Příběhovník

Give me love

2. března 2013 v 0:47 | Swallow
Give me love, angel beging for love.

V celém pokoji byla naprostá tma. Nebylo vidět ani nakrok, ale to mi nebránilo v tom, abych pouze nepřítomně zírala do tmy. Byla jsem tu sama, naprosto. Měla jsem pocit, že jsem na celém světě sama. Neslyšela jsem žádné další hlasy, neslyšela jsem žádné zvuky. Pomalu jsem začela doufat, že jsem zemřela. Slyšet byl pouze puštěný větrák u stropu, který nepřinášel úlevu, spíše jenom vířil nesnesitelné horko pokoj. I přes tu tmu jsem přesně věděla, jak pokoj vypadá. Na stole je stará hrací skřínka, na které stojí pár, který se objímá a když skřínku natáhnete, tak začnou tančit na pomalý valčík. Na stole je hromada fotek, které zachycují všechny ty šťastné tváře, které vídám. Všechny ty zamilované oči, láskyplné objetí a nevinné polibky. Jinak tu nebylo vůbec nic, jen stará matrace, na které jsem právě seděla. Zaprášený stůl s fotkami a hrací skřínkou a stará komoda.

Nemohla jsem to vydržet. To ticho, tu samotu. Chytila jsem se za dlouhé vlasy, které měly barvu čerstvě napadaného sněhu, a pár jsem si jich prudce vyškubla. Bolest mi rozjitřila smysly a já jsem je odhodila před sebe v naději, že zaslechnu, jak dopadají na zem.
Potom jsem ucítila další ostrou bolest, vycházela z mých zad. Zaryla jsem nehry do kůže a cítila, jak protrhávám kůži. Teď už jsem si doopravdy myslela, že umírám. Jak jsem si drásala kůžu na zádech, zjistila jsem, že mi něco uvízlo v dlani. Rozsvítila jsem lampičku, které ležela na zemi a zírala jsem na jedno malé bílé pírko pokryté krví. Znovu jsem si sáhla na záda a zjistila jsem, že jsem vytáhla další chomáč peří. Seděla jsem tam dlouho a trpělivé a bolestivě si tahala pírko po pírko. Až dokud mi na zádech nezůstali pouze sněhobílá křídla.

Vyšla jsem ven na ulici a prohlédla si v odrazu v okně svoje křídla. Šla jsem dál, chtěla jsem najít nějaké lidi. Chtěla jsem, aby mě viděli a buď v úžasu zírali nebo s křikem utekli. Ale první žena, kterou jsem potkala si mě ani nevšimla. Byla jsem ještě víc neviditelná než předtím. Teď už si mě nikdo nikdy nevšimne. Utíkala jsem zpět k sobě domů. Do té obrovské krabice, která jako jediná skýtala trochu bezpečí, přestože byla tak prázdná. Stejně jako já.

Další večer jsem vyšla ven. Jako první jsem potkala kluka a dívku. Procházeli se nesměle vedle sebe, ani se nedotýkali, jen se na sebe občas nevinně usmáli. Věděla jsem, co to znamená. A záviděla jsem jim to a nenáviděla jsem je za to. Přišla jsem přímo k nim, ale ani nezaregistrovali mou přítomnost. V další chvíli jsem v ruce držela šíp. Nechala jsem svůj vztek zaútočit a zabodla to tomu mladíkovi přímo do srdce. Na chvíli se zarazil, poté ale popadl dívku do náruče a políbil ji. Dívala jsem se na to, ale potom jsem utekla. Utíkala jsem dál. Chtěla jsem ublížit někomu dalšímu. Protože přestože se teď možná cítí šťastný, nakonec budou tak zranění, jako kdyby doopravdy v srdci měli šíp.

Šla jsem dál. Narazila jsem na dvě mladé opilé dívky. Vzala jsem svůj šíp a jedné to nemilosrdce vrazila do zad. Takhle jsem se procházela celou noc. Každého u koho jsem mohla, jsem obdarovala svým šípem. Chodila jsem a rozdávala šípy. Protože lidé se chvíli zdáli překvapení, možná i šťastní. Ale až jim dojde, že mají v srdci šíp, už tak šťastní nebudou.

Dorazila jsem k obrovské budově z které duněla hudba. Přímo mě to tam táhlo. Tolik energie, přitažlivosti, tolik mladých párů. Procházela jsem se mezi tančícími těli a přejížděla šípem po lidech. Jako náhodou jsem šíp do někoho zabodla a šla zase dál. Když trpím já, budete taky. A potom přišlo ráno.

Seděla jsem znovu ve své malé krabici. Dívala jsem se tančící pár na mém stole. Vzpomněla si na všechny ty tváře, které jsem dnes viděla. Vzpomněla si na jejich šťastné tváře. Držela jsem jeden z těch šípů ve své ruce. Zírala jsem na něj a věděla, že z mého vzteku vzešlo něco krásného. Jenom ne pro mě.

Vzala jsem ten šíp a zabodla jsem si ho přímo do srdce. A to pomalu krvácelo...Láska bolí, ale přesto milujeme. A šíp nás zasáhne jako blesk z čistého nebe. Jen musíme doufat, že to bude ta pravá.

(Povídka inspirována klipem k písničce Give me love. :))

Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0

2. února 2013 v 22:38 | Swallow
Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0


Záznam z dokumentu z neznámého roku na neznámém místě. Matka 3.0 v nahrávací místnosti zaznamenává svou existenci předtím, než bude eliminována.
-Můžete nám shrnout svou dosavadní existenci Matko 3.0?
Má existence je strukturovaná přesně podle pravidel společnosti. Byla jsem stvořena podle měřítek mé Matky 2.0 a Otce 2.0. V pěti letech jsem byla přesunuta do ústavu, kde mě vzdělávali, na předem zvolenou pracovní pozici. Ve dvanácti letech jsem nastoupila jako učednice v prodávajícím sektoru. V patnácti letech mi byl vybrán manžel Otec 3.0. A když mi bylo dvacet let, tak jsme dostali své první dítě. Přesně tak, jak to stojí v pravidlech společnosti. Jako prvního jsme si určili Chlapce 4.0. Zvolili jsme mu pracovní pozici skladníka, stejně jako jeho otec. Ve dvaceti pěti jsme měli právo na další dítě. Takže jsme si zvolili Dceru 4.0. Poté už jsme neměli nárok na žádné další dítě. Nyní je mi čtyřicet let, takže se chystám k eliminaci, neboli ukončení životnosti a znovuzrození.
-Dcera 4.0 byla stvořena přesně podle určených měřítek?
Byla jí zvolena podobná struktura těla, jako mám já i stejná pracovní pozice. Ale už od dětství vykazovala jisté známky jinakosti. Zašli jsme s ní na vyšetření a tam nám pověděli, že se musela stát nepatrná systémová chyba při výrobě. Dcera 4.0 mi nebyla moc podobná a navíc měla zvláštní chování.
-Můžete specifikovat zvláštní chování?
Nejsem si jistá, jak vysvětlit slovo zvláštní. Nikdy mi pravý význam tohoto slova nikdo nevysvětlil, ale takhle nám to řekli stvořitelé. Nepodobala se žádným dětem z okolí ani svému bratrovi. Když byla malá, tak se neustále na něco ptala. A poté o našich odpovědích i pochybovala. Pochybnost je ale zakázána! Proto jsme s ní šli na vyšetření. I přes nasazení léku na napravení tohoto problému, pořád se chovala jinak. Její chování se občas podobalo stvořitelům, podle kterých jsme vytvářeni. Byla nepředvídatelná. To je to slovo.
-A co se stalo, když ve dvanácti letech nastoupila jako učednice?
Vedlo se jí dobře. Zapojila se do práce a my očekávali, že je všechno v pořádku. Ale potom se vrátila z práce a začela - nevím, jak to říct. Ona zpochybňovala celý systém práce a navrhovala nám nějaké změny. Přirozeně jsme byli zděšení. Jakákoliv iniciativa je přeci tvrdě popřena už v našem genetickém kódu. Báli jsme se, že jí budeme muset dát k eliminaci. A na další dítě už jsme neměli právo.
-Takže jste její neobvyklé a zakázané chování nenahlásili?
Mysleli jsme, že se časem podmaní do systému, který u nás všech přeci tak skvěle funguje. Nepřišlo nám možné, že by se mohla vymknout kontrole. Čekali jsme, že její chyby se potlačí prací. Nedokázali jsme definovat její chování, a přestože nám přišlo neobvyklé, netušili jsme, co je tam špatně.
-Všimli jste si v den, kdy Dcera 4.0 měla patnáct let, něčeho podivného?
Chovala se jinak. Ráno ani nechtěla svou injekční snídani a odešla později do práce. Bratr 4.0 jí chtěl odvést do eliminačního střediska. Byl rozhodnutý, že kdyby odmítala své povinnosti, tak by jí nechal eliminovat. Otec 3.0 a já jsme ale chtěli ještě počkat. Doufali jsme, že se systémové chyby potlačí. Víte, byli to naše děti. Těšili jsme se na den, kdy je přetransformují z Bratra 4.0 na Otce 4.0 a přiřadí mu nějakou Matku 4.0. Tak byla společnost vytvořená a tak to mělo správně být. Možná v ten den jsem pocítila první podivné pocity i sama u sebe. Myslím, že jsem pocítila něco jako strach.
-Nikdy předtím jste necítila strach?
Nejsem si jistá, jestli to byl strach. Jednou jsem o tom mluvila s dcerou. Ptala se mě, co je to strach. Nedokázala jsem to vysvětlit. Používáme slova strach ve větách tak automaticky, pronesla jsem jednou něco ve smyslu, že se bojím, že jí vystydne večeře, jestli si nepospíší. A ona se mě zeptala, co je to strach. Víte, ona se bála tmy. A také strašidel. Nikdy jsem neslyšela o ničem takovém. Ale myslím si, že to co jsem pocítila, byl strach o dceru.
-Spatřila jste ještě někdy Dceru 4.0?
Ne. Ráno odešla do práce, a poté už jsme jí neviděli. Až další den ráno za námi přišel někdo z oddělení Vyšetřovatelů.
-A tento dopis jste dostala den poté, co vaše dcera zmizela? Dovolte, přečtu vám ho ještě jednou.
Milí rodiče, Tati 3.0 a Mami 3.0,
Je mi líto, že vás musím opustit. I když vy si pravděpodobně mé nepřítomnosti nevšimnete. Nejste zvyklí cítit stesk nebo opuštění. Nejsem přesně to, co si myslíte. Vždycky jste pravděpodobně viděli, že jsem odlišná od ostatních. Protože poté, co mi byla vytvořená měřítka, podle kterých jsem měla být stvořená, tak mi bylo přidáno i něco dalšího. Lidský kód. Nejsem vytvořená úplně uměle, jsem napůl vytvořená a napůl narozená. Proto jsem byla schopná uvažovat i jinak než vy. Nepřipadalo mi správné, že nás stvoří, vycvičí a donutí pracovat. Můžeme vytvořit pouze další dva potomky a ve čtyřiceti letech nás jako opotřebované eliminují. Narození, učení, práce, smrt. Můžeme si stvořit potomky podle obrazu svého, ale nejsme zvyklí, že můžeme být kreativní, proto se většinou děti podobají nám a pracují ve stejné sekci jako my. Ale už nejsme schopní je rodit, ale pouze vyrábět. Stvořitelé jsou jediní privilegovaní, úzká skupina, která může žít svobodně jako naši předci. Kde se to takhle hrozně zvrhlo?
Otevřeme soubor, kde namícháme přesnou barvu očí, vybereme barvu a délku vlasů, výšku a typ postavy. A nakonec budoucí povolání. To všechno spojíme a vzkřísíme špetkou života. Nemáme v sobě žádné otázky, odpor, zvědavost. Nikdo kolem nás se neptá, nebrečí a nevzteká se. Takže je to pro nás cizí. Submisivní pozice nám vyhovuje a my se neustále jenom vytváříme a eliminujeme. Ani nežijeme a neumíráme. Bez otázek a bez jakéhokoliv většího smyslu.
Mě vytvořili rebelanti od stvořitelů. Rozmnožují se přirozeně, děti se rodí a vychovávají. Mají vlastní mysl a uvažování. Mají různé přednosti a chyby. Tito stvořitelé mě vytvořili jako pokus, jestli se může lidství znovu obnovit. Tento dopis odesílám vám a současně ho posílám i do každé pracující sekce a do každé rodiny. A přestože vás to pravděpodobně nechá chladným a budete mít pouze pocit, že se něco neděje, jak má, tak mezi námi existují další lidé jako já. Ti, kteří byli stvořeni, ale přesto jsou schopni lidského uvažování.
Tímto bych vás chtěla poprosit, ať v sobě najdete alespoň kousek odvahy a začnete pochybovat o tomto společenském uspořádání. Kde se život lidí skládá pouze z práce a z předem vyznačených pravidel. Kdysi dávno lidé chybovali a žili své vlastní životy podle sebe. Nerodili se s předem určeným cílem. Za jejich cestou za nekonečným zdravým a pohodlím jsme vznikli my. Uměle vytvoření lidé podle přesných měřítek. Nepochybujeme, nebojíme se a neradujeme se. Jedině to, co známe, nám přijde správné. Ale tak to není. Měli bychom si každý zvolit vlastní cestu. Protože přestože jsme uměle vytvoření lidé, tak máme stejné možnosti jako stvořitelé. Jen se musíme naučit znovu ty pocity najít a naučit se je používat.
S láskou (protože i tu já jí můžu cítit), vaše Dcera 4.0
-Co si myslíte o tom dopise?
Nejsem si jistá. Nejsem zvyklá, abych si na něco utvářela názor, víte? Ale chtěla bych se znovu vidět s dcerou. Mám pocit, že mě nikdo jiný nechápe. Bojím se, že mě nějak změnila, když jsem jí vychovala. Syn 4.0 se mnou nikdy neměl takový vztah. Ale z toho dopisu jsem pochopila, že ty věci, co mě tolik matou, tak to budou nejspíše pocity. Nejsem zvyklá prožívat takovéhle city.
Když se Matka 3.0 položila na lehátko a věděla, že právě tímto její život skončí, tak zjistila, že jí po tváři stéká jedna jediná slza. Z praktického hlediska znala slzy, jejich tělo bylo stejné jako tělo stvořitelů. Jenom jejich myšlení bylo jiné. Ale ona teď poznala, že je stejná jako jakýkoliv jiný člověk. Právě teď se bála o svojí dceru. A proto plakala.
Dcera 4.0 se přejmenovala na Evu, hlavně kvůli zvěstem, které si stvořitelé vyprávěli mezi sebou o první ženě na zemi. Právě teď už se totiž necítila jako část své rodiny. Věděla, že její matka i otec už jsou pravděpodobně po smrti. I když nevěděla, jestli se tomu tak skutečně dá říkat. Prakticky jim jenom vypnuly mozek a eliminovali je. Ale i tak cítila smutek. Hlavně kvůli tomu, že ani nevěděla, kdo ve skutečnosti je. Připojila se k několika stvořitelům rebelům. Tomuto světu vládl omezený počet stvořitelů, kteří mohli svobodně uvažovat. Protože čím více lidí, tím víc by jich nemuselo nesouhlasit se současným systémem vytváření otroků neboli umělých lidí. Otroci, jako třeba Matka 3.0 a Otec 3.0, byli po celém světě. Všichni byli vytvořeni, aby pracovali a nevyptávali se. Byli to naprosto dokonalé výkonné stroje schopné základního přemýšlení. Ale přesto se našlo pár stvořitelů rebelů, kteří nesouhlasili s tímto uspořádáním. A chtěli, aby otroci byli znovu svobodní. Všichni. Prvním důkazem, že otroci můžou být znovu lidmi, se stala její matka. A lidskost se šířila jako nemoc. Otroci se mohli stát obyčejnými lidmi, kteří se museli naučit svobodně myslet a museli si zvolit vlastní jméno, aby na světě už neexistovali pouze Matky, Otcové, Dcery a Synové.

Maybe somewhere in the world...

16. prosince 2012 v 22:48 | Swallow
Možná to nebyl nejšťastnější námět, ale whatthehell! Tohle je první povídka s kterou jsem se piplala více měně. Working for more...


Dnes by to šlo, pomyslela jsem si, dnes bych mohla zemřít.
Seděla jsem u své ranní tekuté závislosti a nechala si do žil vlévat čistou horkou energii. Mezitím jsem se dívala z okna na to, jak mrholilo a ani to nevypadalo, že kdy dřív existovalo slunce. Byl ten časný podzim, kdy listí dostává všelijakou barvu a pomalu odpadává ze stromů. A kdy dny plné zamračené a plačtivé oblohy nejsou ničím zvláštním. Podívala jsem se do okna naproti mě. Seděla tam mladá dívka, která zrovna také seděla u stolu a snídala. Když si všimla, že jí pozoruji, tak se na mě usmála a zamávala mi. Vyplašeně jsem uhnula pohledem. Podívala jsem se na ní, až když se znovu sklonila nad knížku, kterou četla. Měla dlouhé červené vlasy, a přestože tam jen tak seděla ve vytahaném oblečení, tak vypadala krásně. Tak svobodně a spokojeně.
Dokázala jsem si představit sama sebe, jak asi vypadám. Jako někdo, kdo sotva přežije dnešní den. Cítila jsem se jako šedá myška, už chybělo jenom to, abych dostala od babičky myší kožíšek. Měla jsem pocit, že jsem jako stroj, který je pouze silou vůle nucený každé ráno vstát a něco udělat. Dřív jsem možná mívala chuť do života, ani jsem si neuvědomila, kdy odešla. Ani jsem si nedokázala vybavit, jaké to dřív bylo. Prostě jsem si jednou řekla, že přestože něco udělat nechci, tak to udělám. Že to překousnu. A když jsem to takhle udělala jednou, tak jsem takhle najednou dělala všechno. Nakonec se z toho stala rutina a můj život se stal něčím, co mě nebavilo.
Jako každé nedělní ráno jsem si šla zaplavat. Nedělala jsem už moc věcí, které bych nemusela. Měla jsem přesný program každého dne a kdykoliv jsem měla volno, radši jsem si jenom lehla a zírala do prázdna.
Skočila jsem do hlubokého venkovního bazénu a propadala se neustále hlouběji. Když jsem otevřela oči, tak jsem věděla, že už jsem pár metrů hluboko. Už jsem ani neklesala. Spíš jsem se jenom tak vznášela. Podívala jsem se nahoru a viděla jsem přes vodní hladinu nebe. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych neudělala žádné další tempo. Kdybych teď prostě vydechla a zůstala se tady vznášet.
Cítila jsem, jak moje srdce bije. Slyšela jsem ho. Věděla jsem, že právě teď se ve mě rozlévá pocit jistého zoufalství a beznaděje nad tím, že ze mě právě pomalu vyprchává život. A co s ním? Stejně mě nebaví. Dostala jsem se do takové fáze života, ve které jsem nebyla pro své vlastní štěstí už ani schopná pohnout rukama a vynořit se z vody?
"Vážně chceš umřít?" Ozval se tichý hlas v mé hlavě.
"A proč žít? Nechci jíst, abych žila. Nechci pracovat, abych přežívala. Nechci se usmívat, aby mě lidi měli rádi. Tak proč?"
"Vážně nemáš nic, pro co bys chtěla žít?"
"Neměla bych žít tak, jak já chci? Proč se hádáš se mnou? Ty bys mě měla chápat ze všech nejlíp, když jsi moje duše."
"A ty bys měla chápat, že nechci zemřít. Jsem duše a chci pořád žít. Navíc jsem zvědavá, co se s námi stane za pár let. Nemyslíš si, že zítra to může být lepší? Že přijdou světlejší zítřky?"
"Vždycky když jsem přemýšlela nad tím, co se mnou bude za pár let, tak jsem se viděla šťastnější, než jsem v tu chvíli byla. Úspěšnější, sebejistější. Myslela jsem, že za pár let už budu vědět, co chci v životě dělat a že najdu svoje štěstí. Ale léta ubíhala a nic se nestalo. Takže už vidím další dny jen černější. Ani nevím, jestli budu mít zítra dost síly zvednout se z postele. Co je to za život?"
"Nemůžeš přeci chtít spáchat sebevraždu jenom kvůli tomu, že nejsi spokojená s tím, jak se tvůj život vyvíjí. Jak by taky mohl být jiný, když s ním nic neděláš. Jenom sedíš a jsi nešťastná. Kdyby ses aspoň trochu snažila…"
"Kdybych byla nešťastná, tak bych aspoň nějak žila. Ale já už necítím vůbec nic…"odpověděla mysl duši.
Otevřela jsem oči a zjistila, že stojím uprostřed lesa. Nebyla jsem si jistá, jestli už jsem zemřela nebo je to jen další chabí pokus mé vlastní duše, která se prostě nechtěla vzdát a zemřít. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se najít to, čím se mě asi snažila přimět k tomu, abych zůstala na živu.
Viděla jsem jenom stromy a spadané listí, které hrálo všemi barvami. Všimla jsem si slunce, které ke mně pronikalo jen v pár slabých hřejivých paprscích a přitom proměňovalo barvu listí na zlatou. Ve vzduchu byla cítit taková ta podivná čerstvá a chladná vůně podzimu. Krása a nádhera přírody mě pravděpodobně od sebevraždy nezastaví, pomyslela jsem si pobaveně a usmála jsem se.
Potom jsem se otočila a všimla si psa, který ke mně přiběhl. Byl černobílý a v tlamě držel obrovský klacek. Položil ho přímo přede mě a potom se na mě díval ostražitým pohledem, kdy hlídal každý můj pohyb, aby mu neunikl ten okamžik, kdy mu hodím klacek. Vždycky jsem měla psy ráda, ale nikdy jsem žádného neměla. Dokázala jsem zahubit i akvarijní rybičky, tak co bych proboha mohla provést psovi? Ale jestli je tohle jen moje představa, tak tady je možné cokoliv. Pořád lepší než kdyby se tady mělo objevit malé dítě. To by bylo takové klišé. Protože jsem se malých dětí bála nebo možná slovo bála není úplně přesné. Ale nevyhledávala jsem jejich společnost.
Mým životním cílem bylo vždycky štěstí. Byla to ta finální destinace, kam každý doufal, že se dostane. Ale je to doopravdy to čeho jsem chtěla dosáhnout? Štěstí není cíl, je to spíš způsob života. Mít štěstí není závislé na práci, rodině ani ničem jiném. Ale najednou jsem byla trošku zvědavá, jak by můj život mohl vypadat za pár let. Anebo taky zítra. Mohla bych zkusit být šťastná už zítra a zajít si koupit psa. A vezmu ho do toho lesa. Mohla bych ještě vyzkoušet udělat jednu změnu a pokusit se přežít.
Natáhla jsem ruku a rozhodla se, že bych mohla ještě zkusit najít něco z toho štěstí. Ale nebyla jsem si jistá, jestli už dávno jenom nesním. Možná už jsem byla dávno mrtvá. Takže už jsem s tím možná nemohla nic udělat. Ale chtěla jsem. To možná stačilo.
Natáhla jsem ruku a ucítila nápor vody, který si mě chtěl ještě udržet. Někdo mě vytáhl ven. Ve chvíli, kdy mě vytáhli nad vodu, jsem se tak i doopravdy cítila. Nad vodou. Jako kdyby mě někdo vytáhl z té uzavřené ledové nádoby plné vody, hned v momentě, kdy jsem se rozhodla z ní sama vylézt. Zamrkala jsem a prudce se nadechla vzduchu. Takže jsem očividně ještě pořád naživu.
"Plánovala jsem se vynořit," odpovím na svou obranu, i když se mě nikdo na nic neptá. Vytáhl mě nějaký kluk, ale pozoruje mě víc párů očí. A všechny jsou vyděšené a přitom zvědavé. Musejí si říkat, jestli jsem doopravdy ten typ dívky, která by se pokusila o sebevraždu? Pravděpodobně na to nevypadám. Věnuji jim všem zářivý úsměv a uteču odtamtud. Pohledy lidí, kteří by mě chtěli soudit. To mi ještě scházelo. Alespoň na smrt by měl mít člověk klid.
Šla jsem pomalu domů a adrenalin, který jsem v sobě měla nahromaděný, začal pomalu vyprchávat. Z toho, co jsem málem provedla. Z toho, že jsem se rozhodla, to změnit. Posadila jsem se doma znovu na židli.
Ta dívka z bytu naproti tam znovu seděla a znovu mi zamávala.
Zastavil se mi dech. Postavila jsem se a šla blíž k oknu.
Prohlídla jsem si tu dívku znovu a zvedla jsem ruku. Napodobila můj pohyb a obě jsme tam jen chvíli stáli a zírali na sebe. Zírala jsem na svůj odraz v oknu. A byla jsem to doopravdy já. Celou dobu jsem před očima měla odraz někoho, kým jsem mohla být. Kdybych chtěla. A právě teď jsem to byla já. Rozhodnutá svůj život změnit. Abych mohla být tou dívkou v odrazu. Pořád naživu…

Am I really from Humane kind?

16. prosince 2012 v 22:36 | Swallow
"Začínáme si plně uvědomovat svou sounáležitost s lidskou rasou a intenzivně pozorujeme v čem se ostatním lidem podobáme a v čem se odlišujeme. "
Kdykoliv si někdo myslí, že prožívá něco jedinečného, tak mám pocit, že je to jenom jeden velký omyl. Protože kdykoliv někdo má pocit, že prožívá něco jedinečného, tak se vsadím, že někdo jiný na světě prožívá to samé. A jen kdybysme v každý správný okamžik našli toho správného člověka, tak bysme si měli pokaždé s kým promluvit.
Protože nic není tak jedinečné jak se to zdá.
Dnes jsem se probudila a položila si otázku, jestli vážně nejsme jenom umělé produkty z nějaké jiné planety? Protože jsme všichni identičtí. V těch zásadních věcech.
Protože ve mě žije přesvědčení, že mi všichni jsme ve skutečnosti stejní lidé. Každý se narodíme jinak a naše povahy se můžou změnit. Ale naše duše může zůstat stejné. Vždycky mi přišlo tak trošku přetažené přes vlasy, že když umřeme, tak prostě umřeme.
Dobrá, možná už rostu z těch profláknutých fantasmagorií, ale stejně pořád ta jedna pro mě asi nikdy nebude magórie. Protože mi příjde jako nesmysl, že každý mozek by fungoval tak rozdílně, uvažoval a vstřebával všechno tak jinak. Protože musí být něco víc, co ho vede. Něco jako duše.
Duše, která se rodí a umírá v těle pořád dokola.
Právě teď by mě nejvíc zajímalo, jestli jsem měla sama nějaký minulý život. Jsem docela zvědavá, jeslti bych mohla najít někoho, kdo by mi to řekl.
Ale co třeba takový pocit deja vu? U kterého jste si jistí, že jste ho nikdy nezažili. není možné, že už jste to jednou zažili?
Ale na druhou stranu jsem ještě nepřišla na pravý smysl života. Žít a užívat si? Přestože to je skvělá představa, tak to nejde dělat každou minutu v životě.
Možná proto je tak uklidňující ta rutina, kterou všichni vyhledáváme. Mít dobrou práci, peníze, rodinu. Ale na druhou stranu, proč se podmanovat zaběhnutému koloběhu? Protože mě osobně přijde, že ten čas strašně letí. A právě proto si ho nenechám ničit výčitkami.
Protože jsem si nedávno položila tu otázku "Co kdyby?" A napadlo mě změnit milion věcí, které by se mohli stát jinak. Napsat test lépe, něco neudělat, něco neříct. ALe všechny moje chyby a všechna špatná rozhodnutí vedla k tomu, že jsem tím, kým jsem. A s tím dokážu docela dobře žít.
Takže já si nestěžuju na svět ani na sebe. Já jenom v údivu čekám, čím mě zase zítra vyšokuje...

Swallow

UPsideDOWN fairyTALE

6. prosince 2012 v 18:34 | Swallow
Bylo nebylo pohádky na ruby…

Nechte mě představit vám můj svět, ve kterém se princezna zachrání sama, a nepotřebuju k tomu žádného prince. A řeknu vám to tak, jak to znám já. Pohádky jsou pro snílky. Protože v téhle době už pro princezny nejezdí kočár, který by táhli překrásní oři. Ale princezna musí natáhnout pohodlné boty a odjet na vlastním koni. Princové už nejsou galantní romantici, kteří by princeznu nosili přes louži a nabízeli jí rámě. Nemohou být, když princezny natáhly brnění, nechali se ostříhat a ukradly jim meč. Teď už to jsou princezny, které se naučili, že postarat se o sebe musejí samy.
Princezna už nečeká ve věži na draka, ale rozhodla se, že si z prostěradla vytvoří lano a slaní dolů do hradu. A potom draka uspí dlouhými řečmi, aby se kolem něj mohla proplížit.
Princovi už nezbylo nic na práci. Princezna byla samostatná a proháněla se v lesích na koni. A on nemohl splnit své poslání. Najít si dokonalou ženu a osvobodit jí z věže. Protože jediné, co mu zbylo, byla divoženka, která byla emancipovaná až za hrob.
Tak si princ lehl na pohovku, dal si trochu vína a kuřete a s ostatními osamělými princi nadávali na své ženy, které se proháněly společně, lovily kance a nechtěly děti. Princové tloustli a lenošili, protože už prostě nebyli potřeba.
Nečekali na čas, kdy je princezny znovu budou potřebovat. A v tu chvíli se princové nebudou moci ani zvednout z lenošky, aby se podívali, co se děje…
Protože tohle všechno jsem nevěděla, dokud mi má víla kmotřenka nepřinesla knížku, ve které jsem se dočetla o skutečných pohádkách. Když si princezna Sofie na své narozeniny oblékla šaty, tak je na sobě měla poprvé v životě. Pamatovala si, že když byla menší, tak jí maminka četla pohádky na dobrou noc. Bylo to o princeznách, které zachraňovaly prince z věží před děsivými draky. A přestože byly princezny takto odvážné a neohrožené, tak ze sebe jednou za čas musely udělat dámu. Princové zůstávali doma s dětmi, když se princezna obětovala, že nějaké budou mít.
Teď si prohlížela sama sebe v zrcadle a uvažovala, proč by na sobě měla mít tyto šaty. Proč by se radši neměla prohánět venku na koni? To by přeci byla větší zábava.
Když už zůstala v pokoji úplně sama a všichni sluhové opustili pokoj, tak seděla a nemohla se tak úplně zbavit pocitu, že je na ní něco špatně.
Oknem prolétlo dovnitř malé zářivé světélko a přímo před ní se proměnilo v mladou a krásnou vílu.
"Kdo jsi?"
"Bývala jsem víla kmotřenka, ale už dávno jí nejsem. Ale přinesla jsem ti dárek k tvým narozeninám."
Nejsem si jistá, jestli se jí bát a s křikem utéct z pokoje. Ale podívám se na malou zaprášenou knížečku, kterou drží v ruce. Pomalu k ní natáhnou ruku a v tom momentě zmizí a mě po ní zůstane pouze knížka.
Chvíli ještě překvapeně zírám na místo, kde se víla ztratila, ale poté se na knížku podívám pozorněji.
Na obálce té knihy je malá princezna ve večerních šatech a nad ní se vznáší víla obklopená stejným světlem jako ta moje.
Otevřu jí a zjistím, že je to kniha pohádek. Ale hned první pohádka byla strašně podivná.
Udatní princové zachraňovali krásné princezny. Ale to nejsou pohádky, které by byly napsané správně. Mají to nějaké popletené. Už odmalička znám hodně pohádek. Ale žádné nebyly takhle zvláštní a neobvyklé.
Tyhle příběhy mi připomněli něco, co mi jen jednou vyprávěla babička o její babičce. Tu prý unesla čarodějnice a držela jí v zajetí. A moje praprababička čekala několik let, než jí přijel vysvobodit její princ. Ale myslela jsem si, že to byl pouze nějaký pomatený příběh, který se za řadu let popletl. Ale tyhle příběhy byly na chlup stejné. Všechny princezny čekaly, nechaly se zachránit princi. Nedávalo mi to smysl. Ani jedna z mých kamarádek by něco takového nezvládla. Jenom čekat a sedět.
Dostala jsem se k dalšímu příběhu. Ten, který měl na začátku tu stejnou kresbičku jako obálka. Připadala jsem si stejně nastrojená jako ta dívka. Ale byla to hloupost. Měla jsem ještě pár minut času než budu muset sejít dolů a zahájit bál na mou počest. Bude tam určitě hromada krásných princů a princezen. Princezny se budou nudit, ale zabaví se tancem. A princové budou konverzovat o všech těch věcech, protože jsou tak sečtělí a neustále se vzdělávají.
Tato pohádka měla jiný začátek než všechny ostatní.
Na celou říši byla uvalena kletba. Kletba, kterou na ně uvrhla jedna zbabělá malá princeznička, která přestala doufat v to, že jí vysvobodí její princ. Proto uzavřela úmluvu s čarodějnicí. Ta jí dala schopnosti, díky kterým se princezna dokázala sama osvobodit. Ale celou říši tím uvrhla do chaosu. Protože schopnost se začela šířit. A žádná z princezen už nepotřebovala svého prince.
Proto princové přestali bojovat a místo toho se začeli znovu zabývat sami sebou. Začeli studovat, starali se o své děti a přestali dělat to, co dělalo pohádky pohádkami.
Protože to mělo za následek tu nejhorší věc, která se mohla této kouzelné říši stát. Zmizela pravá láska. A proto vymizeli i všechny kouzelné bytosti a ve všem nastal zmatek. Osud už nevěděl, koho kam dřív zavést a tak to prostě vzdal.
A byla tu poslední a jediná šance na záchranu. Princezna, která po svých narozeninách, objeví svou pravou lásku, protože nastolí zpět staré hodnoty. A tím se celá kletba zruší a kouzelný svět se znovu probudí k životu. Ale jestli jí nenajde, tak kouzelný svět nadobro zemře.

---Pokračování příště---- (Až se rozmyslím, jak to dopadne!:D)

Swallow

Nároží osudů

26. července 2012 v 16:52 | Swallow
Na nároží stál muž v klobouku a kouřil cigaretu. Odhodil nedopalek a ten zašlápl nohou. Stál přímo pod ukazatelem a udělala krok vpřed. Byla dopravní špička. Rušné odpoledne, kdy každý jel z práce nebo do práce. Jmenoval se Jonathan Meyer. Bylo mu 58 let a zrovna se cítil pod psa. Před chvíli mu oznámili, že umírá. Před dvaceti lety mu oznámili, že jeho žena zemřela. Nesnášel doktory a ještě více nesnášel tuhle ulici. Nebyl tu přechod a on si to vždy zkracoval, aby mohl rovnou zaběhnout do blízké kavárny. Hlas měl z cigaret hrubý, šedé vlasy schovával pod černým kloboukem. Jeho oči byli podivně bez výrazu. Sešlé věkem i zážitky.

Pomoc v nesnázích

26. července 2012 v 16:52 | Swallow
Detektiv seděl u sebe v kanceláři a pořád dokola si pročítal ten stejný příběh. Bylo na něm něco zvláštního. Případ už byl dávno ve složce s uzavřenými případy. Byl to smutný případ, ale nikdo na něm neviděl nic podivného. Byl to jenom pocit, co dekektiv měl. Věděl, že je tam něco, co neví. Něco ho na tom pořád přitahovalo. Bohužel věděl, že to nikdy zcela neodhalý.
Případ se objevil jednu noc spolu s výpovědí Emily.
Začínal tak, že dvě mladé dívky se v jeden teplý letní večer rozhodli projít. Vzaly si s sebou láhev vína a schovaly se hluboko do lesa, posadily se k malé říčce, co lesem protékala a tam seděli pár hodin a povídaly si. Byly to nejlepší kamarádky. Znaly se už od dětství a byly jako nerozlučitelná dvojka. Někteří si dokonce mysleli, že to jsou dvojčata. Obě dvě dívky měly stejně modré oči a dlouhé rovné blonďaté vlasy. Na jejich stanici vtrhla před pár týdny Emily. Venku začelo zrovna pršet, takže měla promáčené vlasy a vypadala tak trochu jako nějaká rusalka. Rozcuchané vlasy měla rozházené kolem obličeje a bylo vidět, že má ruce i kolena celá od bahna.
Kdyby tam vtrhl kdokoliv jiný, tak by situace nikdy nemohla být stejná. Oči všech se upřely přímo na Emily a snad v každém se probudil ostrý pocit, který chtěl tu křehkou mladou dívku obejmout a utěšit.
Emily a Susan seděli u potoka a když už les zahalila úplná tma, tak se rozhodli, že už raději půjdou domů. Znali tu cestu nazpamět a navíc se v podnapilém stavu cítili bezpečně. Procházeli kolem vodopádu, takže slyšeli v dálce šumění vody, která dopadala dolů.
 
 

Reklama