Myšlenkář

F-ck technollogy

30. srpna 2012 v 17:47 | Swallow
Facebook je novinka, kterou zná každý. Stal se tak populární hlavně kvůli naučeným frázím, které zní "Máš Facebook?" "Napíšu ti to na face" "Přidej si mě!" Takhle si postupně každý založil tu populární sociální stránku, kde je o každém a o všem nějaká informace. Dokonce i šlape na paty Googlu. Protože když něco doopravdy potřebujete, nedáte si to nejdřív do statusu? Tak se šíří hledání i novinky a dávají tak na frak ostatním vyhledávacím serverům.
Kdybyh si právě teď zrušila facebook, tak s velkou pravděpodobností ztratím kontakt s několika přáteli. Takhle je tam mám všechny, přidávám si je, chatuji s nima a jsou mi neustále k dispozici. Praktičtější než sms. Elegantnější než líbímseti.
Osobně mi to vyhovuje. Netrávím tam každým pět minut. Jenom si najdu občas chvíli, kdy si potřebuju něco domluvit, zjistit nebo si prostě promluvit s přáteli. Upřednostňuji to ale použít jenom pro to, abych se s nimi domluvila na schůzce tváří v tvář. Protože doba postupuje tak rychle, že brzo dopadneme jako lidé ze Surrogates. Nikdy nemusíte zjistit, jak doopravdy kdo vypadá. Budete perfektní, ale nebudete skuteční. Je to ta cena, kterou jsme ochotní zaplatit?
Teď už to nikdo nezmění, ale pořád nás nikdo nemůže nutit, trávit na počítači celé dny. Hrát hry přece nikdy nemůže být tak vzrušující, jako hrát skutečné hry. A být perfektní nikdy nikomu nedá pocítit ten pravý pocit života.
Když teď totiž někoho potkáte na ulici, víte, že je to on a nikdo jiný. Pořád máme naše tváře, které se nemusí rozhodnout ukázat. Ale přeci si je nemusíme úplně změnit ne? To už by mohlo být moc.
Jestli za pár let najdou doktoři lék na stárnutí, tak budu jedině ráda. Ale ta vzrušující hra jménem život se stane méně vzrušivá a krátká.
Co je tvoje cena za postup techniky? Protože ona si nás najde. Bude se vylepšovat. Přiznávám, že nechci žít o sto let dřív, kdy ještě nebyl lék na chřipku a rýmu, ale docela ráda bych si udržela kousek té krásy přírody a lidskosti. Alespoň tolik, co zvládneme...

Searching....

30. srpna 2012 v 17:46 | Swallow
Podstatou celého života je vlastně pouze jediné slovo.
Hledat.
Neustále se honíme za dalšími možnostmi. Za našimi sny. Ale pokaždé, když toho dosáhneme, tak chceme víc. Ta hrozná lidská nenasytnost. Jeden z hříchů.
Místo, abych si život užívali, tak ho přetrpíme. Kde je v tom ale ten požitek? Každý náš úspěch bychom měli náležitě ocenit a oslavit. Pochválit se a zkusit další. O tom ten život vlasně je.
Ale když se naučíme ocenit i tu krásu toho všeho, tak se nám bude hned dýchat o to lépe.
Místo neustále předstírání, jak jsme spokojení, bychom se měli rozhodnout, proč bychom měli být spokojení.
Ale nikdy se nespokojit s málem. TO není pobídka k tomu, aby nikomu nebylo nic dobré. To je pouze pobídka k tomu, abychom VŽDY ocenili to, co máme. Náležitě.
Americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Protože někteří mají život mizerný. A proto si ho váží.
Dokud jsem v životě měla všechno, tak jsem si to nikdy neuvědomila. Pokaždé, když se mi stalo něco dobrého, byla jsem tak moc v šoku, že jsem se toho chtěla zbavit. Protože člověk pořád přeci nemůže být pořád šťastný, ne? Tak to přeci nefunguje.
Mohli by.
Ale náš mozek se tomu zarputile brání. Proto hledáme nové možnosti, připravujeme se o to staré a dobré. A zkoušíme žít.
Protože nežiju, abych mohla jenom jíst a pít. Žiju taky proto, že nikdy nevím, co se stane. Je to jako obrovské dobrodružství, které nemusí nikdy přestat. Ne pro mě. Smyslem toho proč jsme tady je snad žít a poznávat, ne? Jenom žít přeci nemůže být nikdy tak zajímavé, jako prožívat úplně všechno. Najít to místo, kde jste šťastní a tam zůstat. Ne se zaseknout ve stereotypu. Pouze si najít to správné místo mezi správnými lidmi. A pochopit, že takhle jsme skutečně spokojený.
Český sen je narodit se, vystudovat, pracovat, mít děti a rodinu, pořídit si něco drahého, jít do důchodu, umřít.
Je toho vážně tolik? A není to už trochu nudné? Co třeba stát se astronautem? Procestovat svět? Být princeznou? Být bohém? Odstěhovat se do jiné země?
Proč ne??
Nevidím důvod, proč ne!
Můj sen je typický český. Ale ono to hlavní není o tom, co prožijeme. Ale jak. V tom je to kouzlo, kdy se náš život,stane naším snem.
Protože viděly jste Americkou krásu? Na to, že je ten chlápec docela dost mrtvý a celou dobu dost deprimovaný, tak je na konci doopravdy šťastný. Sice to není ukázkový příklad, ale kdo by mu to bral? Já ne... Štěstí je pro každého něco jiného. Já ke štěstí někdy nepotřebuji vůbec nic!

Kiss with the wrist

30. srpna 2012 v 17:45 | Swallow
Nechci znít nijak optimisticky, když to řeknu. Protože mi to jenom tak prolétlo myslí a já zjistila, že odpověď je docela jednoduchá. Protože existuje hromada věcí, které bych si přála změnit. Věci se kterými nejsem spokojená. Ale nezměnila bych je nejspíš ani kdybych mohla.
Jsem většinou totiž spokojená s tím, kdo jsem. Nejsem spokojená tím způsobem, že by všechno na mě a kolem mě bylo nejlepší. K tomu způsobu mám ještě dost daleko. Ale spokojeností myslím spíš smířenost. Akceptuji sama sebe a věci kolem mě.
A pořád neakceptuju ty věci, které se mi nelíbí. Takže ani jedno z těch slov to plně nevysvětluje co? Možná, že to správně slovo ještě nevymysleli. Protože já se snažím pořád zlepšovat. Přestože jsem na louce, kde je tráva zelená, tak hledám trávu zelenější. (Příhodná metafora pro někoho, kdo zná tu zelenou věc, která se kouří. Což já bohužel nejsem a myslím doopravdy pouze metaforu na základě louky.)
Člověk dělá v životě hromadu hloupostí. Já je dělám často. Znepříjemňují mi život, ale nejspíš by to potom bez nich nebylo tak zajimavé. Protože kdybyste se mohly vrátit a všechno to změnit k nejlepšímu, co byste dělaly teď? Nohy nahoře, pupek vysí dolů a nuda k smrti?
Když jsem dneska jela přes celé město autobusem, tak jsem většinou jenom zírala z okna a měla na uších sluchátka. A holka, která si sedla vedle mě, vystoupila a já jsem si toho vůbec nevšimla. Minimálně další tři zastávky. Přivedlo mě to k přemýšlení, že kdyby tam třeba omdlela, nemusela bych to vůbec vědět. To už začíná být trochu smutné. Potom jsem se rozhlédla okolo a zjistila, že mám nejspíš ten stejný otrávený obličej jako všichni ostatní. Zírám do prázdná a tvářím se mrzutě.
V pátěk večer se ale většinou takhle nepřístupnost mění. Ale jenom u některých. Protože v pátek večer je to už jenom o to, jak moc potkáte někoho opilého.
Když jsem tenhle pátek mířila domů, tak mi ujel autobus. Nejsem si ani jistá, proč jsem se nevrátila a nepočkala na další. Rozhodla jsem se jít pěšky.
Na začátku cesty jsem si všimla, že jde někdo těsně za mnou. Nebyla jsem vyděšená, nezačela jsem utíkat ani křičet o život. Zpomalila jsem a nechala se doprovodit zbytek cesty domů. Celou dobu jsem něco vyprávěla, teď už ani nevím co. Z toho mám trochu husí kůži, ale jinak si říkám "Někteří gentlemani ještě nevymřeli."
Když jsem šla totiž předtím domů k ránu s kamarádkou, tak jsem potkala pouze policisty, kteří přibrzdili a řekli "Tak za kolik holky?" Což byla dost dvojsmyslná otázka, když nad tím tak přemýšlím.
Někdy si totiž říkám, že po druhý ránu se nikdy nestane nic nudnýho. Neslyšeli jste to už někde? ALe zkuste si to někdy ověřit. Protože když se na to tak podívám, tak to nejzajmavější se vždy děje až po té hodině. Řekla bych klidně, že všechno zajímavé se děje kolem čtvrté hodiny raní. Někdy člověk totiž přemýšlí, kdy příjde ta doma, kdy už bude natolik unavený, že nebude chtít ani vylézt z postele.
U mě totiž tak trochu začíná. ALe za to může zima. Se zima ke mně příchází stav, kdy bych nejradši jenom spala. Divým se, že nemám druhé jméno a není to Zimní spánek. Protože tak by to doopravdy odpovídalo.
Tou nejdůležitější věcí ale je, že když já si nevšímám okolí, bude si okolí všímat mě?
Kam to potom spěje, když už tu nebude nikdo, kdo by s námi mluvit? Jen pár lidí, kteří znají ještě starou školu? Pár albatrosů, kteří nevymřeli?
Když mě člověk donutí, tak jsem doopravdy vtipná. Protože bych vždycky měla sebrat své znuděné nevšímavé já, profackovat ho a probudit se. Potom totiž budu naprosto k zulíbání!
Věřte mi!

Coura jedna....

30. srpna 2012 v 17:45 | Swallow
Kde se courá, coura?!?! Samozřejmě, že ta naděje.
Pokaždé, když jí k sobě pustím, tak se modlím a přeju si, aby mi to vyšlo. Moje definice naděje je, že mi univerzum přečte myšlenky a splní moje přání. Většinou jde ale více o štěstí. Hlavně, když mi jde o něco, na čem mi doopravdy záleží.
Protože ještě horší než doufat a mít naději je, když nemáte v co doufat. Pokaždé, když mám nějaký cíl, tak se mám na co soustředit. Můžu za tím jít. Právě teď mi nejspíš jde o maturitu a vysokou školu. Potom to bude práce. Všechno to prolíná můj soukromý život.
Jenom si prostě nemůžu přiznat, že celý můj život se nezbavím naděje. Je to na jednu stranu krásná věc. Na druhou hrozná. Přináší zklamání, nervy a špatné předpoklady. Můžeme doufat. Ale občas bychom měli i věřit.
A ta coura jménem naděje se objevuje a mizí jak se jí chce. Je to dobrá kamarádka se štěstím, takže pokaždé, když je na chvilku nesleduje, tak pláchnou. A vám zbyde pouze beznaděj. Přesně!
Co jsem naposled v něco doufala, tak to nedopadlo moc dobře. Na druhou stranu, když jsem doufala v to, aby můj účes vypadal dobře, tak mi to vyšlo. Riskla jsem to, šla jsem do toho, obětovala jsem své vlasy. A dopadlo to skvěle. Pro vyšší účel. Uspokojilo to mojí mysl, protože jsem provedla něco brutálního a praštěného. Navíc mi ten úřes doopravdy sluší.
Tohle je ale špatný příklad. PRotože bychom měli doufat hlavně v ty věčí věci, ne? Ale co je dnes důležité? Každý máme jiné priority. Právě teď by moje priorita měla být škola.
To já si ale mnohem radši čtu. A číst si to a představovat si ty úžasné imaginární světy, to je taky svým způsobem kouzlo. A já radši fantazii než skutečnost. Radši mýty než historii. Ale všechno má své kouzlo.
Když víte, jak na to, tak si můžete užít i svůj život. I když pro mě má den občas prostě málo hodin. Co potřebuju, to nestihnu. nevidím tolik lidí, kolik bych chtěla. Prostě nestíhám.
A bude to jenom horší a horší.
Ale když zapojím trochu naděje, tak se z toho možná vyhrabu. S lahví vína třeba i?
CO jsem naposled udělala tak skvělého, že bych se za to mohla teď pochválit? No nejspíš nic, za co by mě pochválili ostatní.
Protože nejsem zrovna vzorná hodná holka, která si doma jenom čte. (Když na to ale mám čas, tak knížku jsou moje priorita!)
Ale třeba moji rodiče věří, že jsem skvělá. Já sama doufám, že jsem hustá. Mý přátelé mě vidí jako někoho, kdo je pořád v pohodě. Realita je jiná, ale ta naděje je jako barevné pastelky.
Přebarví realitu na mnohem snesitelnější barvy. A to já miluju.
Když si můžu upravit skutečnost podle mých představ.
Doufat, věřit, milovat. Ale hlavně malovat!!!
Protože bychom měli zůstat děti na věky ne? Já zaručeně!

Winter is coming

30. srpna 2012 v 17:44 | Swallow
Sama bych na to možná nikdy nepřišla.
Na druhou stranu jsem v té otázce měla dlouho jasno. "Co budu dělat dál?" Protože já jsem nikdy neměla tak úplně na výběr. Ne, že bych přímo chtěla. Já jenom nevěděla, co jiného bych mohla dělat. Možná to není nejlepší. Ale je to něco, co mě dělá spokojenější.
Nemusím se tím živit. Ale mohla bych.
Teď, jako každou zimu, na mě padá lenost. Na druhou stranu cítím vzrušení z nových zážitků. Dělám něco nestereotypního. Baví mě to.BABY PENGUIN - mládě tučňáka plakáty | fotky | obrázky | postery
Taky se cítím víc dospěle. Zase ne tolik, abych se tak chovala. Jenom zvládám základní dospělé úkoly. Rozhoduji se. Plánujui. Bavím se!
Právě teď ale sedím ve vlaku a líbí se mi ta krajina, která ubíhá. Ty kilometry, které mizí. Dvě hodiny nejsou, ale zase tak lákavé, takhle trávit. Lepší by to bylo, kdy tady bylo teplo a já měla něco dobrého ke čtení.
Taky bych nemusela být nemocná. Ale to je jenom to špatné pozadí. Já radši vidím ty třpytivé a roztomilé věci. Začínám pomalu usínat zimním spánekm ale narušují to ty velké přípravy na maturity a taky na to, co chci dělat. Protože já moc dobře vím, co.
Jenom taky vím, že to není nejlepší věc, která mě uživí. Proto hledám vhodné alternativy. Hlavně mám cíl, který mě baví a zajímá.
V poslední době totiž nedělám všechno, co bych chtěla. Na druhou stranu toho dělám dost. Nic se nemá přehánět. Nic není dokonalé. Ani psaní ve vlaku na koleni s bundou a rýmou.
Možná na mě působí prášky. Ale už mě bolí ruka a nějaké hloupé otázky mého bytí tady nevyřeším. Nevyřeším svou rodinu, přátele, ani školu a učení. Jediné, co můžu, je napsat o tom. Cestování vlakem je podle mě stejně nejpříjemnější. Změním názor, až budu muset jezdit každý týden do školy. Sledovat krajinu, která teď na podzim, hraje všemi barvami. Sledovat lidi, kteří se třesou zimou.
Pořád je mi zima taky a dlouho bude. Mám před sebou ještě nějakou tu hodiny cesty a jsem už líná pozorovat ty města, které míjím. Podzim je krásný, škoda, že po něm přijde zima...
(Pictures from POSTERS)

Semafor

30. srpna 2012 v 17:42 | Swallow
Semafor života
Teď, když se zamyslím, co všechno jsem mohla dělat. Právě stojím na červené. V tom je krásná paralela mého života. Pokaždé, když o něčem musím rozhodnout, je to jako stát na semaforech. Nejlehčí je, když mi někdo zelenou rozsvítí a já nemusím víc uvažovat. Horší je, když se o zelenou musím postarat sama. Protože u mě se prostě strašně často přeskakuje oranžová - připravit k jízdě.Je to jenom stání na mrtvém bodě a potom do toho vletím, tak rychle, že nevím, jak se to vůbec stalo. A ti he ti heště te případ, kdy se rozjedu. Protože se stane i to, že bezradně stojím a čekám, kdy se konečně rozhodnu.
Nejhorší jsou ty případy, kdy naskočí oranžová. Já se připravím na rozjezd, ale potom tam naběhne znovu červená.
Má hlava pracuje samostatně a někdy nevím, kdy zrovna srdce nahodí červenou nebo zelenou.
Ale s oranžovou si většinou nechce hrát ani hlava, ani srdce. To se totiž dá vždycky rozmyslet.
A to není nic pro mě.
Buď jedeš a nebo stojíš. Nesmíš čekat, že ti někdo dá čas připravit se.
(Picture fromGoogle)

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

30. srpna 2012 v 17:42 | Swallow

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

Znáte to krásné poříkadlo? Neléčená rýma se léčí týden, léčená jenom sedm dní! Podle mě to přesně vystihuje celý problém. A pasuje to na každý další druhý problém. Protože všechny naše problémy trvají nějakou určitou dobu. A ta se nám zdá jako věčnost!
Když jsem nemocná právě teď já, tak se to snažím využít s knížkou u krbu a odpočívání. Jenomže to odpočívání taky není tak zajímavé, když člověk nemůže dělat vůbec nic. Protože když nemůžu, tak přece chci! A když to nemám, tak bych to ráda taky.
Dokud jsem zdravá, tak si toho totiž vůbec nevážím. Ani toho krásného počasí,co do teď bylo venku, si nevážím. Co s tím?
Když jsem si tenhle týden zkoušela maturity, tak jsem si říkala jenom "Sakra, co to má bejt?" Přišlo mi to lehčí na jednu stranu, těžší na druhou. Protože to všechno šlo vážně pohodlně a přirozeně, ale nemůžu se na to vůbec připravit. Kdo tohle vymyslet? Hlavně, kdo nám to chce dát, když jsme naprosto připravení a učitel ani neví, jestli nás může pustit na záchod?
Protože člověk se musí v nějaký moment sebrat. Nemůže se jenom pořád babrat v hloupostech. Musí dospět. Ale všechno to jsou hlouposti. Každý druhý chlap se chová jako dítě na věřejnosti, ten zbytek to pouze maskuje. A vyčítá jim to někdo? Ne!
Tak proč bych třeba i já nemohla být navždy mladá? Užívat si? Nemyslet tolik na budoucnost?
Strach a nervy z toho, co bude, mi nedají, abych se aspoň trochu nesnažila.
Ale jinak jsem naprosto otevřená všemu špatnému a rozptylujícímu.
Ráda přijdu domů a kouknu se na How I met your mother. Přečtu si nedoporučenou knihu (Vampire Academy 4). Potom bych si dala skleničku vína a až někdy potom se třeba podívala na učení. A když budu moc líná, tak si sednu k počítači a napíšu třeba nějaký článek, který mi prostě vyplyne z hlavy.
Protože mi se tak dlouho snažíme dospět, abych zjistili, že na tom nic není. Že ta doba, kdy jsme byli bezstarostní a mladí byla vlastně nejhezčí. Protože já si myslím, že sladkých šestnáct bylo prostě sladkých.
V osmnácti už se mi tolik věcí nezdálo tak roztomilých.
Protože nakonec je to stejně pohřbené někdo hluboko v nás.
Protože prostě nepodporuji názor, že jsem pět metrů v hnoji.
Většinou je to dno, pět metrů hnoje a potom já! Když už na dně, tak pořádně! Proč bychom s tím páraly.
A nejhorší je, že nás prostě tlačí čas. Někdo svůj život prožije se samou prací a někdo další se samou radostí. Co z toho si vybrat?
Protože den má přeci jenom 1 440 minut! Ale na druhou stranu má zase 24 hodin!
Vidíte tu krásu v tom? Tak málo a přitom tolik.
Věřím, že nevěřím na krásu okamžiku.
Věřím, že nevěřím na pravou lásku.
Věřím, že nevěřím, že na všechno mám dost času.
Ale zaručeně nevěřím, že by svět měl být takhle šedý!
Proč se honit za nemožných? Proč si neužít chvíli a netrpět zbytek dne?
Vědět, co dokážu, je lepší než vědět, co bych chtěla.
Dokázat, co chci, je jenom pro ty nejlepší.
A když už to zvládneme, tak pořád chceme víc.
Jak bláhoví, jak hloupí jsme.
Jak vidíme věci, které neexistují.
Kolik fantazie máme, není to úžasné?
Jak jenom to zvládnem, jak jenom zvládneme všechno, co člověk má zvládat?
Jsem přeci jenom člověk. Ale taky jsem ČLOVĚK!
Svět je velký hřbitov vyhaslích světel a jenom pár nás béhá okolo a rozsvicí svíčky!
(Picture from ´Google)

Najít svět v jediném pohledu

30. srpna 2012 v 17:40 | Swallow
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
- Robert Fulghum
Co nás to neustále pohání kupředu? Stále dál. Projít každým obyčejným dnem a vrhnout se do dalšího? Přemýšlet? Rozhodovat se?
Protože někteří lidé jsou k tomu pesimičtí. Vidí svět těma pravýma očima. Vidí to špatné, to zlo a nenávist. Ale bez nenávisti nemůže existovat láska. Bez věcí ošklivých by neexistovali krásné. Protože to svět je. Jeden velký kompromis.
A v mém světě neexituje nic, co by nemohla spravit. Nic, co by mě dokázalo tak uklidnit, tak jako fantazie. Protože mýty možná nejsou vědecky podložené. Ale lidé jim věřili. Možná to není skutečné. Ale má to něco do sebe.
Protože když sníme, tak poté můžeme žít ve skutečnosti. Když bdíme, tak můžeme prožít své sny. A když doufáme, tak vždycky můžeme vyhrát. Optimisté vládnou světu. Protože oni nikdy nestojí vzádu a nehledají chyby. Vrhají se stále dopředu a dopředu. A když narazí a osud je srazí na kolena? Vyskočí a ženou se neštěstí znovu vstříct. Pokaždé stejně.
Může to být láska k životu? Láska k někomu? Láska k sobě samému? Není to jedno? Když milujeme, tak můžeme cokoliv.
A nezáleží na tom koho,co a nebo kdy.
Když si člověk může vzít nějakou knihu a naprosto se tím světem nechat pohltit, neznamená to, že jeho svět je méněcenný. Je to jenom ta věc, že dokáže ocenit i jiné věci. DOkážu ocenit svět fatasy, kde je cokoliv možného. Pokaždé se musím vrátit. Ale nedělá mi problém, byť třeba jenom na moment, uvěřit něčemu neskutečnému.
Tak jako v Alence v říší dívů - Zvládla uvěřit sedmi nemožným věcem před snídaní.
Z té malé dívky bychom se měli vzít příklad. Protože to lidé, kteří se nebojí prát se se světe, bývají šťastní. TO lidé, kteří věří v nemožné, jsou poté ti šťastní.
Protože každý z nás jednou zažije okamžik, kdy se nemožné stane skutečností.
Kdy sen se promění ve skutečnost.
A potom mi zkustě někdo tvrdit, že skutečnost je silnější než sen. Že historie je skutečnější než mýty.
Protože tak by to mělo být.
Optimista uvěří nemožnému.
Proč?
Protože věří, že i to je možné, ne? Jsem jedním z těch hloupých optimistů s hlavou v oblacích.
Můžete mi říkat nejbohatší chuďas.

Never grow old

30. srpna 2012 v 17:38 | Swallow

Never grow old

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak dospěju.
Protože na světě není nikdo, kdo by vás na to mohl připravit. A není ani určité místo, věk nebo způsob, jak to udělat. Prostě se to stane. Někomu se to může vyhnout úplně.
Protože já jsem oficiálně dospěla. Můžu před sebou pyšně třímat občanku, řidičák a možná další úřední dokumenty. Ale to mě dospělou neudělá.
To mě dělá pouze zodpovědnou. Ať tak či tak, obojí je otrava. Protože já jsem pořád tak dětská. Nejradši bych dělala pouze věci, co mě baví. Nemyslela na důsledky. Užívala si. Měla nekonečné prázdniny.
To ale nemůžu. Pořád si říkám, že se sbalím a odjedu pryč. Budu v některém jižním státě. Vychutnávat život. Žít z momentu do momentu. Ale nemůžu k tomu najít správnou příležitost. Pořád je tady totiž tolik, co mě váže. Přednostně škola, finance, rodina, přátelé. Nedostatek odhodlání?
Protože kdybych mohla, tak se sbalím a už prozkoumávám nové země.
Jenomže se k tomu nemůžu odhodlat. Musím přeci myslet na budoucnost ne?
Co by bylo, kdybychom nebyli dospělí? Kdybych nemysleli na důsledky našich činů? Dělali si, co se nám zlíbí? Nebyl by život krásný?
Nikdo za mě nerozhodl, že dospěju. Musím to udělat sama. A někdy se chovám jako dospělá. Většinou ale, že musím. Nechci. Protože být mladá a hloupá má své výhody. Člověk je volnější.
CHtěla bych mít pořád tu svobodu rozhodnutí. Sbalit se a odjet. Nemyslet, prostě konat.
Jednou bych chtěla skončit jako oduševnělá a chytrá mladá žena. Zatím na to ale mám dost času. Protože nemusím dospět dokud o tom nerozhodnu já. Protože tak to prostě je.
Jenom dospělý totiž dokáže objektivně zhodnotit úplně všechno. Starat se o všechno. Snažit se dokázat ohromné věci.
Já po tom totiž ještě netoužím. Mým cílem je zatím jenom uspět v tom, co dělám. Dělat to, co chci. Myslet si, co chci. A zajímat se jenom o věci, které mě baví.
Protože pořád aspoň máme tu svobodu, že kulturu nám nikdo nediktuje.
Mám problém občas vidět věci jednoduše. Černá a bílá. Je to jednoduché.
Nalijme si skleničku čistého vína. (Žádná metafora, já miluji sklenku vína!) Protože život je o tom užít si ho. Nemusíme mít bohatsví, ale stačí jenom najít to, co nás baví.
Pro jednoho je to cestování, pro dalšího jídlo, pro dalšího něco jiného.
Hledám a zkouším. Pořád něco nového. Hledám svou vášeň.
Už jich pár mám, ale jsem nenasytná.
Hledám další a další. O tom život je? Má totiž nespočet možností pro každého z nás...
Život mě miluje, protože já miluji život.
(Pictures from BLog)

Snow

30. srpna 2012 v 17:36 | Swallow
Přišel sníh, přišla zima
První sníh nikdy není záležitost jenom jednoho člověka. Týká se to všem. Od nejmladších po nejstarší. Když jsem dneska spatřila první sníh. "To není možné,"prolétlo mi hlavou. Bylo to jenom pár vloček, které se potulovaly kolem mého okna, ale stejně. Teď večer když se strhla větší bitva sněhu jsem dostala chuť se jít projít. Nemůžu jít ven sama a v noci. Můžu to obdivovat z okna. Sníh dostává věci do pohybu. Nikdo by se do prvního sněhu neměl vydat sám, protože to by mohl moc rozjímat. Jenom když pod nohami křupe vrstva sněhu a člověku sníh padá do vlasů, vytváří to tu správnou atmosféru. Je to laskavý a něžný okamžik. Jako když ti někdo přejede prstem po tváři a zastudí. Je to signál toho, že přišel čas šál, čepic a rukavic. Není pochyb, je tu zima. Zničeho nic a nečekaně. Nikdo nedoufal ani ve vločku do prosince. Ale ten už je taky za dveřmi. Čas neúnavně utíká a člověk se potom dívá na tokající zamilované dvojičky a zbývá mu jenom přebíhat od jedné ke druhé nebo se na chvilku odpojit. Nesnáším sníh za krkem.
Všichni to okouzleně pozorují, ty ledové věci co padají z nebe a rychle zase roztají. Já to můžu pozorovat taky. Padají první sněhové bitvy a staví se sněhuláci. Sama na to nemám náladu.Člověk se můžu procházet zasněžením lesem a nadávat, že mu mrznout prsty a psi můžou volně pobýhat a užívat si "tý podivný mokrý hlíny." Zase sama?
V zimě je nejlepší zachumlat se do postele a jenom ležet a lenošit.Možná i odhodlat se k novým věcem. Může popadnout kamarády a vyrazit ven. Všichni jsou v páru? Když sníh zase roztaje přejde i nálada, která přijde jenom v zimě. Ale jen někdo přežije zimu ve zdravý. :-P

Jak začíná nový rok?

30. srpna 2012 v 17:33 | Swallow
Na 1.1. bych se neměla válet celej den v posteli. Po tom, co jsem šla k ránu spát bych se měla vyšvihnout jako svěží kytička a celej den dělat něco užitečnýho. Ale někdy jsou dny ve stylu blue. Jenom jíst a ležet, válet se a nic nedělat. V jistém smyslu povznášející, v dalším trochu líný a bez změny. Podívat se za sebou večer a probrat se všemi věcmi, které jsem za den udělala. Nebylo toho moc. Rozbolela mě hlava. Měla jsem šílenou touhu vybourat svůj pokoj ze základů do kterých byl posazen a jenom ho přesunout někam jinam, kde bych mohla v klidu žít. Na nějaký hezčí místo, kde se nemusím tak dlouho trmácet do kopce a kde nebudu mít občas žaludeční vředy z domácí atmosféry. :-)
Moje rodina je tak trochu uzavřená a jak jsem po čase zjistila sebezáchovně sobecká a napůl šílená. A všechny dcery téhle rodiny jsou stejný. Kouknu se na sebe a říkám si "Sakra, dělám to samý jako ona" Po čase pozorování a dospívání je tady krutý fakt. Podobná výchova přinesla stejný efekt. Všichni jíme špatnou rukou a všichni jsme ve vztazích docela podobní. Děsivý a strašidelný.
Když už člověk nemůže mít jeden obličej jako originál, proč musí mít podobné chování nebo aspon zvyky jako ostatní? Jistě, normální lidi nejsou tak podobní svým rodičům. Já mám svůj obličej před očima ale pořád. Auch. Kolik náctiletých chce zůstat doma a neodejít někam pryč do světa nebo aspon o dům dál? Tak řekněte, jestli v tom jsem sama. :-)

2010 just like yesterday

26. července 2012 v 17:07 | Swallow
NEVER BE AFRAID TO SAY... - nikdy se nebojte říct... plakáty | fotky | obrázky | posteryRekapitulace roku? K čemu! Stejně většinu toho stála za houby. Jenom samá škola, koníčky, knížky a ostatní hlouposti. Ale že by mě něco vážně zasáhlo? Právě teď sedím u krbu a říkám si, co by mě sakra měla zasáhnout! Nový účes? Vlasy jsem měla na krátko vždycky, teď jsem to jenom zradikalizovala. To, co by stálo za zmínku je to, co se mi objevilo na zádech před pár týdny. Bylo to bolestivá, byla tam krev a inkoust. Teď už by ale tetování na mojí pravé lopatce mělo být zahojené. Průbeh toho procesu mě fascinoval. Když jsem to řekla, tak všichni souhlasili. Já taky. Vybrala jsem ,co tam chci. Modlitba v tajném písmu. Co s tím? Ale to, když jsem ráno vstala a doopravdy tam šla, bylo teprve něco. Máma v šoku, sestra též. Další s tím nesouhlasí. Prostě něco. Protože pointa byla v tom, že jsem jim řekla kdy jdu a co si tam vytetuju. Ale nikdo nevěřil, že bych to mohla udělat. Já jsem já. Proto jsem to udělala do pár dní. Protože dřív to nešlo. Přečetla jsem hromadu urban fantasy. Ta, která se mi líbila nejvíc je VAMPIRE ACADEMY. Tuhle sérii jsem objevila tenhle rok a potom jsem se od ní už neodrhla. Poslední díl vyšel v prosinci a já ho četla na svém Kindlu už další den. Docela jsem se rozjela pokud jde o anglické knížky. A rozhodla jsem se z čeho budu maturovat. Taky jsem se rozhoupala k žurnalistickému kurzu. Takže bych řekla, že tenhle rok byl v takovém radikálním duchu. Už jsem v té fázi života, kde rozhodnutí, následky. Jak na běžícím páse. Ale je to vtipnější než to předtím. Hlavně to uběhlo tak rychle. Myslím, že tenhle rok jsem neměla ani nic zlomeného. Snad jsem neprovedla ani nic hroznýho. Až na tu jednu oslavu narozenin. No možná jich bylo víc. Možná jsem se tolik neučila, ale kdo jo? Začila jsem skvělou dovolenou a už plánuju další. Dospělost je svině. Člověk pořád čeká a když tam je, tak je to najednou nevítanný společník. Nepamatuji si, že by mě kdy nějaký ten rok takhle uhěhl. Ale co.
Dva vlkodavové na zahradě pobíhají spokojeně. Krb hoří. Jídlo na stole. Čaj se ohřívá a cukroví je snědeno. Na posteli hromada maturitních otázek a v mé náruči leží Anita Blakeová. Protože takhle vypadá můj nový rok. A je podobný tomu minulemu. Přitom se ale tolik liší.

(Picture fromPOSTERS)


Loučí se s vámi vaše potetované kuře Swallow neboli Lentilka pro každou chvíli

Ať počítaš a sčítaš jak chceš, stejně nevyhraješ!

26. července 2012 v 17:06 | Swallow
Článek je přiřazen k tématu týdne "Paranormální jevy".
Možná už se to dlouho snaží někdo vyřešit, ale jak jsou daleko? Od doměnky k hádance. Od nápovědy k otázce.
Kdo z nás doopravdy věří v tyhle věci? Protože já jsem nadšenec do všech nadpřirozených věcí. Do všech fantasy knih.
Upíři, čarodějnice, vlkodlaci, čáry a kouzla. TO všechno hltám už od malička. Protože se mi to téma líbí. Ale ve skutečnosti to funguje? Dobře, přiznávám. Občas mám skoro nadpřirozený štěstí. Možná mě slečna Náhoda má ráda. Možná mi pan Osud hraje do karet. To jsou věci, které si vysvětlit neumím. A nejspíš by bylo úžasný, kdyby jen půlka věcí, které znám byla skutečná. Kdyby byli čarodějnice, kdyby obyčejná modlitba dokázala něco změnit. Já věřím v určité věci. Protože já věřím v osud. V náhodu. I ve štěstí. A možná protože v to věřím, tak se podle toho děje. Protože osud se odvážných bojí, drtí zbabělce!
To je moje heslo už hodně dlouho. A neměním ho pro nic za nic.
Nadpřirozené a paranormální věci jsou úžasné. Ale podle mě většina z toho není skutečná. Je to prostě něco, co nemůžeme spatřit.

If you can not convince them, confuse them.

26. července 2012 v 17:04 | Swallow
Článek je přiřazen k tématu týdne "Český jazyk".
If you can not convince them, confuse them. Harry S. Truman
Jestli mě něco doopravdy baví, tak je to psaní. Protože můžu vyjádřit svůj názor. Nejraději mám tedy hloupé nicneříkající slátaniny, ale přeci jenom je v tom nějaká myšlenka. Mým oblíbeným předmětem ve škole je nejspíš čeština, dějepis a zsv. Velice podivné, co?
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jsem milovala, když mi někdo četl pohádky na dobrou noc. Vzpomínám si na Alibabu a sedm loupežníků, Sindibada, Herculese, Sněhurku, Rákosníčka. Všechno to nejspíš ještě někdo mám zahrabané. Když už jsem byla dost velká, abych si četla sama, tak jsem to taky dělala. Český jazyk jsem ovládala rychle. Ale to co mě okouzlilo skutečně byl jazyk. To, čím se dokážeme navzájem dorozumět. Všichni známe tu frázi, že k něčeme není třeba ani slov. Možná. Ale slova a jazyk nám tolik usnadňují život. Dělají ho krásnější.
Gramatika možná není moje oblíbená strana, ale patří k tomu. Když ale můžu psát, tak jsem ráda, že to dokážu,

Vzdejme se reality a sněme...

26. července 2012 v 17:03 | Swallow

(Music from youtube - Anya Marina - All the same to me)


Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů. "Agatha Christie"

"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams."

Neznám nic depresivnějšího než je téma SEBEVRAŽDA. Protože ve chvíli, kdy je to téma zveřejněné, tak se na něj automaticky má sepsat nějaký inteligentní článek. Ale kdo by doopravdy četl o sebevraždě? Kdo chce číst věci, které znějí tak, že se chce někdo zabít? Znám už dost věcí, ale sebevraždu ne. Protože ačkoliv může být život krutý, tak já jsem nejspíš prostě moc zvědavá. Zvědavá na to, co se stane. A umřela bych pro to, abych zažila, jak to se mnou dopadne. Slyšíte tu ironii? Ráda bývám po večerech sarkastická.

Nezáleží na tom, co se pokazí, vždy se najde někdo, kdo to čekal...

26. července 2012 v 17:01 | Swallow
Článek je přiřazen k tématu týdne "Smysl života".

(Poster from POSTERS)
Murphyho čtvrtý logický závěr:
Udělat cokoli blbuvzdorným je nemožné, protože blbci jsou ohromně vynalézaví.
Uvažovat o smyslu života je tak vyčerpávající, že se o to snad ani nebudu pokoušet. Protože vystihnout ten pojem bude trochu těžší záležitost. Pro kočku je to spánek. Pro psa je to míček. Pro motýla je to léta.
Vždycky se totiž najde někdo, kdo vám váš smysl života pěkně pokroutí.
Život mi přijde totiž pěkně nesmyslný.

Cosmic dream

26. července 2012 v 16:59 | Swallow
(Picture from Anne Stokes)

Nejsem zrovna ideální tvořící člověk. Protože někdy mám své chvilky a někdy zase ne. A když se doopravdy snažím a pracuju, tak už nejsem schopná tvořit nic kreativního. O prázdninách, když není žádný strest a je hodně času, tak zvládnu napsat neuvěřitelné množství. Vymyslet skvělý příběh. Pointa je v tom, že můžu žít jenom tím. Vzpomínám si, že jsem jeden čas o prázdninách žila jenom na ledovém frappé, slunci, knihách a mé knížce. Snažila jsem se to udržet v období školy, ale nevyhntelný blok přišel.

Lie to each other, every day

26. července 2012 v 16:58 | Swallow

Obrázek
Většinou mě moc věcí nepřekvapí. Ale tenhle objev mě trochu šokoval. A přitom to děláme skoro všichni. Seděla jsem ve třídě a poslouchala ten dialog. Čistě a jednoduše z toho vyplynulu, že ani jedna se nebude učit. A znělo to tak, že se nebude učit díky tomu, že ta druhá taky ne. A fráze "Ty ses učila?!" mi dnes přijde podivně sarkastická a uražená. Protože takový my jsme.
Snažíme se předstírat, že jsme lepší než ve skutečnosti jsme. Že se nemusíme učit. Ale přitom většina z nás běží domů a vážně se naučí. Ale prostě není in, když někdo přizná, že to ve skutečnosti udělal. Protože v téhle době, jsem já za šprta. To naprosto neodpovídá skutečnosti. Znám jenom věci, co mě baví. A už to ze mě dělá šprta. A stejně jako příteli odpovíte vždy stejně na to, jestli mu to sluší, tak stejně spolužakovi odpovíte, že jste se neučili. Lžeme a přijde nám, že to je naše jediná obrana. PRotože bychom nemuseli vypadat dobře, kdyby se zjistila, že jsme se učili.
Říct někomu, že jsem celý den strávila nad seminárkou na dějepis, tak by mě mohli ze společenského žebříčku rovnou vyškrnout. Ale to, že to musíme dělat všichni, to víme.
Jsme prostě naprosto přirozeně ulhaná generace.

Heaven or hell - which one?

26. července 2012 v 16:56 | Swallow
Picture from wallpapers

Heaven or hell - which one?

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.Free desktop wallpaper 3d Heaven
From what I've tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice. - Robert Frost

Přemýšlení o nebi vám půjde lépe, když ho venku uvidíte. Dneska bylo totiž doopravdy krásně. Všechno se konečně trochu probudilo k životu. A já měla pocit, že jsem se probudila taky. Pořád mě honí stresy ze školy, ale někdy je mezi tím důležité udělat pauzu. Protože musím taky přijít na to, co sama chci. Teď většina lidí pořád přemýšlí, co bude dělat. Kam půjde na školu. A hodně z nich si vybere špatně. Můj život mi v tomhle moc nepomáhá. Ten mi prostě boří cestičky ledovcem a já musím jít.

No regrets

26. července 2012 v 16:55 | Swallow

Článek je přiřazen k tématu týdne "Zoufalství".
ZEN STONES - green plakáty | fotky | obrázky | postery Život je silnější než smrt, nadějě je silnější, než zoufalství . GB Shaw


V zoufalství je nejhorší ten pocit, že už nic nemůžete změnit. Je to něco, co nás nutí vidět pouze to nejhorší. Vytvoří z nás ty nejhorší pesimisty. Protože nikdo se nemůže neustále smát na celý svět, i přestože bysme sebevíc chtěli.
Zoufalství nás přepadne ve chvíli, kdy se cítí sami. Zranitelní. Je to sžíraví pocit uvnitř nás. Ale je to pocit pro pesimisty. Optimista se tomu postaví. Protože možná ne hned, ale vždycky se dá najít nějaké východisko. Vždycky se dá najít něco dobrého nebo najít alespoň něco jiného, lepšího, co by nám mohlo zvednout náladu.
 
 

Reklama