. Byl červenec a v tuhle hodinu bylo ještě neskutečně horko, takže jsem postupovala pomalu, protože jsem nechtěla zrudnout a zpotit se. Mířila jsem na svoje první rande. I když oficiálně vzato nikdo z nás dvou tomu neříkal rande a už předtím jsme se několikrát viděli. No, nejenom to.
Ale tak považovala jsem to za rande z několika důvodů, za prvné jsme měli mít večeři. Za druhé už to bylo domluvené pár dní dopředu a ne z minuty na minutu jako dostaveníčko. A za třetí, byla jsme z toho lehce nervózní. Víte, ono má nějaké výhody plánovat si rande z minuty na minuty. Nemáte šanci vyšilovat. Protože ještě před dvěmi hodinami jsem seděla doma a blbě zírala do zdi. Nevěděla jsem čím bych měla začít. A tak jsem zavolala Ester. Byla to moje nejlepší přítelkyně a očividně si zachovávala chladnější hlavu než já. Protože mi vysvětlila, že času mám dost. Takže jsem si v klidu mohla dát sprchu a připravit se. Než jsem odešla tak jsem si nalila skleničku vína, abych se uvolnila. Potom co jsem jí vypila mi došlo, že víno není dostatečně silné. Tak jsem si dala panáka slivovice. Jenomže teď ze mě táhl alkohol a já už jsem musela vyrazit. No tak jsem vběhla na zahradu, utrhla pár lístků máty a ty jsem zběsile přežvikovala zatímco jsem se snažila jít do kopce a nezapotit se, což bylo už tak těžké, když mi po tom panáku zčervenaly tváře.
Když už jsem tam konečně dorazila, tak jsem se uklidnila. Alex vypadal totiž naprosto v klidu. A už měl skoro připravenou večeři. Sláva mužům, co umí vařit. Možná jsem měla menší problém s tím, že mi naložil skoro stejnou porci jako sobě, ale tak co. Já to přeci zvládnu. Sice nám nenalil víno přímo k jídlu, ale až potom, ale v tu chvíli, kdy jsem dojedla jsem se sotva mohla zvednout. Nejspíš si nevšiml, že jsem se přejedla a právě jsem si připadala jako slon.
Když jsme dojedli, tak jsme se přesunuli na gauč a začeli se dívat na film. Ale dívali jsme se na film přesně v tom stylu, jako každý začínají pár. Stihli jsme sotva úvodní titulky a o zbytku jsme nevěděli. Ale samozřejmě, že to byl gentleman a nikam dál než k mazlení n gauči nezašel. Což mi bylo trochu líto. Ale sotva můžu být já ta první, která se na něj vrhne a bude z něj strhávat oblečení. Měla jsem aspoň nějaké zásady.
Už bylo kolem půlnoci a já jsem si říkala, že když už dnes nic nebude, tak by byla vhodná chvíle se sebrat a jít domů. Protože jsem po tom jídle, víně a mazlení už měla docela dost. Cítila jsem se trošku vyčerpaně a už jsem se těšila, až se budu moc zavrtat do svojí postele.
Ale když jsem se podívala ven, tak jsem musela uznat, že nikam jít nemůžu. Alex by byl gentlaman a doprovodil by mě domů, ale ani on by v tomhle nevyšel ven.
Zuřila tam pravá letní bouřka. Stromy se kymácely ze strany na stranu a přes hustý déšť nebylo vidět ani na metr daleko. Když jsem se na balkoně nahnula přes zabradlí a viděla, jak se ulicí valí voda jako v potoce, tak se mi tam ani moc nechtělo.
Dostala jsem obrovské tričko, které mi bylo až po kolena a Alex se odešel převléknout do koupelny. Já bych se klidně dívala, jak se přede mnou převléká bez mrknutí oka, ale nechtěla jsem narušovat tu nevinnost okamžiku. Přeci jenom když se někdo snaží na to jít pomalu a být slušný, tak mu to nezkazíte hned. Ale až za chvíli...
Leželi jsme v posteli a já jsem si nebyla jistá, co mám dělat. Protože jsme tam prostě jenom leželi. A já jsem navíc potřebovala strašně na záchod. Protože jsem nebyla od té doby, co jsem přišla a mezi tím jsem toho vážně dost vypila. Ale měla jsem takový blok, že jsem se prostě trochu styděla. Ani nevím proč, protože on zatímco jsem tu byla už byl na záchodě asi třikrát. Nechápala jsem, jak ještě můžu žít. Tak jsem se zeptala, kde ten záchod je. A jelikož jsem nevěděla, kde jsou vypínače, tak jsem na první pokus vlezla nejdřív do skříně. Ještě že jsem to tam nepustila. A když už jsem našla koupelnu, tak jsem jenom slyšela, jak zatracená je ten byt tichý. Takže cokoliv, co tady budu dělat, bude slyšet po celém bytě. Tak jsem pustila naplno kohoutek u umyvadla a konečně se došla vyčůrat. To vážně nepochopím, jak jsem to mohla vydržet tak dlouho. No aspoň jsem se tímhle činem uvolnila natolik, že jsem se v posteli prodrala až k dalšímu mazlení. Ale nic víc mi nedovolil. Jak to sakra dělal? Tak jsem radši usnula. A tušila jsem, že zítra si na záchod dojdu asi až doma. Záchodovej posera. Ale když jsem se potom ptala holek, zjistila jsem, že pár z nich to má více méně stejně. No stěny jsou tenký a slečny nejsou rády, když jejich nová známost slyší, jak čůrají jako vodopád. To je moje odůvodnění... Teď spát.

Wine journal

4. srpna 2012 v 14:34 | Swallow

Wine Journal


Kde ten příběh začíná? Nejspíš bych to měla vzít od začátku. Ale nejsem si jistá, kdy přesně to začelo. Možná v ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že by to možná všechno stálo za to zaznamenat. Protože to opravdu stojí za to.
Ve čtyřech sedíme kolem jednoho stolu v baru. Já právě rozlévám bílé víno a dávám si patřičný pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar. Nesnáším ty lidi, kteří prostě popadnou lahev a začnou dolévat sklenky ve stylu barmana, kterému je úplně fuk, že půlka vína skončí na stole. Protože věřte mi, ani barmani to taklhe pitomě nedělají. Sedí tady mé tři kamarádky. Podle mě jsme všechny docela k nakousnutí. I když každá svým vlastním způsobem. Znáte to, když vás upoutá žena svým intelektem nebo naopak krásou nebo drzostí nebo něčím roztomilým a hravým nebo svou přímostí nebo vás přímo neskutečně přitahuje a nevíte proč? Protože každá z nás měla něco z toho. Možná jsme byly dost rozdílné, ale na druhou stranu jsme měli něco společného. Přátelství.
Dobře, dobře. Už vám možná řeknu o čem to celé je. Je to vcelku prosté.
O víně. Ale spíše o tom, co všechno se nám přihodilo, když jsme pily víno. Nebo jakýkoliv jiný alkohol. Ale převážně víno. A hlavně já se všechny zajímavé historky dozvídám u vína nebo po tom, co vína vypiji příliš, tak potom se mi ty nejzajmavější historky dějí.
Ale je toho hodně, co bych si ráda zapsala do svého deníku. Do svého vínové deníku. Takže abych začela...
 
 

Reklama