Duben 2014

Padat volným pádem

27. dubna 2014 v 20:18 | Swallow |  Myšlenkář
Jednou jsem slyšela, že jsou ženy jako opice. Protože se potřebují vždycky držet nějaké liány (alias chlapa), ale nepustí ji, dokud se pevně nedrží nějaké jiné. A znám tolik případů, kdy je to pravda. Ale znám i opice, který si v klidu sedí na stromě a pozorují to dění okolo. Až do chvíle, kdy se jim nepřiplete nějaká liána do cesty. Poté už se jí drží. Je to nejspíš děsivé pustit se a nevědět, kde se můžete chytnout příště.
Možná je to chytřejší držet se na jednom místě, až do chvíle, kdy se nebudete někde držet ještě pevněji.
Já jsem totiž nikdy moc chytrá nebyla. Držela jsem se jedné liány a nechala si jí celou obmotat kolem těla. Ale v momentě kdy jsem zjistila, že mě škrtí, jsem se pustila a padala volným pádem.
To mi ale pomohlo jenom k tomu, abych se zapletla do další a další.
Takže jsem pokaždé skončila pevně obmotána. Možná proto mi nevadilo padat volným pádem. Pocítím trošku volnosti po dobrovolném uvěznění.
Teď můžu jenom pozorovat tu divočinu, kde jsou jedni uvězněni, druzí hledají kam přeskočit a čeho se chytit. A někteří jenom padají volným pádem...


Nikdy jsem nechápala tu svojí potřebu obvázat se tak pevně. Nechtěla jsem nejspíš prostě spadnout. Až na to, že mě takhle potřeba stále pár modřin. Protože prostě nepatřím mezi nejchytřejší opice. Dělám to jinak. A jsem tak neschopná, že ani nemůžu jít na ten strom a na všechno se dívat z dálky. Protože i když jsem už tolikrát chtěla, vždycky jsem se po cestě do něčeho zapletla, zamotala. A poté už dobrovolně zůstala.
Teď mi došlo, že se držím na něčem, kde nejsem sama. A nemůžu přijít na to, jak pevně se držím. Protože jsem se obmotala znovu tak pevně, že to bolí. Jenže mi došlo, že se teď nemůžu držet. Protože jestli vyklouznu a vrátím se ke svému volnému pádu, tak to bude kvůli tomu, že se tam prostě nedalo udržet.
Možná se budu chvíli držet zuby nehty. Ale liány by tu měly být od toho, aby nás podržely ne? Aby nás nenechaly spadnout. A vždycky nejde jen o to udržet se.
Protože někdy to chce prostě něco, co nás podrží. Protože jen tak to může fungovat bez modřin...

Swallow

Vtipné, jak nám pořád všechno přijde stejné, ale pak se ohlédneme a všechno je jiné...

27. dubna 2014 v 20:17 | Swallow |  Myšlenkář
Co říct, když občas prostě není CO říct? Zajímalo by mě, co dřív dělávali lidé, když nebyl internet. To musel být krásný svět. Protože místo toho, aby okupovali facebook, dívali se na online seriály, pročítali si hlouposti a zabíjeli čas děláním ničeho, tak ve skutečnosti něco dělat museli.
Na druhou stranu to musela být vážně nuda. Protože -MY jsme prostě lidi. A najdeme si způsob, jak nic nedělat pokaždé. Jistě, že kdybych žila před dvě stě lety na farmě, tak bych asi jezdila od rána do večera a nudit bych se vážně nesměla.
Ale když je člověk takhle student, tak má čas dělat všechno možné. A to obzvlášť v době, kdy by měl skutečně něco dělat.
Co s těmi okamžiky, které by nám měli změnit život. Vím, že utíkat od problémy je to nejlepší řešení. Možná ne nejchytřejší, ale nejsnadnější. Utéct před nepovedeným vztahem do jiného města. Utéct před vším nevyřešeným a komplikovaným. Ale co se mění, když přijdeme na jiné místo?
Protože jsem zjistila, že mě pořád trápí stejné věci, ať jsem kdekoliv na světě. Že jsem pořád stejná, jako jsem byla před pěti lety. A na druhou stranu, že se strašně měním. Ale nevím, jestli je to dospívání. Podle mě jsou to jen zkušenosti, zábava, zážitky, co mě proměňují. Především asi lidé.
Ale netuším nakolik se lidé mění. Nevidím tam žádnou určitou míru. Protože jsem možná začela číst trochu jinou literaturu, mohla bych problémy řešit jinak než dřív, dokážu být více samostatná a nemusí mě zajímat názory ostatních. Jsem ale taky pořád stejně naivní, vyděšená holka jako jsem byla v patnácti lety. Jen se bojím jiných věcí. Ale pořád můžu věřit ve stejné.
Třeba to, že když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak si třikrát odplivnu, ale taky vím, že to znamená jenom to, že ta černá kočka prostě někam jde. Nebo když mám vážně mizerný den a počasí se tomu přizpůsobí. Vím, že je to pouze náhoda, ale je svým způsobím uklidňující, když se k mojí mizerný náladě přidá aspoň počasí.

Pokaždé když se objevím na novém místě, tak se snažím lidi prohlédnout, odhadnout a snažím se spřátelit s těmi, kteří se mi nejvíc líbí. Myslím, že mi to snad nikdy nevyšlo. Vždycky jsem se začela bavit se špatnými lidmi. Protože pak jsem se zakecala s někým jiným a zjistila, že si rozumím mnohem víc s lidmi, do kterých bych to neřekla. Je to ale podivný zvrácený svět.
Protože prostě nikdy netuším, co přinese. Nebo koho.
Když jsem potkala svojí dávnou kamarádku, kterou jsem pár let neviděla, tak jsem zjistila, že si nemáme co říct. Ale pak jsem potkala další, kterou jsem dlouho neviděla a zjistila jsem, že si toho máme tolik co říct. A jak se tohle dá sakra poznat?
Fascinují věci. Podle mě prostě narážíme na lidi a nikdy nedokážeme říct, kdo nám právě bude sednout. Život je tak komplikovaný, tak složitý, tak nepředvídatelný.
Ale přišla jsem na to, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že cokoliv prožívá, tak někdo jiný prožil taky. Že ačkoliv je mi právě mizerně, tak někomu je třeba ještě hůř. Jo, tohle mi vždycky pomůže. Ne, že by to zlepšilo situaci, ale je hezký vědět, že nejsem jediný člověk zažívající mizérii.
A nebo že nejsem jediná hysterická, potrhlá, v nevhodných chvílích se smějící, v nevhodných chvílích brečící...

Swallow