Myšlenkář

A potom už jí nikdy nikdo neviděl

7. prosince 2015 v 20:39 | Swallow
Právě teď, už jsem měla třiadvacet let na to, objevit kdo jsem. A pořád to netuším. Stejně jako nesnáším, když někdo
Pro mě je nejdůležitější, že pokaždé, když se hledám, tak spolehlivě najdu bod, kdy vím, že jsem se nenašla. Jdu na vejšku, kde zjistím, že tohle mě nebaví. Jdu na brigádu, kde zjistím, že tohle taky dělat nechci. Čtu scifi, abych přišla na to že mě technika zase tolik nevzrušuje. Na druhou stranu se mi potom zjevují možnosti, které zbývají. Vím, že mám ráda fantasy, historii, že ráda píšu, ale novinářka být nechci. Vím, že mě běhání hrozně baví, ale hrozně se mi do něj nechce. A že nejsem jógín, ale že hrozně žeru jógu bez óm, mantr a tak podobně.říká třiadvacet, protože když pak řekne věků víc, tak se v tom ztrácím. Stejně tak jako nechápu, jak kdo mohl umět délku měsíců na kloubech ruky. Ale každý má něco. Někdo je lechtivý a někdo si zase neumí nad okem udělat rovnou černou linku.
Přišla jsem taky na to, že konečně mám názor, za kterých si vážně chci stát a že dokážu dělat rozumný a dospělý rozhodnutí. Ale taky jsem přišla na to, že moje názory nemusím s nikým sdílet. Což teď může vypadat jako paradox, ale tohle beru spíš jako svůj mentální výplach než nějaké prohlášení o svém životě. Beru to jen jako záblesk toho všeho, co se mi honí hlavě.
Mám pocit, že jsem se dnes dostala do takové oxymorónové nálady. Něco ve stylu: miluju sníh, ale nesnáším zimu. Miluju slunce, ale nesnáším dusno. Ale takový jsme všichni. A všichni si na to budeme vždycky stěžovat. I kdybysme nechtěli....
Nikdy jsem se nenašla a častokrát jsem se cítila ztracená. Vždycky jsem ale našla nějakou novou část sama sebe. Navíc tou holkou, co jsem byla před rokem už nejsem. A tu holku už nikdo nikdy neviděl. A příští rok se taky nepoznám.

Swallow

Padat volným pádem

27. dubna 2014 v 20:18 | Swallow
Jednou jsem slyšela, že jsou ženy jako opice. Protože se potřebují vždycky držet nějaké liány (alias chlapa), ale nepustí ji, dokud se pevně nedrží nějaké jiné. A znám tolik případů, kdy je to pravda. Ale znám i opice, který si v klidu sedí na stromě a pozorují to dění okolo. Až do chvíle, kdy se jim nepřiplete nějaká liána do cesty. Poté už se jí drží. Je to nejspíš děsivé pustit se a nevědět, kde se můžete chytnout příště.
Možná je to chytřejší držet se na jednom místě, až do chvíle, kdy se nebudete někde držet ještě pevněji.
Já jsem totiž nikdy moc chytrá nebyla. Držela jsem se jedné liány a nechala si jí celou obmotat kolem těla. Ale v momentě kdy jsem zjistila, že mě škrtí, jsem se pustila a padala volným pádem.
To mi ale pomohlo jenom k tomu, abych se zapletla do další a další.
Takže jsem pokaždé skončila pevně obmotána. Možná proto mi nevadilo padat volným pádem. Pocítím trošku volnosti po dobrovolném uvěznění.
Teď můžu jenom pozorovat tu divočinu, kde jsou jedni uvězněni, druzí hledají kam přeskočit a čeho se chytit. A někteří jenom padají volným pádem...


Nikdy jsem nechápala tu svojí potřebu obvázat se tak pevně. Nechtěla jsem nejspíš prostě spadnout. Až na to, že mě takhle potřeba stále pár modřin. Protože prostě nepatřím mezi nejchytřejší opice. Dělám to jinak. A jsem tak neschopná, že ani nemůžu jít na ten strom a na všechno se dívat z dálky. Protože i když jsem už tolikrát chtěla, vždycky jsem se po cestě do něčeho zapletla, zamotala. A poté už dobrovolně zůstala.
Teď mi došlo, že se držím na něčem, kde nejsem sama. A nemůžu přijít na to, jak pevně se držím. Protože jsem se obmotala znovu tak pevně, že to bolí. Jenže mi došlo, že se teď nemůžu držet. Protože jestli vyklouznu a vrátím se ke svému volnému pádu, tak to bude kvůli tomu, že se tam prostě nedalo udržet.
Možná se budu chvíli držet zuby nehty. Ale liány by tu měly být od toho, aby nás podržely ne? Aby nás nenechaly spadnout. A vždycky nejde jen o to udržet se.
Protože někdy to chce prostě něco, co nás podrží. Protože jen tak to může fungovat bez modřin...

Swallow

Vtipné, jak nám pořád všechno přijde stejné, ale pak se ohlédneme a všechno je jiné...

27. dubna 2014 v 20:17 | Swallow
Co říct, když občas prostě není CO říct? Zajímalo by mě, co dřív dělávali lidé, když nebyl internet. To musel být krásný svět. Protože místo toho, aby okupovali facebook, dívali se na online seriály, pročítali si hlouposti a zabíjeli čas děláním ničeho, tak ve skutečnosti něco dělat museli.
Na druhou stranu to musela být vážně nuda. Protože -MY jsme prostě lidi. A najdeme si způsob, jak nic nedělat pokaždé. Jistě, že kdybych žila před dvě stě lety na farmě, tak bych asi jezdila od rána do večera a nudit bych se vážně nesměla.
Ale když je člověk takhle student, tak má čas dělat všechno možné. A to obzvlášť v době, kdy by měl skutečně něco dělat.
Co s těmi okamžiky, které by nám měli změnit život. Vím, že utíkat od problémy je to nejlepší řešení. Možná ne nejchytřejší, ale nejsnadnější. Utéct před nepovedeným vztahem do jiného města. Utéct před vším nevyřešeným a komplikovaným. Ale co se mění, když přijdeme na jiné místo?
Protože jsem zjistila, že mě pořád trápí stejné věci, ať jsem kdekoliv na světě. Že jsem pořád stejná, jako jsem byla před pěti lety. A na druhou stranu, že se strašně měním. Ale nevím, jestli je to dospívání. Podle mě jsou to jen zkušenosti, zábava, zážitky, co mě proměňují. Především asi lidé.
Ale netuším nakolik se lidé mění. Nevidím tam žádnou určitou míru. Protože jsem možná začela číst trochu jinou literaturu, mohla bych problémy řešit jinak než dřív, dokážu být více samostatná a nemusí mě zajímat názory ostatních. Jsem ale taky pořád stejně naivní, vyděšená holka jako jsem byla v patnácti lety. Jen se bojím jiných věcí. Ale pořád můžu věřit ve stejné.
Třeba to, že když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak si třikrát odplivnu, ale taky vím, že to znamená jenom to, že ta černá kočka prostě někam jde. Nebo když mám vážně mizerný den a počasí se tomu přizpůsobí. Vím, že je to pouze náhoda, ale je svým způsobím uklidňující, když se k mojí mizerný náladě přidá aspoň počasí.

Pokaždé když se objevím na novém místě, tak se snažím lidi prohlédnout, odhadnout a snažím se spřátelit s těmi, kteří se mi nejvíc líbí. Myslím, že mi to snad nikdy nevyšlo. Vždycky jsem se začela bavit se špatnými lidmi. Protože pak jsem se zakecala s někým jiným a zjistila, že si rozumím mnohem víc s lidmi, do kterých bych to neřekla. Je to ale podivný zvrácený svět.
Protože prostě nikdy netuším, co přinese. Nebo koho.
Když jsem potkala svojí dávnou kamarádku, kterou jsem pár let neviděla, tak jsem zjistila, že si nemáme co říct. Ale pak jsem potkala další, kterou jsem dlouho neviděla a zjistila jsem, že si toho máme tolik co říct. A jak se tohle dá sakra poznat?
Fascinují věci. Podle mě prostě narážíme na lidi a nikdy nedokážeme říct, kdo nám právě bude sednout. Život je tak komplikovaný, tak složitý, tak nepředvídatelný.
Ale přišla jsem na to, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že cokoliv prožívá, tak někdo jiný prožil taky. Že ačkoliv je mi právě mizerně, tak někomu je třeba ještě hůř. Jo, tohle mi vždycky pomůže. Ne, že by to zlepšilo situaci, ale je hezký vědět, že nejsem jediný člověk zažívající mizérii.
A nebo že nejsem jediná hysterická, potrhlá, v nevhodných chvílích se smějící, v nevhodných chvílích brečící...

Swallow

Good morning gorgeous ...

17. května 2013 v 20:45 | Swallow
Good morning gorgeous....

A přestože těmito slovy nepřivítám každé ráno nový den, tak se s nimi alespoň sama jednou potěším.
Jako v situaci, kdy si začnu myslet, že mě už život nemůže ničím překvapit, ale potom otevřu oči a nechám se šokovat každou malou hloupostí. A proč? No protože potom se mi zdá ten život mnohem krásnější...

Radši využiji špatné příležitosti než abych nevyužila žádné. Proto se občas probudím s pocitem, že potřebuju něco změnit. A pokaždé mě překvapí co všechno to může být. Škola, vlasy, nehty, přátelé, zvyky nebo styl. A naučila jsem se žít v tolika vlastních světech, že by to možná ostatní mohlo šokovat. Ale mě tolik světů, které nemají řád ani pravidla, vyhovují jako můj jeden velký svět.
V jednom z nich možná nebudu mluvit. A v tom druhém zase nikdy nepřestanu. Protože nevím proč, ale mě se ta rozmanitost zamlouvá. Přijdu si potom strašně moc živá. V pohybu.

Protože jak se říká, když nepoběžíš vedle mě, tak můžeš běžet jenom přede mnou nebo za mnou. A tím pádem se mi ztratíš z dohledu a už mě možná nikdy nechytíš...

A tak jsem se dnes ráno vzbudila a pohlédla na modré nebe a řekla si "Good morning gorgeous". A opravdu jsem si to myslela. A potom jsem zjistila co všechno mě dnes čeká. A se stejným úsměvem jsem si řekla "Good morning gorgeous bitch!" Protože život je prostě takhle jednoduchej....

Takže až příště budu uvažovat o tom, co znovu napsat, tak napíšu o něčem obyčejném. Protože mým úkolem bude to obyčejné proměnit v něco vážně exotickýho. Protože ač je to nejotřepanější fráze, tak čas se nevrátí. A jestliže mám o něčem psát, tak musím přemýšlet tak, že napodruhý už to možná přepsat nestihnu. Takže by to mělo bejt fakt hustý hned napoprví.
A v této chvíli končí můj slovní průjem, který můžete očekávat v průběhu zkouškového období, kdy se rozhodnete, že něco řešit, je vlastně otrava. A když nebudete řešit vůbec nic, tak ty zkoušky možná neuděláte, ale taky je můžete dát za jedna, protože strest nebude váš kámoš a vy budete vypadat tak v pohodě, že nikdo neuvěří tomu, že jste se na to naprosto vykašlali. (Což samozřejmě nikdo z nás nikdy nedělá.)

Ale flákání je strašně fajn. A nejdůležitější je umět se flákat správně. Protože dát si dvacet minut po oběde šlofíka není zrovna flákárna. Ale pravá flákarna je nedělet vážně vůbec nic a hlavně si to potom nevyčítat. To je potom na tom asi to nejtěžší. Protože pokaždý když já se flákám, tak skončím s knížkou a čajem... Ale když mě to tak neskutečně baví, že je to lepší než flákání.
Sakra. Ani já se neumím pořádně flákat. Ale slíbím sama sobě, že na tom poctivě zapracuju a časem se zlepším. (Zadávat si takovýhle úkoly, no kdo by to nemiloval?)

Always something to say, Swallow





Dont wake me up Before the dawn!

11. prosince 2012 v 22:32 | Swallow
Zařezávat školu je občas skvělej pocit. Místo toho se jdete projít, dáte si svařák, nasajete ty vůně prosycené oleji, tukem a
spáleninou. Poté se možná málem rozplácnete na ledu a nakonec se i polijete svařákem. Možná to zase taková krása není. Ale vždycky mě štve, když na konci semestru zjistím, že jsem nevyužila některé absence, když jsem měla příležitost. Proto si to teď náležitě hlídám.
Ale na druhou stranu, si to ráda vychutnám po svém. Když jsem vyšla se svým hafanem ven, potom co napadl nový krásný sníh, tak jsem viděla, že zaryl čumák do sněhu a začel šíleně běhat. No a já měla chuť to udělat taky. A postavit sněhuláka. Strašně mě točí když mrze. Ale jediný důvod, proč zimu snáším je ten, že napadne sníh. Občas. Ale taky zimu prostě zrušit nemůžu, co? Tak si prostě užiju to, co je na ní nejlepší.
Ale obchoďák plný lidí a vánočních koled, stromků a ozdob není nic pro mě, když se cítím jako golem navlečená ve všech těch vrstvách oblečení.
Uvažovala jsem nad dalším tématem povídky. A už jich mám několik. Ten největší problém je, že jemusím někdy napsat. A nejlepší nápady mě napadají v noci. Ležím si takhle v posteli, koukám se na sníh, co padá a najednou mě napadne nějaká skvělá scéna nebo dialog. Tak si ho v hlavě zdokonalím a řeknu si, že až se vzbudím, tak si to určitě budu muset zapsat. Což se nestane.
Stejně jako s většinou věcí, co mě napadne. Takže jsem začela svým přtelům psát podivné sms. Protože po ruce nemám tužku a papír, tka radši napíšu smsku, z které si ten nápad opíšu později. Takhle třeba moje kamarádka nedávno dostala sms, která začínala "Dobrý de, já jsem Anděl a mám tady dnes na mikulášký večer rezervaci." Pointa byla v tom, že nikomu ta krásná hříčka slov nedošla. Jenom mě. Takže jsem si to taklhe přesně zapsala a odeslala. Možná mě brzy budou mít za šílence, ale je to lepší než ztratit dobrý námět.
Inspirace se totiž nenajde na zemi. Ta se najde jenom v noci, proto jsou možná spisovatelé noční tvorové. Noc jako kdyby podporovala tvůrčí schopnost, ale když já prostě musím spát, když ráno vstávám!
Protože psát v noci mi přijde mnohem lepší než za dne, přinejhorším stačí pouze tma a klid. Ale většinou se prostě zaseknu na tom, že nevím co psát. Nedonutím se k tomu. Ale měla bych. Protože problém mi dělá téma.
Chci psát fantasy? Chci psát vážná témata? Chci psát vtipné věci? No, tak to já prostě netuším.
Ale právě čtu Atlas mraků. Posledních 50 stránek jsem si schovala na zítra do vlaku a hned potom plánuji jít do kina. Už teď si pouštím soudtrack z toho. Nevěřím, že film bude tak dobrý jako kniha. Ale bude to obrovská kupa emocí narvaná do dvou hodin. A spousta skvělé muziky. Ach, ta muzika.
Ale co jsem chtěla říct, že Atlas mraků mě naprosto okouzlil. Protože to byl kousek od všeho, bylo to jako být v cukrářství a ochutnat ze všeho ten nejlepší kousek, který vám ale odtrhnout od úst a dají něco lepšího. A vy se pak vrátíte k tomu původnímu a chutná vám to ještě víc. No prostě krása. Věřím, že si s tím autor vážně pohrál. ALe mě se nejvíc líbil pocit, který to ve mě zanechalo. Protože já prostě miluji ty knížky, které když odložím, tak cítím tíhu všech emocí a prostě nemůžu dýchat... Možná taky napíšu něco podobného, od každého trošku. Prostě jak budu chtít já!

Swallow

Nevíme co chceme, ale chceme to hned!

25. listopadu 2012 v 22:01 | Swallow
To, co potřebuju... Právě teď...
Hm, nechte mě popřemýšlet.
Potřebovala bych něco, co bych nazvala - mír v duši. Ale pochybuju, že se k tomu zvládnu propracovat dřív než mi bouchne hlava. Protože to, že je venku ještě tohle mlhovité mrouskovité nijaké počasí mi moc nepomáhá.
Dnes jsem pronesla větu "Všechno mě štve, moc se netlem, ty taky!" Tímto bych vysvětlila své dosavadní rozpoložení.
Docela mě ubíjejí hádky, ale zjistila jsem, že nejsem ten konfliktní typ, co se rád hádá. Já radši dělám mrtvého brouka a dělám, že celá hádka neexistuje. Protože až se to uklidní, možná to ani hádka nebude. Ale zatím mám náladu, že bych do něčeho praštila.
A spou s tím se mi hromadí povinnosti. Možná bych potřebala pravou várku inspirace. To je to co potřebuju. Protože jsem se dostala do jistého stádia krize, kdy mi žádný příběh nepřijde jako příběh. I když bych měla pár skvělých nápadů, tak nějak nemůžu vymyslet dobrou zápletku nebo cokoliv, přijdu si trošku vyprahlá. ALe na druhou stranu, nikdo učený z nebe nespadl. Proto se asi budu muset snažit a trošku se rozepsat. K tomu by mi mělo složit tohle.
Právě jsem dokončila recenzování knížek, měli by přijít další, další už mi i leží na stole. Začínám se jich trošku bát. Aspoň mám ale co rozdávat k Vánocům. Cha!
Nedávno se mě někdo zeptal, co já můžu se svojí školou dělat. No nevím. A oni to očividně taky nevědí. PRotože to je téměř cokoliv, co se spojuje s mým oborem. Což ale nikdo nechápe. Já bych to dřív taky nechápala. Ale když někdo chce pracovat s knížkami, tak to není zase tak nereálné? Už jsem se smířila s tím, že ze mě asi nebude druhý Viewegh a asi bych to ani nechtěla. Ale když se člověk doopravdy nebojí a jde za svými sny, tak to má cenu ne?
Protože dřív jsem si myslela,že tohle psaní, to co dělám pro sebe, je k ničemu. Ale není. Můžu tvořit nové životy a nové příběhy. Stejně jako někdo jiný můžu fotit, malovat a dělat cokoliv si zamane.
Jako když kamarádka řekla, že určitě pojede do Afriky léčit zvířata. Proč ne? Kdokoliv doopravdy chce a není moc pohodlnej, aby se ktomu dostal, tak může cokoliv.
My můžeme cokoliv.
Proto doporučím sobě jako dávku toho, co potřebuju : inspiraci, odhodlání a jednu dlouhou procházku.
Díky!

Jedna z mnoha, Swallow

Prequel

16. listopadu 2012 v 11:34 | Swallow
Musím něco psát. Protože procvičovat si psaní je základ. Takže když milion let přemítám o tom, co bych chtěla napsat jak bych to chtěla napsat, je mnohem horší, než kdybych si prostě sedla a spustila svůj slovní průjem.
Ale na druhou stranu jsem si nedávno něco uvědomila. Ne všechna naše rozhodnutí jsou dobrá, když si myslíme, že jsou dobrá.
Bavilo mě psaní, bavila mě má fantazie. Miluji knížky. Proto jsem se rozhodla, že nějakým záhadným způsobem bych se měla stát žurnalistikou. A zcela a oddaně jsem tomu věřila více jak dva roky. Po maturitě jsem se rozhodla, že se tak stane. A já jsem se na tu školu nedostala. Kupodivu, jak mému tak ostatních, jsem se nehroutila, ani jsem nebyla nikterak v háji. Což už mi mohlo napovědět. Ale zatvrzelost je tvrdohlavá svině. Tak jsem se rozhodla odjet přes půl republiky někam, kam jsem se snad i těšila. A chtěla jsem dělat žurnalistiku.
Ta škola mi toho nabídla mnoho. Mým problémem ale bylo, že já jsem pro to nebyla ta pravá. Nebavila mě nádeničina, který souvistí s tím, že každý článek má stejnou strukturu a na to, abyste ho napsali potřebujete fakta. Protože práce je to skvělá, neustále se mění a neustále vám přináší nové věci. Ale pro mě to není. Trvalo mi jenom půl roku, než mi došlo, že v novinách pracovat taky nechci. Neby bych možná chtěla, ale zaručeně nechci dělat politiku a podobné věci.
Protože když jsem se rozhodovala podruhé co chci, tak osud rozhodl za mě. Nebo mi alespoň napověděl. A já jsem teď někde, kde se doopravdy cítím, že tam patřím. Potkávám lidi, kteří mají stejné zájmy, učí mě profesoři, kteří mi doopravdy mohou pomoci se rozvíjet. Protože přestože se to ostatním může zdát jako hloupost, tak já jsem se rozhodla, že to co je mým koníčkem, bude i tím, čím se chci živit.
Nevadilo by mi neustále jen číst knihy, psát a číst a psát. Takže když jste někde, kde se necítite a cítite, takové nenápadné pnutí, které vás táhne pryč, tak tam pravděpodobně nepatříte. A já jsem nakonec ráda, že jsem počkala a urovnala si své sny. Protože sny se mi neměnili, jenom jsem změnila cestu, jak se k nim dostat ze špatné na správnou.
Protože teď už žiji ve světě, ve kterém chci i zůstat.
A přestože jsem si dříve myslela, že buď píši dobře nebo špatně, tak teď jsem zjistila, že můžu psát dobře, ale když budu pracovat a trénovat, tak můžu být i lepší.
Tímto začíná mé pracné a tvrdé naléhání na samu sebe, abych alespoň každý den napsala minimální slovní průjem. A za pár dní třeba napíšu i něco lepšího, až se mi z toho konečně vyklube diamant. Protože i ten se musí obrousit, aby byl dokonalý, správně? Takže ho jdu hledat, až později začnu s broušením.

Swallow

Nedotknutelní (Intouchables)

6. září 2012 v 20:26 | Swallow
Včera jsem se náhodou dostala k filmu, který se jmenuje Nedotknutelní. A můžu vám říct, že všechno to hodnocení a
ocenění si doopravdy zaslouží. Nemám ráda ty chytré filmy, které jsem poučné, ale nudné. Ale na druhou stranu miluju ty filmy, které když zhlédnete, tak vám po nich něco zůstane. Tohle byl spíše přístup k životu. A ta radost, která se dá objevit. Já osobně se chci řadit k těm lidem, co vidí v životě spíše to dobré než to špatné. Nedávno jsem slyšela, že jsem objevila snad jedinou dobrou věc na tak špatné věci, že to nebylo možné. A ráda bych věřila tomu, že dokážu objevit něc dobrého na všem. Tenhle film mi dal takový uklidňující pocit. Že život je prostě takový jaký si ho uděláme. Bez peněz nebo s nimi, prostě stačí, jak se na věci kolem sebe díváte. Přestavte si, kdo z nás, by zvládnul sedět po zbytek života ve vozíku a jediné, co byste mohli ovládat by byla vaše hlava? A i s veškerým komfortem a péčí, kdo z vás by se mohl smát?
Tenhle film je tak naplněný takovou zvláštní tajemnou náladou, optimismem. Protože lidé tam možná nemají na růžích ustáláno, ale to nikdo. Protože každého z nás něco trápí. Boháče i chuďase, svobodného i zadaného, mladého i starého. Všichni jsme totiž stejní.
Všichni máme stejné potřeby. A já jsem prostě jenom chtěla říct, že bych vám doporučila, abyste se podívali na tenhle film. A ještě lépe, ráda se po každém filmu kouknu na všechny písně co zahráli. A právě teď poslouchám Ludovica Einaudiho a musím říct, že přestože tohle většina normálních vrstevníků neposlouchá, ale já vám můžu říct, že mě to nesmírně uklidňuje. Ale zase to je jenom můj osobní názor, protože já jsem na takové muzice vyrostla.
Tohle byl film, po kterém ve vás něco zůstane. A teď plánuju se podívat na další, The Secret ( Tajemství). Tak co, kdo ho viděl a může mi ho doporučit? PRotože jsem o něm slyšela už taky tolik věcí.
Ale teď jsem se vrátila ze skleničky burčáku a říkala jsem si, že už je smutné, že léto skončilo. Ale na druhou stranu mi přišlo, že je venku svým způsobem krásně. Vítr byl osvěžující a brzy už budu ve vzduchu cítit i ten pravý chlad a koruny stromů se zbarví všemi barvami až se objeví podzim.
Jak se člověk má stát optimistou a jak se má vyrovnat s životem? Není to otázka, kterou všichni hledáme? Odpovědi na život ale dává jen život nebo ne?
Já sama jsem někdy až zděšená a přímo šokovaná, abych jenom vyšla ven, protože se bojím lidí. Co jsou někteří schopni udělat a kolik zla se v nich skrývá. Ale potom se zase rozhlédnu a uvidím tu opačnou stránku.
Takže jsem na vážkách. Ale docela spokojená, že jsem někde mezi....
Swallow

Freaky ridiculos.

6. září 2012 v 20:05 | Swallow
Dneska ráno jsem se probudila a neměla jsem náladu dělat naprosto nic. Všimla jsem si, že se vedle mě kupí hromada

knížek, které bych měla přečíst a tak jsem se do toho pustila. Ale protože dneska venku nebylo nijak zvlášť pěkně, tak jsem se rozhodla nevylézat z pyžama. Protože jsem ještě nemusela. Škola mi ještě nezačela. Takže jsem si tam tak ležela a říkala si, co asi budu celý den dělat. To podle mě není normální den dospělého. Ale ukažte mi jednoho dospělého, který se jako dospělý chová doopravdy. Protože dokonce i moje máma se nechová občas jako dospělá. Každý si ten pojem vysvětluje úplně jinak. Znám hromadu rodičů, kteří mají do dospělosti hodně daleko. To není něco, čím se staneme. To spíš bude to, co nás donutí život udělat. PRotože dospělý bychom nebyli, kdybychom se nemuseli rozhodovat o životě. Nemuseli bychom dělat velká a důležitá rozhodnutí. Neměli bysme někoho dalšího o koho bysme se museli starat. Protože já si příjdu jako dítě. A nemyslím si, že bych z toho kdy vyrostla. Protože buď budu mít v povaze to, že budu zodpovědná a nebo ne. Nikdo a nic to nezmění.
Nesnáším ty velká životní rozhodnutí. Protože upřímně mě to pěkně sejří, že se musím o svém životě rozhodovat takovými věcmi, které nemůžu jednoduše vrátit. Protože občas jsem prostě srab. Velkej a vystrašenej srab. Jako třeba když mám jít někam poprvé, tam kde tam neznám. Mám pocit, že mi můj žaludek vyskočí z těla. A mám problémy s mluvením. Ale na druhou stranu, tenhle můj strach ze mě před ostatními dělá energickou a milou a neustále se usmívající se osobu. Ale nesnáším to. Když někam musím nakráčet poprvé a všechno teprve poznat.
Dospělý se nebojí. Ale to je lež. Všichni se něčeho bojíme. Všichni jsme úplně stejní...
Já jsem se do dneška radovala, že jdu dělat něco, co mě bude bavit a budu to zbožnovat. Ano, vysoce pravděpodobně to tak bude. Ale taky mi došlo, že jsem se tím dostala po pozice, kdy budu muset obětovat trošku své soudnosti a budu se muset hodně snažit, abych překousla svojí srábotkovitost a udělala ze sebe hrdou osobu. Protože popravdě, jsem možná trošku zakřiknutá, mile se usmívající, ale prostě občas sedím mezi lidmi a říkám si "Co to tady sakra dělám? Co jim mám krucinál povídat?" A když se vám to stane jednou za čas, tak vás napadne, jestli je to vámi nebo těmi lidmi?
Protože přeci život je tak trošku záhada. Ale když už mě začne nudit, tak si myslím, že začínám mít problém. Ale pohodička, za týden mě to přejde. Do té doby mám vedle postele tu hromadu knih, které musím přečíst. A dospělost?
Na tu můžu zapomenout. Jsem samasebou posedlá, neschopná citově zastalá a naprosto nedospělá osoba, která si občas na Vánoce připustí, že nikdy nebude normální. Ale že bude neustále průměrně nudnou, šílenou a výstřední osobou.
Mimochodem připomínám, je září a začíná sezona burčáku! Vždycky si hledejte to dobré na špatných věcech. Třeba to, že léto je pryč a počasí už bude jen horší.

Na obláčku naděje,Swallow

Why we are bitching all the time?

30. srpna 2012 v 18:19 | Swallow

Why we are bitching all the time? Neboli, proč si pořád sakra stěžujeme? Pořád a na všechno? Když vysíte pár metrů nad zemí, možná vás jistí lano, ale tomu tolik věřit nemůžete. Co budete dělat? Protože my se všichni chováme jako kdybychom si byli jistí a věděli, co dělat. Ale problém je, že nevíme. Jednou bysme si měli uvědomit, že vysíme. Pořád jenom vysíme nad propastí. Ale problém je, že nás narozdíl od ostatních, možná nikdo nejistí. Takže když spadneme, tak prostě spadneme.
Dneska jsem zjistila, že vykašlat se na školu není až tak špatná věc. Ale jde o to kdy a kdy. Protože někdy tam prostě chodit musíme. Jsem přesně ten typ, který by tam chodil jenom na písemky. Ty mi nevadí. Vadí mi tam ztrácet čas a nedělat nic.
Navíc si pořád stěžujeme, že nic neděláme. Že nenapůňujeme svůj čas užitečně. Ale ruku na srdce, to byste vážně chtěli dvacet hodin denně někde lítat a potom čtyři spát? Já tedy ne. Radši zařídím vše potřebné, to, co bych měla, musela i nemusela a potom si odpočinu. Flákám se a užívám si svůj volný čas. Protože lidi se v poslední době pořád za ničím honí. Nebo spíš mají pocit, že by měli. Ale ve skutečnosti nemusí. Měli bychom si užívat. Bavit se. PRotože když ne teď, tak kdy?
Čím déle budeme chtít náš čas trávit užitečněji, tím méně ho budeme skutečně využívat. Budeme se jenom honit za iluzí toho, co si myslíme, že bysme měli dělat. Ale to přeci nemusíme.
Zdá se mi užitečnější jít blbnout do sněhu než jít do školy. Číst si celý den místo studia. Protože není to to samé? A hlavně, když ne teď, tak kdy?
Spontálnost je klíč k životu. Když neváhám, tak to prostě udělám. A většinou stejně nelituji toho, že jsem to udělala. Protože potom skončím hlavou ve sněhu nebo se houpu na laně. Nebo udělám věci, které bych s rozumem nikdy neudělala. Protože tak to prostě je.
Teď je venku chumelenice a mě se popravdě ven tolik nechce. Ale vždycky se objeví něco nového a zábavného. Většinou mám problém odpověděť, co je můj koníček. Protože já jich mám tolik. Zkusila jsem snad všechno, pořád zkouším. Něco více, něco méně. Ale teď se popravdě těším jenom na to, až si budu moci lehnout k vánoční pohádce a jíst cukroví. Až se udělá líp, tak vezmu kecky a půjdu zase běhat. Teď ale můžu jenom na snowboard, do sauny a do postele. Knížka je totiž jedna z mých kamarádek, která nikdy nezklame, když je venku takhle.
Protože někdy se prostě můžeme vrhnout tam, kam bysme to nikdy neřekli. Bavit se tím, čím bysme předtím pohrdali. Proto mě včera boleli ruce, dnes nohy. A zítra to bude celé tělo. Ale i přes to mám pocit, že energie mám víc než dost!
Nikdy jsem totiž neobjevila ten vzorec, podle kterého si vybíráme přátele. Je to totiž tak různorodé, že to prostě nejde objevit. Protože s některými člověk prostě vydrží celý život, s jinými si nemá skoro co říct. Ale podivné je, že s těmi, s kterými bysme se bavit měli, se prostě nebavíme. Hledáme si přátele podle čeho? Podle toho jestli si stěžujeme na stejné věci! Mám totiž přátele, které třeba tolik nevídám, ale náš pohled na svět je podobný. Stěžujeme si na stejné věci a proto si tam rozumíme. Dnes a denně si stěžuju těm, kteří si na to stěžují se mnou. A kupodivu nás to pořád baví. Takže je tohle doopravdy to, co nás spojeje. That we are bitching all the time? Ou crap...

Dont mess with her

30. srpna 2012 v 18:18 | Swallow
9. prosince 2010
Kdo by mohl být můj vzor? Všichni si je vybíráme. Řídíme se podle našeho nejlepšího svědomí. Protože já svůj vzor dokážu popsat docela dobře. Možná mi to zabere nějaký čas přemýšlení, lae zvládnout bych to mohla.
Protože můj vzor je zaručeně žena. Dává to smysl, protože to jsem i já. (Neříkám, že muži nemají dobré vzory, ale mě jsou ženy z nějakého neznámého důvodu bližší. Divný, co?)
Je to feministicka. V tom smyslu,že se dokáže postarat sama o sebe. JeIL BACIO plakáty | fotky | obrázky | postery nezávislá a soběstačná. Ale někdy taky potřebuje podat pomocnou ruku. Má ráda společnost a nenechá si od nikoho říkat, co má dělat. Ale má ráda ty slabé gentlemenské náznaky, jako když jí někdo podrží dveře nebo jenom slušně pozdraví. Je na lidi ráda milá. Protože má ráda, když se na ní lidé usmívají a cítí se potom spokojenější. Možná je trochu neotesaná, ale je vychovaná.
Její vlasy nejsou možná pořád stejné. Jednou dlouhé, podruhé kratší. Barvy se mění jako měsíce v roce. Ale všechno v jisté decentní míře. Když považujete třeba fialovou a bílou za decentní samozřejmě.
Má svojí práci, svoje koníčky a nestíhá všechno, co by chtěla. Umí nakládat s časem, ale ráda lenoší. Ráda si vezme knížku, kterou si čte od rána až do pozdní noci a to bez přestání. Cítí potom takový podivný pocit uspokojení, že to zvládla. A když venku sněží, tak se nebojí, oblékne se a vyběhne ven, projít se. Déšť jí přijde jednoduše romantický. Ne depresivní.
A když má pocit, že jí nikdo nepozoruje, tak si ráda zpívá.
Je jemná a milá.To já preferuji, když mi říkají sladká a roztomilá.
Ale umí se bránit. Když chce, dokáže dát ránu pěstí líp než nějaký chlap. Kickass girl.
Poletuje mezi bláznivými a slušnými styly. Není důležité pro co se rozhodne. Když svítí slunce, může barvami zářit i ona.
Nejradši je sama doma, v posteli a s knížkou.
Tohle jsou ty dobré a hézké vlastnosti. Ale taky by se měla umět prosadit. Mluví hodně, ale působí takovým tím chytrým dojmem. Lidé si o ní často myslí, že je vážně chytrá.
I když ona by to nepřiznala. Je hodně kritická v tomhle ohledu. Ale na druhou stranu není kritická k ostatním. Je to rozenná diplomatka. Klidná na pohled, ale sama pro sebe má horkou hlavu.
Náš vzor by ale neměl být jenom výčtem vlastností, které se nám líbí. Měli bysme se mu snažit přiblížit, ale ne stát se tím stejným. Protože já nemám skutečnou osobu, která by mohla být můj vzor. Ta osoba, kterou sem vám popsala, je někdo, kým bych se jednou ráda stala. Ale pravděpodobně to ještě párkrát změním. Protože doba se mění a my s ní.
V jistém bodě není ani tak důležitý, kdo jsme. Ale jak vidíme život. Protože život nás postupem času mění. Ale když vidíme, že nám utíká čas a že druhou šanci zopakovat si to mít nebudeme, tak bysme měli prostě dělat to, co cheme. Teď a tady.
(Picture from POSTERS)

Co změní mě i tebe...

30. srpna 2012 v 18:17 | Swallow
5. prosince 2010
Moje nejoblíbenější knížka? Protože to musí být něco, co mě ovlivnilo. Knížka, která změnila jak mě, tak i můj život. Ale já si nejsem jistá, jaká by to měla být. Jestli chci vypadat chytře a vzdělaně, tak si vyberu nějakou těžce filosofickou a inteligentní knihu. Něco Biblí začínajíce, tak moderními věcmi jako je Alchymista a Eat,pray,love. Pýcha a předsudek.Něco na ten způsob. To jsou knížky, které by člověku mohli dát jiný pohled na věc. Četla jsem tolik užasných knížek, ale vybrat si? To není možné!
Ale moje nejoblíbenější knížky byly a jsou pořád pohádky. Začelo to, když jsem byla malá a děda mi četl Sindibáda, Malou mořskou vílu, O Honzíkovi a fazolích. Protože já jsem vyrostla na těhlech pohádkách. Ale ještě více to byly pohádky jako je Hercules, Atlantida, Lady a Tramp. Protože tyhle věci mě vychovali. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Proto mám možná trochu pokřivený pohled na svět.
Protože nejsem zrovna typ, který by se nad něčím rozplýval nebo vypadal romanticky. Jsem spíš ten typ kick ass girl, co si vystačí sama. Od posekání dřeva k ráně pěstí. Ale takové ty skvělé ideály romantiky mám pořád. Protože v těch pohádkách se prostě pořád hraje na hrdinství. Na pravdu. Na ty staré dobré ideály, které z člověka udělají něco mimořádnějšího. Možná bych se sama mohla nazývat takovým dobrým moderním rytířem v ženské podobě. Protože doba se mění. Už nepotkáte nikoho, kdo vám jen tak ze zdvořilosti podrží dveře. Potká spíš lidi, kteří si hledí hlavně sami sebe. A to není špatně. Já sama jsem dost uzavřená a ráda trávím čast o samotě. Ale to, že by se nemělo lhát mám pevně vryté pod kůži. Protože já jsem prostě upřímná ráda. Protože většina pohádkových hrdinů je tak skvělá, že z nich skoro odkapává sladkost. Ale něco na tom je. Je na tom něco?
Hercules byl takový outsider, ale nakonec se našel. V nebi. Ha. ALe byl to hrdina, zachraňoval dámy v potížích. Pomáhat a chránit. (Policie ČR). Potom je to Lady a Tramp. To je příběh o tom, jak se úžasná slečna zamilovala do toho patolízala z ulice. Ale není to romantické. Když zadáte do vyhledavače totiž ušlechtilost, hrdinství, pravdu, krásu. Tak vám vyjede romantismus. Ale můžeme se vůbec považovat za romantické? Protože za pár let se tohle období bude počítat tam, kde vládli knihy s tématikou magie, upírů, vlkodlaků a všeho podobného. A já sama to všechno znám a dokonce mám ráda. Protože pro mě jsou knihy jako Anita Blake, Vampire Academy, Twilight, prostě skvělé. Ale na té starší literatuře prostě něco je. A na těch pohádkách ještě víc.
Možná jsem trochu víc na straně bratří Grimmů. Protože ty prostě věděli jak by pohádka měla vypadat. I když děti by to nejspíš nerozdýchali. A taky je to dost depresivní.
Ale celá naše doma je depresivní. Protože mezi moje oblíbené knihy se řadí i ty od Victora Huga, A. Puškina, F. Goyi, A. Dumase. Ale popravdě, jestli je znáte, jak tyhle knížky končí?
Protože každá moje oblíbená kniha končí tragicky. Ani ty pohádky tomu neunikli. Ale možná jsem díky nim trochu vznešenější. Možná jsem díky nim tak trochu princezna a tak trochu chlap?
Ale opium dnešní doby je tragédie! Přišel na to už Shakespear. Protože čí oblíbená kniha by nemohla být Romeo a Julie? Když jsem to četla, tak jsem slzy neronila. Protože ty dva teenageři mohli v klidu žít, kdyby nebyli tak hloupí. Ale tragédii jsme chtěli a pořád jí chceme.
To je totiž má oblíbená knížka. Každá s trochou tragédie. Jako příběh Na větrné hůlce.

Hledám tě v nekončící smyčce

30. srpna 2012 v 18:16 | Swallow
24. listopadu 2010 v 21:33 | Swallow
Co je to Déjà vu? Protože každý z nás to už začil. Já to začívám v poslední době často. Je to jenom to, že třeba sedím v autě a projíždím kolem něčeho a mám z toho přesně ten stejný pocit. Protože tak se toEIFFEL TOWER - l´amour plakáty | fotky | obrázky | posterystává.
Moje pocitové déja vu je totiž na denním pořádku. Když mě jednou naštve něco, co někdo řekne. Tak napodruhé mě to naštve úplně stejně. A následně mě může naštvat jenom vzpomínka na to. Nemělo by se tam řadit i tohle? Protože v poslední době mi přijde, že všechno strašně moc šedne. Nikdo se za ničím nežene. Já se za ničím neženu. Jsme jako ryby ve vodě. Jenomže my se nesnažíme plout proti proudu. Jenom se necháme táhnout po proudu s našimi zažitými déjà vu.
Včera jsem byla na hře Pan Theodor Munstock. Znáte toho pána ne? Fuks, židé, koncentrák, psychologie, etc. A přišlo mi, že když nad ním vysel ten obrovský Damoklův meč, tak našel svůj způsob, jak utéci. Dokud nepřišel na to, že musí na vše prakticky. Postupem. Potom se stal šťastným. PRotože věřil, že je připravený.
Většina lidí tenhle příštup uplatňuje v celém svém životě. Pořád jenom praktický příštup. Nic víc. Všichni se snaží jít za svými cíly. Za tou najšťavnatější a nejvýhodnější nabídkou. Nikdy se nesnaží jít za svými sny. Protože svoje sny známe všichni. Většinou se nám o nich zdá. Ale teď začíná padat sníh, začíná být ukrutná zima. A já už se vidím, že brzy se mi nebude chtít vůbec nic. Nejlépe celý den prospat a nic nedělat. Pořád mám knížky, svoje zájmy, ale vytrhnout mě ze zimní zasmušilosti je těžké.
Vytrhnout z toho kohokoliv je těžké! Protože žijeme v jednom velkém déjà vu. Opakující se pocity. Opakující se zážitky. Zažili jste ten ostrý pronikavý pocit, že tohle jste už někdy zažili? Že někdo už dříve něco vyslovil přesně tak? Nebo že známe místo, kde jste nikdy nebyli?
Když se zamyslíte dál, nepřijde vám celý život déjà vu? Jeden velký stejný pocit odevzdanosti? Protože já už se těším na konec roku. Až budu nucená něco dělat. Až budu moci odjet a vrátit se k něčemu novému. Na něco nového. A hlavně už se těším na léto. Protože to je všechno živější, šťastnější.
Ale zima není zase tak hrozná. Třeba dneska jsem si šla brzo lehnout. A teď navečer jsem čilá jako ptáček. Venku prší a jenom občas se tam protlačí nějaká vločka.
Tohle zimní déjà vu miluji. Koukat se z okna, jak je vše bílé. Ale na to si nejspíš budu muset ještě počkat. Budu muset začít nakupovat dárky, potom se učit, snažit se neusnout.
Ten pocit všichni známe, ale je to vážně jenom pocit? Nejsou to doopravdy spíše části našich dnů, které připomínají jedno velké déjà vu?
A jestli ano, je to uklidňující nebo depresivní? Protože na obou něco je. Na jednu stranu je uklidňující, že máme své denní pravidla, která se jen tak nemění. Na druhou stranu, co když se to déjà vu nikdy nezmění?
Navždy zachyceni v nekonečně smyčce rutiny, která se opakuje celý náš život? Protože na světě jsou už šablony našich osudů, stačí si pouze vybrat. Protože déjà vu je náš osud v menším podání, není to tak správně? Neurčuje osud to, co u nás bude stejně a co jinak? Déjà vu je strašně děsivý fakt, který nás může pohltit a nebo se mu máme vyhnout.
Opakující se stále dokola. Pořád a pořád...
(Picture from POSTERS)

Věrohodnost deště

30. srpna 2012 v 18:15 | Swallow
22. listopadu 2010
Když jsem dneska vstala, tak pršelo. Teď když je ten nejideálnější čas pro to, konečně vyplodit další část nějakého rozumného příběhu, tak místo toho jenom brouzdám po netu a chatuju. Protože v tomhle počasí se možná nevylejzá ven, ale něco užitečnýho bych dělat mohla. Zkoukla jsem Shutter Island. Teď už je to ale spíš jenom o hloupostech. Dívala jsem se na Maggie Stiefvater a její proslov na TEOver all the world by Alexandr ZadirakaD NATO, překvapivě to bylo docela zábavné. A trefné. Bývávala takový ten outsider a teď je slavná. Protože kdo z nás je asi tak perfektní teenager? Přijde mi, že na tom úžasného není nic. Většina teenagerů, která znám já, jsou podivný zasmušilý cvoci, kteří by potřebavali cvokaře. Možná, že za pár let budou dělat cvokaře oni někomu dalšímu. Ale zatím je to pořád jenom o stěžování si na život, školu, učení, rodinu, přátele. Protože prostě nic nechválíme. Kdy přichází ten zlom, kdy se začínáme vážně bavit? Protože to jediné, co teď chceme, je zábava. Ale neužijeme si jí. Kvůli té depresi co se nad námi vznáší. Většina lidí kolem v mém věku, by nejraději jenom spala. Nedělala vůbec nic. A další má úžasné plány. Ale po pravdě, většinou to nevyjde nikomu. Ne, tak jak by chtěl.
Já už teď vím, kam bych ráda šla dál. Ale chvílemi taky váhám, jestli mě to vůbec bude bavit. A odpovím si taky většinou stejně. NEBUDE! Protože takový učení mě prostě nebaví. Baví mě studování. Ale toho, co chci já. Ale život není vždycky lehkej. A dostat se z té depresivní komunity a trochu se pobavit taky stojí dost sil. Jsem ale ještě mladá, můžu se stát slavnou spisovatelkou kdykoliv. Ale plnit své bláznivé nápady můžu asi tak od teď.
Když se teď totiž zaměřím na to, co cítím, tak je to unavena. Protože moje hlava si chce jít lehnout. A co jsem za dnešek dokázala? Něco skvělýho. Ujasnila jsem si, že chci být jednou slavná. Ale nejspíš nebudu. Taky, že chci zbohatnout. Ale žít v dřevěné boudě u moři by mi mohlo postačit. A že psát můžu pořád. Vydat se to prostě jednou musí. Když ne, tak si to vydám sama. Za to bohatství, co vyhraju v loterii.
Jako obyčejný teenagar, jsem si dnes ujasnila své priority. Taky to, že přestože venku prší, tak to není důvod lenošit. Protože na lenošení je času vždycky dost.
Ale já jenom pro jistotu, si půjdu lehnout dnes o trochu dřív. Protože čtení pana Theodora Munstocka mi nepomůže. Ten pán byl totiž celý takový paranoidní schizofrenní a pomatený. Ten mi příklad do života dávat nemusí.
Dejte si v jeden den Shutter Island a Munstocka a možná začnete taky pochybovat, jestli náhodou nejste šílení! Protože když to teď napíšu vedle sebe, tak je to jako obrovský vykřičník, který na mě křičí BLÁZNE!
Věrohodnost našich myšlenek by se totiž neměla poměřovat. Protože myšlenky přichází, odchází. Jsou zmatené. Většinou ještě víc než my. Moje tedy určitě. Ale faktem je, že naše myšlenky jsou jako ten nudný déšť. Je jich tu kolem nekonečně moc! A pořád nás jenom otravují!
(Picture from PHOTO)

Love me like i do...

30. srpna 2012 v 17:53 | Swallow
30. června 2008
Jak poznáte lásku? Třesou se vám ruce a na nic jiného nemyslíte? Jste v jeho objetí nejšťastnější a v naprostém bezpečí? Je to ta láska o které všichni mluví? Říkáte si "Tak to je ta láska,",ale jste si jistí? Je to ona. Nebo není. Nejspíš položit si tuhle odpověd a neznat odpověd, je chyba. Jestli odpoved není zřejmá, bude odpověď ne. Jestli je to suverénní odpoveď ano. Tak to nejspíš bude ta láska, ale jak se značí? Může někdo chtít popsat lásku? Mnoho básníku se o to snažilo, ale stejně nikde není návod, jak poznat to, co láska je. Když jí vidíte, tak jí poznáte. Čtete knihu a cítíte, že tam, tak to je láska. Ale když jí cítíte samy, můžete poměřit jak je to velká láska? Ty jsi můj přítel, ty něco míň a ty jsi pro mě vším. Můžete to měřit? A jestli ano, jaká jsou měřítka pro pravou lásku? Je to jenom někdo u koho jste šťastní nebo to potřebuje i pocit "Ty jsi ten pravý a já to vím." Zažíváte to někdy nebo je to pouze to o čem se čte a není to skutečné? Podívejte na dnešní svět, nenávist, zrada, utrpení, podvádění. Může v tom existovat pravá láska? Láska ano, ale ta pravá. Nejspší ne. Nebo jí znáte a víte jak vypadá? Znám lásku a mnoho jejich podob, ale nevím jak vypadá ta pravá a bojím se, že jí nepoznám. Nebo že jí nemám a poznám jí později. To mě uklidňuje, to že až přijde tak jí poznám. Ale co je potom ta láska, kterou cítí tolik lidi? Je to ona ta pravá a může jich být víc? Co když ta pravá láska je to i teď v každém vztahu? Není to trochu málo? Ten pocit, že byste bez něj mohli žít? Ne, to je jenom lidské. Vyrovnat se se ztrátou a žít dál. Znovu hledat tu pravou lásku a jednu z těch mnoha, povýšit jako tu pravou. Poznáme ji a třeba už jí i známe. Musíme jí poznat, jinak by v tom nebyla ta čistota. Můžeme jí zapírat, jak často to děláme. Ale když si to přiznáme, tak už to víme. Je to jako když je to pevně daná věc, kterou ste přehlíželi. A jestli to tak není, tak pro mě pomíjí kouzlo pravé lásky. Protože jestli existuje i někdo, kdo jí může mít a nepozná jí a opustí. Tak to prostě není ta pravá láska. A i ten pojem by se proto měl vymazat ze všech knih a myslí. Kolik básníků by bez slova láska ztratilo práci?

Perfect man, no joke.

30. srpna 2012 v 17:52 | Swallow
24. ledna 2010
Mýtus ideálního muže vznikl s tajným přáním žen, které byly ve vztahu nešťastné. Všechny vlastnosti muže vylepšíme a mnoho jich i přidáme. Z průměrného muže se snažíme udělat toho, kterého si představujeme. Je to každodenní boj žen. My, ženy, se ve vzahu s mužem, který není dokonalý, snažíme dodat vše, co mu chybí. Muž by měl být jemný, citlivý, hodný a v situacích, kdy my si budeme hrát na ty slabší, by měl být zase on ten silný, odvážný a chrabrý. Mužův nejtežší úkol je v tom, aby přesně poznal, kdy musí vytasit ty správné vlastnosti. Při romantickém večeru chce žena básníka, při nedělním ránu zase milovníka´, který jí donese snídani do postele s kyticí růží. Když se jí ale dvoří někdo jiný, měl by se proměnit v bojovníka, který svého soka smete a porazí s mečem na bílém koni. Muž, který nepozná, co žena chce, je k ničemu.
Kdyby muži byli dostatečně chytří, pochopili by, co po nich chceme?
Samozřejmě že dokonalý muž by z věty "K výročí mi nic nedávej, nebudeme ho ani slavit," pochopil, že je tím myšleno "Ráda bych puget růží, slavností večeři a nějaký šperk." Kdo nepochopí, ten končí.
Současní muži si myslí, že když ženu jednou dostanou, tak už bude jejich navždy. Doopravdy? Ne, milí pánové. Snaha a podlézání by měl být váš každodenní chléb. Ze správného partnera by se měl stát básník, kuchař, voják a bohém. Všichni najednou prosím. Zaručíte si tím totiž zamilovanost, oddanost, obdiv a žárlivost. Když žena nebude pociťovat ani jedno, tak myslím, že můžete očekávat, že vás v nejbližších dnech odkopne. Z té, které vám slibovala večnou věrnost, se stane někdo, kdo bude chladný, bez citu a brzy zapomene vaše jméno. A proč se to stalo? Zklamali jste jí. Čekala od vás tolik a vy jste jí nedodali ani jednu potřebnou vlastnost. Myslím si, že současný muž nechápe ženy. Podle mého názoru by nás nejraději viděli u sporáku se žehličkou v ruce, vrtačkou za pasem a koštětem, které ovládáme silou mysli. Měli bychom mlčet, být poslušné a milující ženy. Doba se změnila. Muži už si nemůžou dělat, co chtějí. Nesmí kouřit,pít, sázek ani se hádat. Ženy totiž za celou dobu vývoje lidstva měly čas, aby se zdokonalily. Aby vypadaly krásně a staly se silnými a nezávislými. Muži se s tím pocitem, co ženy tak dlouho získávali, už rodí. Ale oprávněně? Muži byli vždy ti silní vládci, ale teď už je doba jiná. Ženy už jsou vám rovnocenné. A po tom vašem dlouhodobém utiskování žen se teď musíte snažit vy! Ztratili jste vaši lesklou zbroj, otupil se vám meč a kůň vám utekl. Už nejste kouzelný rytíř, a proto se musíte snažit.
Podle mě to nejlépe vystihuje ve svém citátu jeden nejmenovaný autor. "Nejhorší tyranie na světě vůbec je, když slabší utiskuje silnějšího." Může být tedy skutečně muž dokonalý? Nedomnívám se. Alespoň to nebude nikdo, koho byste mohli objevit. Ten dokonalý muž by to o sobě totiž nevěděl a šťastná to žena, která ho náhodou potká. Mýtus dokonalého muže může dále existovat pouze v knihách, protože ve skutečnosti není možné, aby se dokonalý muž i žena potkali. Vždy tu budou nějaké nedostatky, ale za pár let se třeba muži znovu trochu zdokonalý. Problém je v tom, aby nebyli zase moc ideální. Kouzlo v dokonalosti spočívá v tom, že toho dokonalého muže uvidíte jenom vy jako váš ideál. A nemusí mít všechny ty dokonalé věci, které si myslíte, že by měl mít. Vždyť i malý, plešatý, tlustý muž se může oženit. Možná nemusí mít tak velké šance jako urostlý, svalnatý, opálený mládenec, ale svět je pozoruhodný. Domnívám se, že nikdo není perfektní, ale pořád můžeme alespoň věřit na mýtus o "tom pravém."

Who? Me?

30. srpna 2012 v 17:51 | Swallow
28. března 2010
Jen když se trochu zamyslím. Kdo jsem? Je tu tolik možností. Jsem někdo, kdo chce něco dokázat. Jako každý ostatní. Ale podle mě je tahle otázka špatná. Neměli bychom se spíš ptát "Kdo chceš být?" Protože tam teprve poznáte, jaký jste. Všichni se chováme a předstíráme. A já už jsem znuděná muset se chovat tak jak bych měla. Říkat to, co bych měla. Vypadat tak, jak bych měla. Všechno to mě svazuje. Přizpůsobovat se společnosti je totiž v tolika ohledech tak vyčerpávající. Kdyby lidé dělali a chovali se tak, jak chtějí, nebyl by svět jednoduší? Krásnější? Plný skutečných emocí?
Předstírání je pouze strach z toho, abychom nemuseli ukázat, kdo ve skutečnosti jsme. A já bych chtěla, aby mě lidé znali. Aby znali mé skutečné já. Ne tu vyumělkovanou holku, kterou bych měla být. Všichni potřebuje lidi, na které se můžeme spolehnout. Se kterými můžeme mluvit o všem. S kterými budeme trávit čas. ALe potom se musíme naučit žít sami. To je to hlavní. Všichni se cítíme samotní. Jako kdybychom na tom světě byli sami. Běháme kolem světa a snažíme se ho pochopit. Proč nenecháme svět, aby se přizpůsobil nám a vyplnil naše přání? Protože ne každé přání se vyplní, ale ta většina se aspoň občas naplní. Stačí si to jen uvědomim.
Kdo bych chtěla být? Chtěla bych být někdo, kdo se nebude muset přizpůsobovat, omezovat, přetvařovat a hlavně budu svobodná. Nebudu na nikom závislá.
Chci mít přátelé, kteří tu pro mě budou. A já tu budu muset být pro ně. Chci všechno. A tím myslím, že chci na konci dne cítit naplnění, radost alespoň z maličkosti, kterou jsem dokázala. Chci vědět, že jsem něco udělala. Že jsem někdo. Nechci být jednou z mnoha. A každý, kdo si to uvědomí, se může změnit. Proč chodit ve vyšlapaných cestách? Jednou tady totiž bude někdo, kdo se nebude bát. A ukáže nám, jak by to ve skutečnosti mělo být. A nezáleží na tom, jak nám to ukáže. Jednou to totiž všichni pochopíme.
Že společnost je teď zkažená? Že si nikdo nepomáhá? Všichni lžou a podvádí? To je řekla bych pravda. Ale jestli to v minulosti bylo jinak? Je pravda, všechno to, co si může přečíst? Žili doopravdy někdy gentlemani? Byli ženy někdo doopravdy dámy? No mohla bych pouze doufat, že je to pravda. Protože i teď můžete někoho z nich potkat. Někoho, kdo neztratil to kouzlo. Někdo, koho dnešní doba ještě nedostala. A možná, když se budeme hodně snažit, tak napravíme aspoň někoho. Stačí, když aspoň vy budete mít radost z jiného úspěchu. Bude vám dělat radost štěstí někoho jiného. Potom by to všechno mohlo vypadat lépe.
Jenom kdyby ten svět nebyl už tak zkažený. A všichni se tomu přizpůsobují. A horší se to a horší. A všichni máme pocit, že už tu není nic dobrého. Nic, co by nás naplnilo. Nikdo, kdo by nás mohl milovat. Ale ono to tam vždycky je. Stačí jenom hledat nebo čekat. Protože já věřím na osud. Věřím, že v životě se nám každému stane něco velkého, neočekávaného. A také věřím, že každý v životě poznáme osobu, která nám pomůže se přes to všechno dostat. Bude to jako tobogán. Ale život by se měl prožít tak, abychom toho nelitovali. A příště, až budeme žít nový život, abych měli jiné problémy.
Všichni totiž někam směřujeme. A někde se potkáme.

Friday? Go to sleep....

30. srpna 2012 v 17:50 | Swallow
Jak po tom létě všichni toužili. Venku sněží, mrzne, nikomu se nechce vůbec nic. Nejlépe to vypadá v peřinách a v teple. A když vyjde sluníčko všichni jsou z něho nadšení. Dokud tu není moc dlouho. Když se ochladilo, všichni nadávali. Teď zase když tady jsou tropy si na to všichni stěžují. Mě to přijde mnohem sympatičtější než zima. Protože v létě se dá dělat tolik věcí! Když je odpoledne tak teplo, tak bazén to vždycky zpraví. Protože nic v létě není víc osvěžující než den u vody a na slunci.
A když se na večer ochladí, je přesně ta správná teplota na to, něco podniknout. Je to taková letní horečka.
Nepřijde vám, že všichni jsou v létě usměvavější? Všichni mají náladu provádět šílenosti. Já už bych potřebovala nějakou vělkou šílenoust! Nejlépe zmizet někam daleko. Nebo podniknout nějakou velkou akci. PRotože od toho tu léto je.
Starší dámy si v autobuse stěžují na to vedro, starší pánové se zase potí a není vedle nich k vydržení. Dneska jsem z toho autobusu utekla, protože to bylo jako vstoupit do velkého pojízdného skleníku. Mladí si to zase užívají. To si musím přiznat, že já taky. Slunit se u bazénu, čas věnovat knížkám, které mě baví a nejsou do školy. ¨
Mohlo by to vypadat asi tak, že člověk ráno vstane. Protože v tyhle dny, kdy nebe je modré, ptáci zpívají a vy jste vzhůru o pár hodin dříve než tomu bývalo. Než vůbec dojdu do té školy, tak zjistím, že mě polévá vlna horka, která už se snaší kolem osmé ráno. A s každou hodinou navíc se to pouze zhoršuje. Sedět ve škole a dávat pozor? Spíš si dávám pozor na to, abych neustále pila a nezkolabovala. Proto tak nevydržím ani do konce. Střední škola není tak vážná věc, když víte, jak na ní.
Odpoledne strávit u bazénu, kdy jeden pes vám olizuje obličej, druhý zuřivě štěká a třetí, ten se o vás pouze něžně opře. Jenže je to obrovský vlkodav, který už jako štěně byl skoro větší než vy. Tohle ukorigovat prostě nejde. Navečer je konečně klid. A ten bazén vypadá tak neodolatelně.
Voda je v chladném podvečeru teplejší než odpoledne. A já bych si šla vážně ráda zaplavat, kdybych předtím nemusela celá bazén vyčistit, vyměnit filtr, všechno umýt a postarat se o další blbosti. Protože jsem sakra holka! Jsem lehce feministická žena, ale úklid bazénu klidně nechám na někom jiném. Mě stačí to pozorovat.
Protože když jste soběstačná žena, tak by vám mohla stačit vědomí, že to zvládnete. Vy to víte, oni to tuší. A nic nikomu nemusíte dvakrát dokazovat ne? Protože když už se to musí udělat, tak to samozřejmě zvládnete. Většinou.
Ty večery už jsou příjemně teplé, chtělo by to jenom najít něco, co by se dalo doopravdy dělat. Protože buď nestíhám nic a nebo nechci. Samota je krásná věc. Co je krásnějšího než sedět si venku a užívat si letního večera plného pohody?
Pár věcí bych našla. Komáři. Sedět takhle venku je otrava, kvůli neustálým nájezdům těch potvor. Dokonce jsem si nechala přes můj odpor dva obrovské pavouky v pokoji. Chytají komáry. A za to je nechám žít. Koloběh života.
Sklenička vína, trocha dobré muziky, rozmáčknutý komář a krásná letní noc. To je ideja páteční noci...

Vampires? HI!

30. srpna 2012 v 17:49 | Swallow
11. srpna 2010
Téma týdne - UPÍŘI
(Picture from WIKI)
Přišlo to pomalu a šířilo se to jako horečka. Začelo to se Stephenie Meyer a jejím Stmíváním. Pořádný poprask začel ale až po natočení prvního dílu. Pamatuji si, když jsem těsně po vydání prvního dílu nevěděla o nikom jiném, kdo by to četl. Ale čím déle knížka existovala, tím více lidí jí četlo. Po zfilmování Stmívání se na trhu v Česku začne objevovat pořád víc a víc upířích knížek.
Nemám proti tomu vůbec nic, protože tohle téma se mi líbí. Hlavně mám ráda tu různorodost, která je v každé knížce. Protože existuje tolik druhů upírů.
Meyerová stvořila mramorové nezničitelné krvežiznivce, kteří na svou krásu přilákají kohokoliv. Tanya Huff zase stvořila osamoceného Henryho, který nezná nikoho jemu podobného a za dne nemůžu vyjít ven. Laurell Hamilton napsala sérii o legendární Anitě Blake a v té je zase neodolatelný Jean Claude.
Upíří se šíří, ale to není jediná věc s kterou se roztrhl pytel.
Všechny knihy, které obsahují zakázanou láskou, upíry, vlkodlaky, magii a jiné nadpřirozené potvory, jsou teď všude. Točí se filmy a upíří horečka je na světě.
Upíři sami o sobě? Nechtěla bych je potkat. Co si budeme povídat. Jsou to potvory, co pijí lidem krev. To mi nepřijde ani krásný ani přitažlivý. Chápu ty zamilované dvojice, kdy jedna se snaží nezabít tu druhou. Ale není to tak trochu nereálné? Kdo by vydržel vztah ve kterém na sebe nemůžou dva ani pořádně vztáhnout ruku? Co když váš přítel po nocích lítá a ostatním poje krev. A to jako doslova.
S někým takovým bych si jakkýkoliv vztah rozmyslela.
Musíte totiž přemýšlet o tom, kdo jsou oni. Ale také kdo jste vy.
Možná bychom se jednou mohly shodnout, že upíři existují.
To bychom se ale nejdřív musely dohodnout, jaké schopnosti, vlastnosti a povahu vlastně budou mít. Protože teď je tady milion různých druhů upírů a nadpřirozených bytostí, že kdyby měli existovat všechny, tak by na světě nebylo místo pro lidi.
Moji oblíbení upíří jsou od Richelle Mead. Dhampíry a Moroie jsem si oblíbila. Možná bych i přistoupila na upíry od Meyerové, ale jenom kdybych mohla být jednou z nich.
Co když by existovali? Protože s nimi by existovala i další hromada ostatním podivných bytostí.
To, co mi ale přijde nejdůležitější je, že kdybychom neexistovaly my, tak nebudou ani upíři. Protože to oni potřebují nás a naší krev. My si bez nich můžeme klidně žít dál. Jsme nad nimi v potravinovém řetězci ne?

First time? Really?

30. srpna 2012 v 17:48 | Swallow
Upřímně. Když se řekne poprvé, tak většinu lidí napadne jenom to jedno. Ale co bylo vážně to první poprvé? Nejspíš dýchání? Nebo děsivý a šílený jekot, když jsme byly ještě děti. Protože to nejkrásnější na tom slově je, že všechno je jednou poprvé. Když už jsem si jednou myslela, že mě nemůže nic překvapit, že všechno kolem mě musím znát, tak mě překvapilo moje poprvé. Můj řidičák, moje první jízda, moje první uvařené jídlo.
Když teď budu poprvé maturovat, tak si myslím, že to bude určitě jedinečný a osvobozující zážitek. Kterému budou předcházet žaludeční křeče, nespavost, bolest hlavy, prášky na uklidnění a láhev vína. Ale jinak si to doufám užiju.
Já jsem totiž velice přívětivá ke všem mým poprvé, které mi přinesli alespoň něco milého. Když jsem poprvé ochutnala kořeněné brambory se sýrem od mého přítele, tak jsem se jich nemohla nabažit. Za prvé, do dnes nechápu, co je na nich tak výborného. Brambory nejsou nic zvláštního, ale spolu s tím kořením, česnekem a sýrem tvoří dokonalou směs chutí. Nejlépe chutnají tak horké, když se teprve vyndají z trouby. Za druhé, většinou je chci mít každý týden, ale to už mi nikdo nedovolí, protože je ostatní podle mě už nenávidí. Za třetí, nejsem si jistá, jestli jsem se jich už sama nepřejedla, ale ta dokonalá idea toho jídla mě láká pořád. A za čtvrté, až dodnes jsem na nich závislá. Právě se mi zbíhají sliny! Mňam!
Oblíbenější ale než jsou příjemné věci, většinou bývají ty nepříjemné. A u těch je poprvé ještě zákeřnější a nečekanější než normálně. Například když jsem poprvé zjistila, že moje kosti nejsou z ocele. Nebo ještě hůř. Zjistila jsem, že moji rodiče spolu doopravdli spali, když byli spolu. Protože ať už je vám kolik chce, tak mám pocit, že nikdo nikdy nechce vědět o sexuálním životě rodičů. Když jsme to zjistila já, nadšená jsem z toho nebyla. A doteď si trochu namlouvám, že to třeba ani není pravda. Samozřejmě je mi jasné, jak jsem se dostala na svět. Ale tím jedním pokusem to mělo skončit! Nebo jsem se to nikdy neměla dozvědět.
Když moje kamarádka dospěla, tak se její máma rozhodla, že je už dost stará na holčičí pokec o sexu. No nejsem si jistá, v jakém věku je to na člověk dost starý. Protože když to přijde poprvé, je to vždycky šok!
Navzdory všemu je poprvé otřesný a nepříjemný zážitek. Až na tu vlnu adrenalinu, která mě u toho často potkává, to nemusím zažívat pořád. Bohužel jsem ale zjistila, že poprvé jsou někde pořád. Třeba dneska jsem poprvé vynesla plného bažanta. To bych nikdy neuhodla! A to bylo jenom jedno z těch víc šokujících poprvé, které mě právě napadlo!
 
 

Reklama