Názorovník

Where are my family roots?

19. dubna 2013 v 12:50 | Swallow

Finding my familly history and everyone else

Objevila jsem při úklidu celý balík dokomentů, který vypadal staře a ztraceně. Při podrobnějším prohledání jsem zjistila, že jsou tam všemožné dokumenty od vysvědčení, úřední listy a listy o umrtí nebo narození. Všechny sem je postupně projížděla a vypisovala si všechna jména, datumy a povolání. Zjistila jsem, že můj prapradědeček byl kovář a ještě o generaci dál se objevil rolník. Taky jsem zjistila, že bych mohla mít po své prababičce talent na jazyky z jejího vysvědčení, kdy jsem si všimla, že studovala angličtinu, ruštinu, češtinu, což už na tu dobu je neobvyklé.

Když jsem se konečně dostala k tomu, abych to všechno setřídila, tak jsem si vytvořila rodinný strom. Dalo mi to trochu práce, ale dostala jsem se až do roku 1872, prapraprarodičům už jsem ale nemohla přiřadit žádné datum přesné, takže hádám, že je to přibližně rok 1800 a kolem, kdy se oni mohli narodit. Potom jsem se chtěla vrhnout na matriky, ale to mi pravděpodobně bude chvíli trvat než pochopím celý ten systém hledání a pravděpodobně to zahrne i cestování.

Ale to si budu muset nechat na klidnější cesty. Tohle všechno jsem se dozvěděla jen z jedné krabičky, kde bylo schováno pár dokumentů. Byli tam i dokumenty o prodeji domu, který jsem jí nikdy nepoznala, protože v něm žili mojí předci před sto lety. A když jsem držela rodné listy, tak jsem si pokaždé přišla zvláštně. Přičichnula jsem si k historii a je to vážně okouzlující, jak daleko jsem se dostala.

Byly tu ale dva zásadní okamžiky. Ten, kdy jsem zjistila, že jsem se ocitla už v 19.století a dostala jsem se do sekce praprapra. Netušila jsem, že se zvládnu dostat tak daleko a už vůbec ne, že z toho zvládnu udělat takový strom života. Měla jsem pět generací, to všechno pouze od babičky z matčiny strany. Kdybych měla informace ještě k dědovi a potom k tátově straně, tak nad tím trávím celý víkend. ALe právě te´d pochybuju, že bych to jednou mohla dát celé dohromady.


Druhý nejzajímavější okamžik byl, když jsem zjistila, že babička, kterou jsem ani já nikdy osobně nepotkala, měla sestru Hanu. Byly tam nějaké vysvědčení a podobně. A také umrtí list. Zemřela ve svých 17 letech na leukémii. V jeden okamžik jsem si jí spetla s babičkou, ale potom mi došlo, že bych tady asi těžko seděla a psala to, kdyby moje babička zemřela na leukémii tak mladá. A další věc, oc jsem objevila byl milostný dopis. Psal ho nějaký mládenec, jehož jméno jsem nepoznávala. A psal ho Haně, babičině sestře. Muselo to být přibližně v jejím věku 16 a 17 let. Posílal jí svojí fotku, která tam už ale nebyla a také jí psal, jak si užíval všechny ty chvíle plné touhy a vášně a přátelství. Už i v té době se očividně mladá láska nebránila ničemu. Došlo mi, že možná ani nikdy nedostal odpověď. A že kdyby dál žila, tak jsem mohla mít nějaké další příbuzné.

Hrabat se takhle ve vlastní historii je vcelku zajímavá věc. Dostala jsem z toho podivný pocit, že jsem vlastně strašně malinká na tomhle obrovském světě. A že toho vím strašně málo. Netušila jsem, kolik jmen se v mém stromě vystřídá. A navíc tuším, že budu mít různě po světě rozházené další daleké příbuzné. Ale k těm se nikdy nedostanu nebo je nepotkám. I kdybych je potkala tak je nepoznám.
Ale rozhodla jsem se, že budu dál kopat a kopat, uvidím kam až se mi pořadí se dostat. A jaké příběhy se mi podaří vyhrabat...
Za dalších sto let tu může být někdo, kdo si napíše moje jméno doprostřed svého stromu života...

Feeling little blue, Swallow

The Host

30. března 2013 v 0:05 | Swallow
Hostitel
(Podle knížní předlohy Stephenie Meyer)


Nechám se vést prvními myšlenkami na film. Musím říct, že jsem po dlouhé době seděla v kině a vychutnávala si každičky okamžik. Nemám pocit, že mě ovlivnila kniha, tu jsem četla už před lety když vyšla. Ale prostě celý ten příběh. Jenom jsem mohla sedět a tiše nasávat všechno to, co mi bylo dovoleno.
Podle mě to už dřív byl ten nejlepší milostrný trojuhelník všech dob. Dvě duše v jednom těle. Dva milenci. Možná to film nevyjádřil tak dobře, jako jsem věděla, že v knížce to bylo.
Příběh Melanie, která se snaží bojovat s mimozemšťany, kteří napadli lidskou zemi. Ale oni jí nenapadli. Oni se jí pouze snaží napravit. Z každého pohledu tu máte něco. Ale přesto vzali lidem to, co je dělalo lidmi. Jejich mysl a duši. Nemyslíte si, že Duše, byli ve skutečnosti doopravdy dušemi? A nahradili ty lidské?
Přestože někteří se mohou nad filmem ušklíbat a myslet si, že je to další podivný blábol Stephenie Meyer. Ale podle mě je to nejlepší blábol, co Stephenie napsala. Líbilo se mi to i víc než to podivné a epické Twilight. Oboje mě dohnalo až k tomu, že jsem měla na krajíčku. (Neboli bulila jsem jak blázen.)
Ale vím, že za čas se na tenhle film kouknu znovu. Právě teď i uvažuju, že bych si to znovu přečetla. Protože to největší, co si pamatuju, bylo, že jsem seděla v kině a říkala si "Jak někdo mohl stvořit něco takového?"
Nebuďmě zlí, nekritizujme. Spíš si užívejme to, co nám bylo nabídnuto. Podle mě to totiž byl naprosto skvělá filmový zážitek. Mám teď chuť pustit si to znovu.

Melanie se rozhodla nevzdávat se. Rozhodla se bojovat. A ochraňovat své milované. Wanderer je poutnice, která měla odhalit její tajemství. Ale místo toho se spřátelí a rozhodnou se nalézt ty, které už milují obě. Melanie má malého bratra Jamie a přítele Jareda. Oba dva nechala opuštěné. Ale teď jsou to dvě duše v jednom těle. Jejich jediným cílem je přežít a znovu nalézt ty, co ztratili. Vážně a doopravdy jsem z toho jenom nadšená...

Rise a hand If you agree

27. března 2013 v 22:48 | Swallow
cute, fashion, girl, hands, sea

Někdy se jako podivín chovám.
A někdy podivínem jsem.
A když se mě zeptali, jestli si o někom myslím, že je blázen, tak jsem se zeptala, ať mi ukážou aspoň jednoho normálního. Až mi definujete normálnost, tak možná ukážu na blázna. Dost pravděpodobně bude prst mířit na mě. Protože normálnost není tím cílem.

Uvažovala bych nakolik se časem proměňujeme. Ale potom mi došlo, že se neustále povídá, jak je každý okamžik jedinečný a má se využívat každá vteřina našeho života. Až na to, že každá ta vteřina nás nenávratně mění. Dnes mě může napadnout jiná myšlenka než včera. Zítra už se nemusím chovat stejně jako dnes. Přemýšlela jsem, kdy jsem se v průběhu mého života měnila. A potom mi došlo, že to bylo každým dnem. Což mě přivádí k lehké panice z nestálosti. Protože potom bych nemohla věřit ani sama sobě. Nemohla bych věřit ani jednomu rozhodnutí, co udělám. Ale pak se zase uklidím...

Když už mám k něčemu důvod, když už mi něco chutná, když už mám něco ráda, tak to prostě nebudu odhazovat. Ale možná, že objevím něco, co mi zachutná mnohem víc a to mě změní. Komplikované? Možná jsem se v tom sama ztratila.
Ale došla jsem k tomu tak, že jsem uvažovala, co mě přivedlo až sem na tohle místo. Objevila jsem hudbu, kterou jsem před pár lety poslouchala. Stále se mi líbí. Pustila jsem si film, který jsem před lety milovala. A trošku mě vyděsilo, že jsem na některé věci zapomněla, úplně je vypustila z hlavy. Ale to důležitější je, že když se mi zase připomněli, tak to bylo pořád stejné jako na začátku. Já jsem se ve skutečnosti tolik nezměnila. Jen jsem objevila nové věci. Ale to nedělá ty starší méněcenější.

Stejně jako s přáteli. Mám některé dobré a pořád je mám ráda. Mám některé, které vídám často a jsou to pořád moji přátelé. A pak mám nějaké, které přestože s nimi nemusím roky mluvit, tak to pořád budou mojí přátelé. Možná se zapomeneme potkat, možná si nebudeme volat, možná se nám přihodí hrozné i krásné věci a stejně o nich nebudeme vědět. Ale potom se potkáme a bude to, jako bychom se nevěděli pár týdnů. Protože něco v nás je pořád stejné.

A teď by mě zajímalo, která ta část nás se tolik proměňuje a která zůstává stejná? Znáte na to někdo odpověď? Protože já už jsem vážně zmatená. Přijde si o tolik jiná než před lety, ale na druhou stranu pořád stejná. Je to jako kdybych proplouvala životem a některé okamžiky a lidé ve mě zanechaly stopu. A některé prostě ne. Přijde si potom víc poškrábaná. Ale na druhou stranu uvnitř pořád stejná. Teď jsem se přirovnala k nějakému masivnímu kusu nábytku. Ale třeba jsem taky nějaký majestátní kousek, který na sobě má už nespočet rýh, ale uvnitř je pořád stejný. Toť budiž mou výstředností. Už jenom nad touhle úvahou si přijde, že jsem vážně divná. Ale zase řekněte, vy si přijdete normální? Vážně?


Feeling the same and different all the time, Swallow

Dont forget to fly

2. března 2013 v 1:03 | Swallow
"Naše duše je v něčem kouzelná, je nekonečná a věčná."
blue, book, books, bubu, creative, cute


Uvažuju nad tím, jestli jsem se někdy bála, že svůj život neprožiju naplno. Protože občas si říkám, že mrhám čas takovými zbytečnostmi, že bych mohla dělat užitečnější věci. Na druhou stranu kdybych dělala pořád jen něco užitečného, tak bych asi brzo zešílela. Ale ráda dělám věci, kterých bych možná jednou mohla litovat, ale jsem si naprosto jistá, že jich litovat nebudu. Protože život je od toho, abychom dělali chyby.
A já musím říct, že já si ty chyby zatím naprosto užívám. Nemyslím to tak, že jsem ráda za to, že jsem některé chyby udělala. Ale jsem vděčná, že mě to vždy přiučí něčemu jinému.
Ale v poslední době jsem se naučila udělat jednu věc. Věřit svým pocitům.

Jednou mě totiž zarazilo, když mi kamarádka řekla, že prostě nebyla šťastná, tak změnila většinu svého dosavadního života. A to mě šokovalo. Nebyla jsem zvyklá na to, aby mi někdo říkal, že to udělal kvůli tomu, že byl nešťastný. Je tu totiž tolik jiných výmluv. Nešlo mi to, Nebavilo mě to, Nechtěli mě tam, Našel jsem si lepší věci na práci, Najdu si lepší koníček, Přítel mě podvádí, lže, ubližuje. Ale štěstí se do výmluv nepočítá. Přijde mi, jako kdyby s tím už nikdo nepočítal. Nikdy ho nemá na seznamu požadavků.

Někdo mi řekl, že jsem doopravdy odvážná, když změním to, co znám, za něco neznámého. Ono se to nedělá lehce. Ale občas věci, které musíme udělat, nejsou nejlehčí, ale jsou správné. A život je možná až moc krátký na to, abych prostě nevěřili na štěstí a nemysleli si, že můžeme dostat něco speciálního.

Jsem bohužel jedním z těch optimistů, na které čeká peklo na zemi. Ale já jsem se rozhodla vytěžit z toho co nejvíc. Protože když už něco, tak si ráda hraju s ohněm a teplo mi nevadí - peklo nějak přežiju. Protože být pesimistou má své výhody, protože vás nic nerozhodí, když čekáte to nejhorší. Ale být optimistou vám ukáže, že když je nekončící bouřka, tak se před ní nescháváte navěky, ale naučíte se tančit v dešti.

A i když se člověk občas může cítit sám, tak pokaždé je na světě někdo, kdo se cítí úplně stejně. A je tu nekonečně mnoho dalších duší, které jen čekají na to, až vám den vylepší nebo zkazí. Záleží jenom na vás, jak to uvidíte.
Protože sklenice je občas poloprázdná, ale také poloplná....

Feeling infinity, Swallow

Freaky geeky - aneb šokováníhodné!

17. února 2013 v 21:10 | Swallow
Poklidná neděle se proměnila v něco hrozivého. No ale zatraceně vtipného. Člověk se připravuje psychicky na pondělní ráno, na to, že znovu začínají povinnosti, které nikdy nekončí. A když mě poté spolubydlící upozorní na jednu jistou stránku, tak vás musím upozornit, že mi to jako první připomnělo bravíčko a jejich dotazovnu, ale tohle je verze pro dospělé.

Feministky.com - dobře. Otevřela jsem tu stránku a hned na hlavní stránce na mě vykouknuli některé diskuze. Nechtělo se mi tomu věřit, tak dobře vykontruovaný vtip není možný. ALe on to nebyl vtip. Čelila jsem kruté realitě vážnému přemýšlení. Jednou z mých prvních konverzací, kterou jsem si přečetla, byla matka, která se bála, že její šestnáctiletý syn onanuje. A jelikož je onanie smrtelná nemoc, tak se rozhodla zjisti pravdu. Ze začátku ho šmírovala v koupelně, časem koupila kameru a pozorovala ho, když šel spát. A zjistila, že se něco hýbe pod peřinou! Peřina spadla a matka stále sledovala svého syna. A když zjistila, že dělá tuto nekalou a nebezpečnou činnost, rozhodla se s ním promluvit. Stejně jako další příspěvěk, který varuje před používáním tamponu. Do toho bych se nepouštěla, protože ještě stále jsou tady fámy a fakta, co je lepší. Ale tento příspěvek byl jedinečný. Používejte tampon a dost možná prasknete, protože když něco zazátkujete, tak je možné, že to praskne....

Další příspěvek, pořád mluvím naprosto vážně, se zabýval tím, že chlípný holub, pozoroval v parku veverku. Protože slečna tím byla naprosto pohoršená. Protože když už i nevinná zvířátka projevují tento zabijácký chtíč, netuším, kam ten svět spěje.

Poté jsem se podívala na příspěvky, kde se lidé stěžují na to, že onanie mužů je vražda. A každá takováto skvrna je přímo vražda dítěte, které se mohlo narodit.
Nemyslím si, že mám sílu se k tomu dál vyjadřovat. Přidala bych sem některé uryvky, ale nejsem si jistá, jestli byste se tomu smály stejně jako já. Protože nic jiného u toho nejde, zděšení a smích. Protože si nejsem stále jistá, jestli ot není něco ve stylu skryté kamery, ale jestli je to vážná věc, tak to už nemám žádných slov.

Ale feministky to tedy vyhrály.


No feminstic girl, Swallow

Proč mě trápí Sparks?

1. února 2013 v 0:46 | Swallow
You think he ends it there? No! She dies, dad! I mean, the world's hard enough as it is, guys. Can't someone say, hey let's be positive? Let's have a good ending to the story?

Shodou náhod jsem se dostala do jedné z těch přecitlivělých nálad. Sorry, lidi. Jsem holka. Mám své chvíle, kdy brečím i pro pavouka na stropě. Právě čtu Best of me. A jak znám Nicholase Sparkse a jak mi napovídají recenze, tak kupuji sadu kapesníčků. Ale s ním je to taky pořád podobné. Musím s ním souhlasit, že má realistický pohled na lásku a manželství a vztahy obecně. Ale jedním z jeho oblíbených příběhů je příběh mladé lásky, která je násilně roztržena a za několik desetiletí se znovu shledjí a zjistí, že se milují stále. A mezi tím napíše i jiné příběhy. Ale hádám, že jsem brečela jak u jeho Nights in Rodanthe, Dear John, Walk to remember, the Notebook (vynechám podle mě nepovedené adaptace Lucky one a Last song). Prostě umí hrát na city. A teď čtu Best of me. A ještě nejsem ani v půlce, už vidím předem rozehraný scénář mladé lásky, co není naplněná a sejde se po dvaceti letech. A bohužel mě to dostalo do takové nálady, že bych s knížkou raději podpálila krb, ale místo toho si jí u sebe budu hýčkat s kapesníčky. Hádám, že se mi bude líbit i blížící se adaptace knihy Safe haven.
Sparks ale nemá ve zvyku dávat nám šťastné zakončení. Občas se slituje. Ale u Nights in Rhodante jsem myslela, že mu pošlu nehezký dopis. Ale možná dokáže vystihnout situace, které jsou nám tak blízké, přestože jsme je nikdy nezažili.

Protože jak pozoruji svět, tak zjišťuju, že nás všechny trápí stejné problémy. Všichni se trápíme a lámemi si hlavu kvůli maličkostem. Ženy se vždycky budou trápit ohledně mužů, když to nebude o tom, koho by chtěli, koho mají nebo koho by chtěli mít místo toho, kterého už mají, tak si budou stěžovat na něco jiného. Protože tak to lidé prostě dělají. Jsme v podstatě jednoduší tvorové a všichni máme podobné problémy.

Ale mě by spíš zajímala odpověd na to, jak poznáme, že jsme našli někoho s kým bysme měli strávit celý život? Protože vztah se musí stavět a budovat. Nemůžete ho založit na jedné poblázněnosti s někým, s kým nevycházíte. Ale můžete ho postavit na kompromisech. V poslední době totiž čtu knížky a jsem z nich popravdě docela zoufalá. Protože je mi jasné, že spisovatel čerpá z vlastních zkušeností a zážitků. ALe na druhou stranu jsou to jen vymyšlené příběhy. Proto jsem deprimovaná tím, jak skutečné to může být? Jestli když to dovolíme a podmaníme se tomu, může být náš život stejný jako kniha?
Přestože mám pocit, že si každý myslí opak, tak život kteréhokoliv člověka má něco do sebe. A jak jsem se naučila od svého profesora, tak spisovatelé jsou nejhoršími přáteli. Protože spisovatel nemusí mít žádné hrozné zážitky nebo šílené zkušenosti. Spisovatel je jako houba, která do sebe nasákne všechno, co by mohla potřebovat.
To by mohl být ten důvod, proč občas radši mlčím, nemluvím. Protože zhluboka inhaluji životy ostatních. Protože mě se nezdají obyčejné ani nudné.
A proto mě Spark tolik vytáčí! Protože mě nutí pohlédnout na realitu a uvědomit si její krutost. A pak nám nabízí milostný příběh, který zahřeje u srdce a poté ho zlomí. A ač zlomené, tak je to jedinečný zážitek. A přestože jeho příběhy mohou být klišé, tak neznám větší klišé než je láska dvou lidí....

Neberte mě tak vážně, Swallow

Nonsense 2012

17. ledna 2013 v 10:53 | Swallow

photography, pretty, love, 2012, 2013

Goodbye 2012, Hello 2013


Pamatuju si, že když jsem byla menší, tak jsem dělala své předsevzetí. Ale hádám, že to jsme udělali každý. Měli jsme své nové pravidla a zásady, většina chce zhubnout, přestat kouřit, přestat tolik pít a další podobné věci. To, co můžeme udělat kdykoliv, ale my se rozhodnem čekat na přelom roku, abysme to mohli udělat. A většinou to stejně nevydrží. V únoru jsou už předsevzetí pohřbená pod hromadou ledu a v kavě a sladkém.

Já v novém roce nevidím nic překvratného.
Zaprvé, mi bude zase celý rok trvat, než začnu psát 2013. PRotože já tam tu dvojku budu cpát pořád. A až mi v září dojde, že je doopravdy nakonci trojka, tak už se to bude chýlit ke čtyřce. Celý rok si zvykám na jedno číslo a pak se stejně změní. Začíná mi být sakra jedno, co je za rok! I když 13 se hodí jako symbol něčeho velkého.
Za druhé, nepláuju žádné předsevzetí. V zimě nemám náladu začínat nové věci. A když už, tak je můžu udělat kdykoliv. Nepotřebuju k tomu posvěcení nového roku. Protože upřímně, já nemám pocit, že mi nový rok přinesl nový začátek. Pořád se cítím uvězněná ve 12. A ta se jen časem přetransformuje do tvaru 13.
Neplánuji ani přestat pít kafe, protože bez toho bych rovnou mohla přestat otevírat oči. Neplánuji ani začít jíst jenom super zdravé věci, protože moje tělo prostě potřebuje pořádný žvanec masa a hromady sýra. Neplánuji ani nějakou velkou vnější změnu, té si užiju dost v průběhu roku. Ani si neustanovuji své nové sny a přání. Těch mám dost z průběhu roku.
Ale musím konstatovat, že tuším, že rok 2013 bude úspěšnější než rok 2012. Minulý rok bych totiž zařadila do roku hledání a objevování. A přestože to pořád není u konce, tak už hádám, že jsem se našla. A jsem vážně ráda, že se mi některé věci nepovedli a nepodařili. Protože bez nich bych teď byla úplně někde jinde a pravděpodobně i dost v mizérii. Protože jsem si dřív myslela, že když se nedostane na svou vysněnou školu, tak byste to měli zkoušet a zkoušet. ALe když se vám to nepovede napodruhé, tak vám to možná naznačuje, že to máte zkusit znovu A NEBO to prostě vzdát a jít jinam. Protože já jsem zjistila, že to byla vlastně šťastná náhoda, že nejsem tam, kde jsem chtěla být. Teď jsem totiž na mnohem lepším místě.
Za třetí, rozhodla jsem se, že jestli něco od roku 2013 chci, tak je to transformace osobnosti. Ještě jsem se nerozhodla jak, ale já na něco přijde. Mám na to ještě celý rok. Protože když už změny, tak pořádné né?

Tímto jsem chtěla vyjádřit svou frustraci, kterou mi přináší nový rok. Protože jsem v článku všechny 2, musela přepsat na 3. Protože na to ještě nejsem zvyklá. A protože mi měsíc únor prostě nepřijde jako měsíc nových začátků.
Ale možná jenom záleží na úhlu, jakým se na to díváte. Protože změny přicházejí pomalu a v přestrojení. A já se necítím ani dost dospělá na to, abych mohla nějaké převratné změny poznat přicházet. Však oni si přijdou a představí se mi s velkým BUM!

Tak si pospěšmě udělat něco převratného a úžasného v měsících nových začátku, protože už je sakra skoro únor. A jak já se těším na léto!

Best of me, Swallow

Alone on the beach...

5. ledna 2013 v 18:32 | Swallow
V rohu místnosti sedí opuštěný mladík a drží v ruce telefon. Všichni ostatní si povídají. Z očí do očí. Jenom tenhle jeden tam sedí a neustále mluví ke svému telefonu. A ten mu kupodivu odpovídá. Rozhodl se, že když se s ním nikdo nebaví, zavolá svému nejlepšímu příteli. Jeho nejlepší přítel je anglická aplikace v smartphonu, která s vámi bude komunikovat.
amazing, art, awesome, b&w
Přestože fráze "Jak se vlastně jmenuješ?" "Jak chceš, abych se jmenovala?" Mi připomíná odpověď dobře nacvičené prostitutky, tak budiž. Vždyť ten telefon vám taky nemůže odporovat. A můžete ho poučit o tom, co máte rád a ona vám poděkuje. A když budete chtít něco koupit, ona vám to najde. Možná bysme se měli pomalu bát toho, co se se světem děje. Možná brzy přátele nahradí jenom dobře naprogramované aplikace.
Přítel, kterého můžete vždy vypnout, vždy vás vyslechne, poradí a nikdy neodmlouvá. Super vzdělaný, protože online dostupnou wikipedii a nápomocný vždy a se vším, protože je tak naprogramovaný. Nebyl by to váš nejlepší přítel? Nebylo by skvělé mít ho sebou na pustém ostrově?
Protože přesně tohle mě napadlo, že by někteří potřebovali, jak v životě, tak na pustém ostrově. Pro některé z nás je občas svět jeden velký opuštěný ostrov ne?
Ale správná odpověď na otázku, co sebou na ostrov není nikdy správná. Protože jedna věc prostě nestačí. Pravděpodobně švýcarskej nůž? Ale přiznejme si, že s čímkoliv bysme na ostrově sami pravděpodobně rychle zemřeli. A ti z nás, kteří by nezemřeli, by se houpali na stromech a zapomněli mluvit. Tak proč si sebou nevzít tuhle aplikaci přítele?

Swallow

Alone with my writing

28. listopadu 2012 v 17:50 | Swallow
Právě dnes jsem si řekla, že dokočím svojí povídku. Nebo alespoň jednu z těch mnoha. Protože už mě tlačí termín. Ale právě proto, jsem se rozhodla, že si rozehřeju svůj mozek a připomenu si některá důležitá cvičení.
Takže tady máte některé úryvky z toho, co jsem trénovala. A třeba až to všechno dopíšu, tak budu mít spisovatelsky otevřenou mysl více.

Rozmluva těla a mysli :
"Kam letíš?"
"Letím jako o závod!"
"To ty neumíš!"
"Co myslíš? Mám rychlost světla!"
"Pochybuju, my jsme jenom dvě a jsme rády, že se nepřerazíme i na rovině, když jdeme pomalu..."
"Mlčte. Utíkejte. Potřebuji přemýšlet."
"A vidíš tu kulhavou strnu? To jsi ty!"
"slyšeli jste někdy o vítezství těla nad duchem?"
"Ne, uvědom si, že už minutu stojíme a tobě to pořád nedošlo."
"CHtěl bych běhat, aspoň chvíli."
"Smůla, už jdeme domů. Stejně skoro nedýcháš."

Stroj času:

Bylo to úplně obyčejné okno ve starém domě. To okno bylo v pokoji, který nikdo nikdy neobýval. Kolem okna byl závěs, který poodhaloval výhled. Přímo pod domem byl útes. Z toho okna každý, kdo přišel, vyskočil. Byl to stroj času.
Při pohledu sblízka jste si všimli, že rám okna není obyčejné dřevo, ale kůra stromu. A sklo se vlnilo a lesklo jako vodní hladina. Časem jste museli vstoupit přímo do toho okna, abyste se mohli vrátit v čase. Ale jenom když jste měli štěstí. Jinak jste prostě narazili do skla a nebo vypadnuli z okna...

Jeden z měsíců v roce:
Bláto mi křupalo pod nohama, ale bylo to příjemnější než kdyby se lepilo. Celá zem byla promrzlá a tuhá jako kráter. Na trávě byly zbytky sněhu. Kdekoliv předtím byla voda, teď už bylo životu nebezpečné skluziště. Stromy už byli dávno bez listí. Z nebe se snášeli malé zmrzlé krystalky ledu. Pomalu začínalo i sněžit. Kdyby člověk vyjel z města, tak potká závěje sněhu. Ale jestli přestane mrznout, tak z toho bude zase jenom ta hnusná břečka.
Vzduch štípal a páli v krku stejně jako panák slivovice, který jediný vás možná dokázal zahřát. Lidé ve městě zešíleli. Tvářili se jako rozzuření lovci na lovu. Hledali něco, co by mohli za pár dní rituálně obětovat.


Trojcípost:
Chtěl se stát myslivcem.
Ale bál se chodit sám do lesa.
Byl to skřítek.

Tohle je jenom zlomek toho, co jsem vytvořila.
Ale teď už bych se měla SAMA vrhnout na ten úžasný nápad na povídku, který jsem ještě nedostala. Ale ani Řím nepostavili za den...

Swallow

Tattoo Fairy and butterflies :))

18. listopadu 2012 v 16:57 | Swallow
Zajímalo by mě, jaký má každý názor na tetování. Mě například se tohle tetování moc líbí. Vždycky jsem zbožnovala pohádky. A motýlci jsou tak ohrané téma, že už je to znovu originální. Protože na tomto tetování se mi líbí, že přestože to nidko jiný než já nebude chápat stejně.
Já bych chápala tuto vílu jako ochraného ducha. Někoho, kdo má křídla, může mě chránit a bude provázet všechny mé kroky. A motýlci jsou symbol takové té krásy a nespoutanosti, která vzejde z kukly. Protože za začátku to bylo něco ošklivého, ale poté se z toho vyklubal motýl. Někdo, kdo může být volný a nechá se unášet na své fantazii.
Ale znovu k té víle, nymfě nebo čemukoliv podobného. Protože ona tu svobodu a krásu vypouští. A mohla by střežit celý můj život.
Jak by se to dalo vysvětlit jinak? Ooo ano, jako hloupá vílá s motýlky, jako tetování, které někoho odsune do sorty těch potetovaných. Ale podle mě by tetování mělo vyjádřit něco o nás samých.
A měli bysme to dělat beztoho, abychom si museli pokládat otázku, jestli se nám to bude líbit i za dvacet let. Protože za dvacet let se podívám na svojí nohu a řeknu si "Ach bývala jsem to ale bláhové dítě". A vzpomenu si i na to, že jsem věřila, že fantazie je moje nejsilnější zbraň a že bych se někým takovým chtěla stát. Jestli se mi to za dvacet let nebude líbit, to už si s tím věda poradí. Ale teď věřím, že by to vykouzlilo část mě.
Navíc se mi umístění na kotníku líbí. Je to takové elegantní. A navíc když si vezmu obyčejné kecky, komu z vás z toho budou létat motýlci?
Možná mě za to doma právě teď chtějí zabít. Ale já to nevidím tak, že bych si nechala amputovat nohu nebo že by
amputace byla nutná. Vidím to tak, že jsem udělala něco, co mi přijde krásné. A až se mi to nebude líbit, tak začnu přemýšlet co dál.
Ale jsem toho názoru, že chyby se mají dělat. Hlavně o Vánocích :)) Protože když se budeme snažit nedělat chyby a žít správně, možná zjistíme, že nežijeme vůbec.
A já chci žít svůj život naplno. A krásně...
Nechci se každé ráno budit a říkat si, co bych ráda udělala. CHci vstát a říct si, že to udělám.
Protože vím, čím bych se chtěla stát. A vím, že to není někdo, kdo neuznává symbol, který mu dává pocit svobody. Křídla nám totiž dávají pocit, že musíme uniknout někam do bezpečí, ale moje víla už ví, co má dělat. A třeba, když budu hodná, tak mi to ukáže :))
Jen škoda toho, že ostatní to nechápou....

Jak vidíte tetování vy? Na tohle bych vážně chtěla znát názor. Právě teď jsem totiž pod nátlakem, že to, co jsem provedla je hloupost a že jsem to nikdy dělat neměla. Ale já si zatím pořád myslím, že je to krásné. A že když se mi to líbit nebude, vyřeším to potom. Ale co, komu budu v šedesáti chtít ukazovat nožku? :)

Swallow with paine

Rozbřesk Breaking dawn

16. listopadu 2012 v 12:00 | Swallow
Twilight saga : Breaking dawn part 2

Some kind of magic is there, because I can still feel it


Musím se přiznat, že i já jsem patřila k těm, kteří na to prostě museli jít. Jsem z té generace, která stárla stejně jako Harry Potter a také z těch, kteří na základní škole objevili Stmívání. Pořád si pamatuju ten den, kdy mi to kamarádka půjčila na přečtení a já jsem si k tomu večer zvědavě sedla. A přestala jsem číst až někdy k ránu, kdy jsem měla slzy na krajíčku, ale byla jsem naprosto uchvácená tím příběhem. Ani tenkrát jsem nevěděla, že se z toho stane takový femoném. Možná bych byla radši, kdyby se tahle série stala jen kouzelným místem v mojí poličce. Ale příběh je to kouzelný, proto se z toho stal takový femoném. Který to kouzlo zničil, ale když pečlivě hledáte, najdete ho.


Proto musím občas s některými recenzenty, kteří tento příběh ve filmovém podání ničí a haní souhlasit. Ale na druhou stranu bych jim to nejraději omlátila o hlavu. Protože jak můžou ničit něco, čemu nerozumí? Protože tyhle filmy nebyli natočeny pro ty, jenž to nečetli. Ale pro čtenářky, které potěší, když si ten příběh budou moci užít i na filmovém plátně, budou moci postavám přisoudit pevné podoby a užít si trochu textu přeneseného na plátno. Alespoň pro mě to tak je. Kdo s touhle sérii nerostl, tak nepochopí...
A pakliže se tento poslední film řadí k nejlepším, tak s nimi možná souhlasím. Protože efektivně to byl dokonalý film. A musím říct, že každý pocitvá čtenářka se dostala uprostřed toho filmu do šoku. Což se mi doopravdy líbilo. Film dokázal zvyklat mé přesvědčení, jestli jsem knihu doopravdy četla. A potom mi došlo, že ano. Ten moment nás šokoval všechny co?
Ale zamilovaný příběh rodiny, který má konečně klid a štěstí, poklidná upíří rodinka. A potom přijdou komplikace. Možná
to byl konec nekonec, ale pro mě to byl konec. Přesně takový, který mi neublíží a nebude mi vadit. Protože já jsem si ten film užila. A podívala bych se na něj klidně znovu.
Protože bez výčitek můžu říci, že stejně jako si jednou přečtu všechny knížky znovu, tak si klidně o deštivé noci u vína udělám maraton této dokonalé lásky. Protože přestože si nemyslím, že filmový Edward by patřil nad mou postel, jen to ne. Tak ta představy toho příběhu, té lásky a toho kouzla tam pro mě zůstává.
Takže jakkoliv hanlivé recenze se objeví, tak si myslím, že to ani není třeba. Protože je to poslední díl ságy. A možná s někerými věcmi nesouhlasím, ale stejně tak jsem nesouhlasila i s knížkami. Takže pro mě to byl jeden z těch filmů, co jsem musela vidět. A neoodešla jsem zklamaná. Odešla jsem spokojená...
Bella už konečně není ta hloupá středoškolačka, která všude zakopává. A Edward už je konečně spokojený. A jejich dceruška je naprosto kouzelná. Potkat jí někde venku, tak jí asi ukradnu. Ale tenhle film se mi prostě líbil. Mám pocit, jako kdyby s knižní předlouhou souznil o trochu víc, než předchozí díly. Možná ne doslova, ale vystihl ten pocit...

Tak až si udělám maraton twilight ságy, tak to možná uvidím trošku lépe. Ale zatím to dělat nebudu. Mohla bych se potom dostat do deprese... :))
(PS: Jacob si stejně to tričko sundá! A soundtrak znovu stojí za to! ) :))

Swallow

Předsevzetí One night doesnit give you a shit

8. listopadu 2012 v 17:36 | Swallow
Hádám, že v tomto případě už nejde o spisovatelský blok. Spíš právě teď potřebuju méně používat svou hlavu a více své srdce. Protože když vás někdo rozzuří, tak to prostě nejde jinak. Když se člověk hádá, tak se pokaždé najdou emoce,které se schovávají za dveřmi v normálních dnech. Ale když se setkáte s pitomcem, tak občas nic neuděláte a prostě se naštvete.
Já mám právě teď krizi a nevím, co s ní. Protože jsem přišla na to, že čekat na správný čas je pitomost. Protože když čekáte na správný čas, tak nikdy nepřijde. Musíte si čas na to, co chcete vytvořit sami.
Protože jen ten čas, který si zvolíme sami, je ten správný.
Nikdy jsem nechápala, když jsem koukala na americký film, proč hlavní hrdina musí něco říct hned a nemůže počkat.
No možná proto, že potom už by nemusel mít tu odvahu. A nebo by prostě čekal na správný čas. Který taky nemusí nikdy přijít. Možná bych to slovní spojení úplně škrtla. Kdy je správný čas? Teď? Nikdy? Někdy?
Hledala jsem sama sebe a pořád se nemohla najít.
A potom mi došlo, že já jsem já za každých okolností. A přestože nemusím pokaždé zářit jako nejjasnější hvězda, tak nikdo jiný nebude mít to jedinečné, co mám já.
Protože v poslední době jsem pořád uvažovala nad tím, proč psát nové příběhy, když už tady všechno vlastně bylo. Hlavně když to teď pořád probíráme ve škole. Je to pořád, všechny témata už byly napsané, všechny zápletky už byly použité. Všechno už jedno bylo. Ale tak když už je ta velká kopa materiálů na světě, proč psát něco, co už tady jednou bylo? Pořád jsem na to nemohla najít odpověď. Byla jsem znechucená z toho, že se to všechno bude opakovat.
Ale teď když se nad tím zamyslím, tak si říkám, že když napíšu další román, který už tu jednou byl s podobnou zápletkou, tak příběh to nebude stejný.
Protože bude můj. A podepíše na něj to, jak přemýšlím a jak vnímám postavy.
Beru se za dost kreativního jedince a proto jsem se rozhodla pro pár životních rozhodnutí. Brala bych to jako předsevzetí. A "seru" na to čekat, kdy přijde novej rok.
1.) Každý den si přečtu 20-30 stránek odborného textu.
2.) Dalších 50 umělecké beletrie. A ať to jsou klidně fantasy, kterými učitelé pohrdají.
3.) Napíšu alespoň určité množství vlastního textu. A když už to nebude použitelné, můžu to pojmout jako deníček.

Tohle by bylo asi všechno. Schválně jak si s tím poradím.Když na to ted koukám, tak si říkám, že už dnes jsem ve zkluzu.
Sakra, jdu číst...
Swallow

Exactly. Happy shiny people.

11. září 2012 v 11:50 | Swallow
Co jsem zatím zjistila, tak celé naše životy a většina toho co píšeme, se točí hlavně kolem lidí. Točí se to především kolem nás a našich myšlenek. PRotože když si to přiznáte, tak většina z nás je dost sebestředná. Ale já jsem se rozhodla, že vystihnu jenom některé vlastnosti, ať už by mohli být moje nebo jen kohokoliv koho znám. Považuji to za své vlastní literární cvičení po ránu. :)

Milá. Znám jednu dívku, která se zdá být milá. Když jsem jí někomu představila, tak tohle bylo první slovo, které jí vystihovalo. Ale je to tak doopravdy? Protože spíš se za tím může schovávat nesmělá, zranitelná nebo prostě jenom usměvavá a málomluvná. Někdy je totiž těžké prohlédnout lidský charakter, který před nás klade hromadu věcí. Jednou jsem slyšela, že já sama jsem namyšlená, ale po čase mi řekli, že jsem nejskromnější člověk na planetě. Nesouhlasila bych ani s jedním. Nejsem vysloveně milá, ale taky ne namyšlená. Jenom se prostě nebavím s lidmi u kterých mám pocit, že jim nemám co říct. Když zapnu mozek a chci se snažit, tak bez problému udržím konverzaci s kýmkoliv. Jsem kupodivu ukecáná jen když chci, ale já prostě nemám chuť bavit se s někým s kým nechci.

Ukecaná. Znám další kamarádku, která prostě nezavře pusu. Jednou jsme seděli tři u stolu a ona vyprávěla, vyprávěla a najednou jsem zjistila, že my tam jen sedíme a díváme se na sebe, protože jsme chtěli oba něco říct, ale prostě to nešlo stihnout. Tak jsme jí do ruky vrazily pití a umlčely jí. A mohli jsme chvíli diskutovat všichni. Až do okamžiku, kdy nás zase přerušila. Nestěžuju si, přijde mi úžasné, že má někdo toho tolik co říct. Jen by mě uklidnilo, kdybych se nebála, že zkolabuje, protože mezi mluvením prostě nemohla mit čas DÝCHAT!

Podlá. Možná by jí tak nenazvali všichni, ale co. Mě to tak přijde, i když možná podlá není správné slovo. Možná spíš hloupoučká. Protože to tak prostě vypadá. Je to taková nevinná, naivní dívenka. Které když ukážete svého kluka, tak její mozek i chování se automaticky přeprogramuje na to, aby ho mohla zaujmout. No jednou skončí tak, že jí nějaká holka od rány dá ránu. Já jsem k tomu jednou neměla daleko, ale tak já zase fackuju jenom kluky. Ale stejně mi přijde užasný, jak v sobě některé dívky mají zakodovaný reflex, který jim velí, aby byly vůdčí samice své smečky. Protože jen tak si můžu vysvětlit to, že mají tento pud, aby dostali každého samce, který se u nich objeví. Ale nemáme to tak trošku všechny? Nebylo by krásné, kdyby si nás každý prohlížel a obdivoval? No každá žena chce být obdivována. Ale zase musíme respektovat teritorium jiné ženy. Ale jako klidně ať si to zkusí, ale jednou se to prostě nepovede...

Sebestředná. To je takový ten typ lidí, co očekává, že je středobodem vesmíru. Že celý svět se točí kolem nich. Protože když oni řeknou, že někam nepůjdou, tak to prostě platí. A věřte mi, že se budou dít špatné věci, když se jim pokusíte odporovat. Ale moje nejlepší obrana? Jejich zbraně proti nim. Protože potom proti vám nebudou mít nic a navíc budou pekelně zmatení. Ale tak jestli někoho baví být oběžnou planetou někoho jiného, tak prosím. Já jsem zase moc sebestředná na to, abych poslouchala někoho jiného.

A teď už se cítím trošku vyčerpaně. Nechápu, co je to charakter člověka a snad ani nepochopím. Znám lidi, ale neznám všechny. A mým největším strachem je to, čeho jsou někteří schopní. Protože já jsem hodná a naivní v tom, že bych ráda věřila na svět bez všech těch staršlivých věcí, co se dějou.
Ale lidi mají i spoustu dobrých vlastností, jen musíte kopat a hledat déle, abyste je našli....

Swallow

Time for the trilogy...

7. září 2012 v 17:45 | Swallow
Je to jenom můj pocit nebo je tohle právě čas trilogií? Mám pocit, jako kdyby všechny knížky, které mi přijdou pod ruku měli být trilogie. Nebo v kinech právě běží něco z trilogie a nedej bože ještě více dílné věci. Jako třeba Twilight saga, Batman, Bournovo ultimátum a tak podobně. Protože já osobně proti tomu nic nemám. Jenom mi občas vadí, když už se něco uměle protahuje. Protože když má něco skončit, tak to člověk prostě vycítí. A takové umělé protahování příběhů už je potom spíš špatně.
Když jsem se teď rozhodla, že se podívám na všechny díly Batmana, neboli Temného rytíře, tak musím uznat, že je to skvělá sérii. Nemůžu proti ní mít vůbec nic. Navíc v tomto posledním a nejnovějším důlu Temný rytíř povstal, se mi nejvíc líbila vystihnutá postava Bane. Protože tohle byl první padouch, který nemusel skoro nic provést a já už jsem zatínala pěsti a snažila se propadnout sedačkou. Ani u hororu jsem necítila takovou paniku a strach, jako když jsem se dívala na tuhle děsivou postavu v Batmanovi.
Ale co dál? Právě třeba v televizi se nás teď pokoušejí zavalit různými vícedílnými filmy. Byly to Hvězdné války, teď se blíží Harry Potter a vsadím se, že brzy přijde i Pán prstenů. PRotože to je podle mě skvělý nápad. Já osobně se na všechny ty díly ráda kouknu znovu. Ale ne v televizi, která mi do dvouhodinového filmu dá milion reklam, protože už když si odpoledne k obědu pustím Gilmorova děvčera a mezitím mi tam stihnou proběhnout dvě reklamy, tak už šílím. Kde jsou ty doby, kdy byla jenom jedna? Navíc kdyby ty reklamy nebyly tak stupidní.
Za tenhle týden jsem stihla přečíst dvě knížky. A každá z nich patří do nějaké knižní trilogie a nebo ještě víc. Bylo to Podsvětí od Meg Cabotové, které slibuje ještě další díly a potom Čaroděj a čarodějka od Jamese Pattersona. No nezačeli byste šílet, že to prostě nemůžou uzavřít a tak podobně?
Já jsem začela dělat tu nejhorší věc, co jsem mohla. Rozhodla jsem se, že chci psát a v tu chvíli jsem psát přestala. I když moje nejdelší příběhy vznikali většinou o prázdninách, kdy jsem na to měla dost času. Když mám přes den i jiné povinnosti, tak prostě nemám takovou náladu psát. Ale chtěla bych. Ale nějak nevím, jak se do toho dostat. A potom si přečtu nějaký takový příběh a říkám si, jestli to za to stojí? Jestli zvládnu napsat něco, co bude vážně dobré a bude to v sobě mít myšlenku.
Ale potom jsem se rozhodla, že na to prostě budu FAK* IT! Podle vzoru stejnojmenné knížky. Protože proč si dělat život složitější než je? PRostě klídek, pohodička, užívat si. A psát si budu co chci a jak chci. Neplánuju to změnit jen aby to vypadalo líp a nebudu z toho dělat něco, co to není.
FAK* IT je mé nové motto! :)) Cítím se najednou o něco lehčí a štastnější.

LOL Swallow

Twilight saga: New moon Recenze

30. srpna 2012 v 18:10 | Swallow
6. prosince 2009
Twilight saga: New moon Recenze
New moon se mi celkově vlastně líbil o moc víc než Stmívání. Ve Stmívání mi chyběl celkový dojem po dokoukání film, kde hlavní věc, která mě dojala bylo pouze to, když Bella umírala a Edward nevěděl, jestli jí zachránit nebo ne. V new moon pro mě bylo mnohem víc citových scén. Nejspíš kvůli tomu, že jsem nemusela pouze koukat na film, ale z knížky jsem věděla, jak by se měli cítít a jak Edward trpí, když opouští Bellu. Možná proto na mě působil mnohem víc. Navíc tam byli skvélé akční scény s vlkodlaky. Ten kdo nečetl knížku a pouze šel na tento druhý díl, no tak ten musí být přímo nadšený vlkodlaky. Krásní obrovští vlci, kteří i ve skutečné lidské podobě nejsou k zahození. Jacob se zmítá mezi svojí zamilovaností do Belly a ona ho poté, co se vrátí k Edwardovi docela odpálkuje větou "On je ten pravý. Vždycky to byl on." No a chudák Jacob se dostává do vlčí deprese. Edward je možná docela statečný, že Bellu dokáže opustit. Bella trpí po jeho odchodu nočními můrami a teoreticky ztratí všechen život. Až nakonec Jacob jí dá trochu naděje na štěstí. Ale to hlavní o co Belle jde je o nebezpečí. Protože jenom tak uvidí Edwarda. No Bella byla chvílemi možná trošku naivní a depresivní, ale jinak se mi zdá její výkon docela dobrý. Jenom škoda že Edward si tam zahrál pouze na začátku a na konci. Jacobovo vymakané tělo ohromilo skoro každého a potom ten kontrast mezi ním a Edwardem byl docela výrazný. Ale Edward byl přece zničený z opuštění Belly, takže mu nebude nic vyčítat, vždyt je to přeci ten dokonalý upíří Edward. Docela půvabné scény s tím, kdy se Bella uvádí do nebezpečí jenom pro to, aby viděla Edwarda. A nakonec znovu nakonec šokující věta, tentokrát od Edwarda, ohledně jeho podmínky, aby Bellu přeměnil. Jediná vážně nepovedená scéna byla pro mě ta, kde Alice ukáže jak je Bella přeměněná a to jak spolu Edward a Bella běži zpomaleně po louce a oba zaří. TO už je trochu moc. Jinak se mi to vážně moc líbilo a dojatá jsem byla více než u Stmívání. Celkově je pro mě konečný pocit z toho filmu docela strhující, emicionálně samozřejmě. A obdivuju Victorii s jejími výraznými zrzavými vlasy, povedený scény ne?

The Twilight Saga: New Moon/ The Score

30. srpna 2012 v 18:10 | Swallow
7. prosince 2009
The Twilight Saga: New Moon/ The Score/Music by Alexandre Desplat
1. New Moon
2. Bella Dreams
3. Romeo & Juliet
4. Volturi Waltz
5. Blood Sample
6. Edward Leaves
7. Werewolves
8. I Need You
9. Break Up
10. Memories of Edward
11. Wolves vs. Vampire
12. Victoria
13. Almost a Kiss
14. Adrenaline
15. Dreamcatcher
16. To Volterra
17. You are Alive
18. The Volturi
19. The Cullens
20. Marry Me, Bella
21. Full Moon
Recenze
Mě osobně tenhle soundtrakc nadchl. Docela neznámý skladatel, ale scény ke kterým složil hudbu jsou možná ještě lepší hlavně díky těm tónum. Například písnička Marry me, Bella nebo Almost a Kiss v sobě mají takové kouzlo. Když jsem je slyšela poprvé naprosto mi to připomělo přesné scény z filmy. Možná se nevyrovnají nějaký soundtrackům od Hanse Zimmer a podobně, ale něco v sobě určitě mají. Nadšenci do filmu i do soundtracků by to mohli odcenit. Žádný zpěv, ale zato se podle mého názoru vyrovná soundtracku písniček, které ve filmu zazněly. Poslechněte si taky.

Hart of dixie

8. srpna 2012 v 10:14 | Swallow

Hart of Dixie



Zoe Hart je zbrusu nová doktorka, která má přesný plán, jak bude ve své kariéře pokračovat dál. Bude z ní uznávaný kardiochirurg jako z jejího otce. Ale její plán se změní, když své vysněné místo nedostane, protože jí její šéf řekne, že se málo zajímá o lidi a musí s tím něco udělat, jinak jí dál nepustí.
Proto Zoe přijme nabídku Harleyho Wilkise, který jí nabídl místo všeobecné doktorky v malém městečku v Bluebell v Alabamě.
Zoe není na maloměsto připravená. Neposlouchá problémy pacientů a pochoduje si městem v malým kraťáscích. Aby tam vydržela, tak musí objevit způsob, jak vycházet s druhým doktorem Brickem Breelandem. Protože Harley Wilkise stihl umřít než Zoe dorazila a navíc jí i odkázal půlku své ordinace.

Je to seriál vtipně, sarkastický podaný a občas díky přespění Lemon Breelandové až groteskní. Je to příběh maloměsta, kde se všichni znají a všichni se o sebe starají. A Zoe musí přijít na způsob, jak k nim zapadnout. Není to ani tolik lékařský seriál, jako spíše seriál o lidech v Bluebell, kteří jsou všichni vesměs trochu šílení...
Ale jako letní chuťovka je to vážně skvělý seriál na ukrácení chvíle a trošku se uvolnit...

Swallow


Mrknutím oka

26. července 2012 v 9:17 | Swallow
Co změní blátivý podzim v kouzelnou zimu? První vločka.Protože nenávidím zimu, nesnáším bláto a déšť, všechno to, čeho je podzim plný. Tak miluji první sníh. Protože to všechno promění. Vytvoří to úplně nový svět. Kouzelný. Bílý. Romantický. Protože jediná vločka změní něco strašného, na něco kouzelného.
První procházka v čerstvě napadaném prašanu. Křupání pod nohama a roztomilé dopadání nových čerstvých vloček. Sněhuláci a bílé stromy.
 
 

Reklama