Prosinec 2015

A potom už jí nikdy nikdo neviděl

7. prosince 2015 v 20:39 | Swallow |  Myšlenkář
Právě teď, už jsem měla třiadvacet let na to, objevit kdo jsem. A pořád to netuším. Stejně jako nesnáším, když někdo
Pro mě je nejdůležitější, že pokaždé, když se hledám, tak spolehlivě najdu bod, kdy vím, že jsem se nenašla. Jdu na vejšku, kde zjistím, že tohle mě nebaví. Jdu na brigádu, kde zjistím, že tohle taky dělat nechci. Čtu scifi, abych přišla na to že mě technika zase tolik nevzrušuje. Na druhou stranu se mi potom zjevují možnosti, které zbývají. Vím, že mám ráda fantasy, historii, že ráda píšu, ale novinářka být nechci. Vím, že mě běhání hrozně baví, ale hrozně se mi do něj nechce. A že nejsem jógín, ale že hrozně žeru jógu bez óm, mantr a tak podobně.říká třiadvacet, protože když pak řekne věků víc, tak se v tom ztrácím. Stejně tak jako nechápu, jak kdo mohl umět délku měsíců na kloubech ruky. Ale každý má něco. Někdo je lechtivý a někdo si zase neumí nad okem udělat rovnou černou linku.
Přišla jsem taky na to, že konečně mám názor, za kterých si vážně chci stát a že dokážu dělat rozumný a dospělý rozhodnutí. Ale taky jsem přišla na to, že moje názory nemusím s nikým sdílet. Což teď může vypadat jako paradox, ale tohle beru spíš jako svůj mentální výplach než nějaké prohlášení o svém životě. Beru to jen jako záblesk toho všeho, co se mi honí hlavě.
Mám pocit, že jsem se dnes dostala do takové oxymorónové nálady. Něco ve stylu: miluju sníh, ale nesnáším zimu. Miluju slunce, ale nesnáším dusno. Ale takový jsme všichni. A všichni si na to budeme vždycky stěžovat. I kdybysme nechtěli....
Nikdy jsem se nenašla a častokrát jsem se cítila ztracená. Vždycky jsem ale našla nějakou novou část sama sebe. Navíc tou holkou, co jsem byla před rokem už nejsem. A tu holku už nikdo nikdy neviděl. A příští rok se taky nepoznám.

Swallow