Březen 2013

The Host

30. března 2013 v 0:05 | Swallow |  Názorovník
Hostitel
(Podle knížní předlohy Stephenie Meyer)


Nechám se vést prvními myšlenkami na film. Musím říct, že jsem po dlouhé době seděla v kině a vychutnávala si každičky okamžik. Nemám pocit, že mě ovlivnila kniha, tu jsem četla už před lety když vyšla. Ale prostě celý ten příběh. Jenom jsem mohla sedět a tiše nasávat všechno to, co mi bylo dovoleno.
Podle mě to už dřív byl ten nejlepší milostrný trojuhelník všech dob. Dvě duše v jednom těle. Dva milenci. Možná to film nevyjádřil tak dobře, jako jsem věděla, že v knížce to bylo.
Příběh Melanie, která se snaží bojovat s mimozemšťany, kteří napadli lidskou zemi. Ale oni jí nenapadli. Oni se jí pouze snaží napravit. Z každého pohledu tu máte něco. Ale přesto vzali lidem to, co je dělalo lidmi. Jejich mysl a duši. Nemyslíte si, že Duše, byli ve skutečnosti doopravdy dušemi? A nahradili ty lidské?
Přestože někteří se mohou nad filmem ušklíbat a myslet si, že je to další podivný blábol Stephenie Meyer. Ale podle mě je to nejlepší blábol, co Stephenie napsala. Líbilo se mi to i víc než to podivné a epické Twilight. Oboje mě dohnalo až k tomu, že jsem měla na krajíčku. (Neboli bulila jsem jak blázen.)
Ale vím, že za čas se na tenhle film kouknu znovu. Právě teď i uvažuju, že bych si to znovu přečetla. Protože to největší, co si pamatuju, bylo, že jsem seděla v kině a říkala si "Jak někdo mohl stvořit něco takového?"
Nebuďmě zlí, nekritizujme. Spíš si užívejme to, co nám bylo nabídnuto. Podle mě to totiž byl naprosto skvělá filmový zážitek. Mám teď chuť pustit si to znovu.

Melanie se rozhodla nevzdávat se. Rozhodla se bojovat. A ochraňovat své milované. Wanderer je poutnice, která měla odhalit její tajemství. Ale místo toho se spřátelí a rozhodnou se nalézt ty, které už milují obě. Melanie má malého bratra Jamie a přítele Jareda. Oba dva nechala opuštěné. Ale teď jsou to dvě duše v jednom těle. Jejich jediným cílem je přežít a znovu nalézt ty, co ztratili. Vážně a doopravdy jsem z toho jenom nadšená...

Rise a hand If you agree

27. března 2013 v 22:48 | Swallow |  Názorovník
cute, fashion, girl, hands, sea

Někdy se jako podivín chovám.
A někdy podivínem jsem.
A když se mě zeptali, jestli si o někom myslím, že je blázen, tak jsem se zeptala, ať mi ukážou aspoň jednoho normálního. Až mi definujete normálnost, tak možná ukážu na blázna. Dost pravděpodobně bude prst mířit na mě. Protože normálnost není tím cílem.

Uvažovala bych nakolik se časem proměňujeme. Ale potom mi došlo, že se neustále povídá, jak je každý okamžik jedinečný a má se využívat každá vteřina našeho života. Až na to, že každá ta vteřina nás nenávratně mění. Dnes mě může napadnout jiná myšlenka než včera. Zítra už se nemusím chovat stejně jako dnes. Přemýšlela jsem, kdy jsem se v průběhu mého života měnila. A potom mi došlo, že to bylo každým dnem. Což mě přivádí k lehké panice z nestálosti. Protože potom bych nemohla věřit ani sama sobě. Nemohla bych věřit ani jednomu rozhodnutí, co udělám. Ale pak se zase uklidím...

Když už mám k něčemu důvod, když už mi něco chutná, když už mám něco ráda, tak to prostě nebudu odhazovat. Ale možná, že objevím něco, co mi zachutná mnohem víc a to mě změní. Komplikované? Možná jsem se v tom sama ztratila.
Ale došla jsem k tomu tak, že jsem uvažovala, co mě přivedlo až sem na tohle místo. Objevila jsem hudbu, kterou jsem před pár lety poslouchala. Stále se mi líbí. Pustila jsem si film, který jsem před lety milovala. A trošku mě vyděsilo, že jsem na některé věci zapomněla, úplně je vypustila z hlavy. Ale to důležitější je, že když se mi zase připomněli, tak to bylo pořád stejné jako na začátku. Já jsem se ve skutečnosti tolik nezměnila. Jen jsem objevila nové věci. Ale to nedělá ty starší méněcenější.

Stejně jako s přáteli. Mám některé dobré a pořád je mám ráda. Mám některé, které vídám často a jsou to pořád moji přátelé. A pak mám nějaké, které přestože s nimi nemusím roky mluvit, tak to pořád budou mojí přátelé. Možná se zapomeneme potkat, možná si nebudeme volat, možná se nám přihodí hrozné i krásné věci a stejně o nich nebudeme vědět. Ale potom se potkáme a bude to, jako bychom se nevěděli pár týdnů. Protože něco v nás je pořád stejné.

A teď by mě zajímalo, která ta část nás se tolik proměňuje a která zůstává stejná? Znáte na to někdo odpověď? Protože já už jsem vážně zmatená. Přijde si o tolik jiná než před lety, ale na druhou stranu pořád stejná. Je to jako kdybych proplouvala životem a některé okamžiky a lidé ve mě zanechaly stopu. A některé prostě ne. Přijde si potom víc poškrábaná. Ale na druhou stranu uvnitř pořád stejná. Teď jsem se přirovnala k nějakému masivnímu kusu nábytku. Ale třeba jsem taky nějaký majestátní kousek, který na sobě má už nespočet rýh, ale uvnitř je pořád stejný. Toť budiž mou výstředností. Už jenom nad touhle úvahou si přijde, že jsem vážně divná. Ale zase řekněte, vy si přijdete normální? Vážně?


Feeling the same and different all the time, Swallow

Opustíš-li mne, nezahyneš - Karel Hvížďala

27. března 2013 v 19:54 | Swallow |  Klasika

Rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem ŠkvoreckýmZavřít okno

Předmluvu sepsal Milan Kundera a chválí manžele jako ty, co udělali za posledních dvacet let pro českou zemi víc než kdokoliv jiný. Celou knihu tvoří dva rozhovory, jeden se Zdenou Salivarovou a druhý s Josefem Škvoreckým. Josef Škvorecký (*1924) zemřel 3. ledna 2012 v Torontu. Manželé založili roku 1971 nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Vydávali zejména autory,kteří nemohli po ruské okupaci v roce 1968 vycházet. Začalo to nápadem Zdeny Salivarové, která svého muže přemluvila, aby bez jakékoliv záruky a s malou částkou peněz, zkusili něco takového.

"V době, kdy jsme skutečně měi místo nočního stolku krabici z papundeklu a místo postele matrace na holé podlaze, já jedny džíny a tričko za dolar a nikde žádná jistota, nikde žádné jisté zaměstnání... přijde s nápadem založit nakladatelství."

Kniha Opustíš-li mne, nezahyneš je dlouhým dialogem, kdy se můžete setkat s dvěmi pozoruhodnými osobnostmi. Každá z nich má jiný pohled na svět, každá z nich zažila jiné dětství a bude vám vyprávět něco naprosto odlišného. A přesto jsou to milující manželé, kteří spolu dokázali něco pozoruhodného.

Josef Škvorecký se spojuje především s šedesátými lety minulého století. Jak by se on sám vlastními slovy popsal ? Muž heterosexuální, manžel milující, nakladatel největší český v Severní Americe, spisovatel lidový.

"Každý umělecký projev může být jakási autoterapie. I lidová píseň nebo černošské blues. Myslím, že hodně spisovatelů přivádí k psaní potřeba nějak si vyrovnat účty se životem, nějak se tím psaním dopátrat nějaké odpovědi, je to touha sdílet s jinými své vlastní nejistoty, otázky, zkušenosti. Psaní je snaha poslat nějaké poselství, ale taky někdy taková sólová revolta proti úradkům osudu." Zdena Salivarová

V roce 1990 obrdrželi řád Bílého lva od prezidenta Václava Havla, po Josefu Škvoreckém se také jmenuje gymnázium i literární akademie. V Kanadě se věnoval také profesorké činnosti na univerzitě, vyučoval dějiny a teorii filmu, kurzy tvůrčího psaní, současného českého divadla a filmu. Mezi jeho nejznámější romány patří: Tankový prapor, Zbabělci, Legenda Emoke, Hříchy pro pátera Knoxe, Prima sezona.
Josef Škvorecký měl dar vypravěče, uměl si pohrát s jazykem a využít v něm všechny možné slangy. Psal hlavně proto, že ho to bavilo. Svůj první román Zbabělci psal ještě do školních sešitů, psal nejdříve o snech a poté o skutečných zážitcích. Danny Smiřický, alter ego Josefa, který se objevuje ve Zbabělcích, je román z období konce války a zaměřuje se na jazzovýho hejska Dannyho.

"Jsou chvíle, kdy postavy svých románů miluju víc než skutečné lidi. Tady stojím, nemohu jinak, pomoz mi Bůh." JŠ

Opustíš-li mne, nezahyneš vychází roku 2012. Je to kniha, která vás bude bavit a také vás o něčem naučí. Je plná zajímavých myšlenek, příběhů a také událostí, které ovlivnili celou naší literaturu. Nebudete se nudit při jejím čtení, spíš budete překvapení, co všechno vám možná unikalo. Čte se to snadno a přirozeně, skoro jako kdybyste s nimi vedli vy sami rozhovor. A nepřestane vás to nudit. Ani nepostřehnete, že jste na poslední stránce.

Anotace z KNIHCENTRA:
"Že i za okolností, jaké vznikly po ruské okupaci 1968, česká literatura (tj. vážná česká literatura) existuje dále jako tištěná literatura, za to vděčíme dvěma lidem, kteří brzy po ruské invazi zřídili na opačné straně zeměkoule malé české nakladatelství," napsal Milan Kundera o Zdeně Salivarové a Josefu Škvoreckém v předmluvě k prvnímu vydání rozhovoru Karla Hvížďaly s paní nakladatelkou, který vyšel v nakladatelství Sixty-Eight Publishers jako 200. kniha.
V roce 1993, kdy toto nakladatelství uzavřelo svou činnost, Karel Hvížďala doplnil rukopis o rozhovor s Josefem Škvoreckým, který 3. ledna 2012, v sedmaosmdesáti letech, zemřel v Torontu. Toto je třetí vydání, které má připomenout, že v době vládnoucí nenormality nikdo neudělal pro českou zemi víc než oni dva (Kundera) a že i v interview postavy nejlíp ožijí konverzací a situací, nikoliv popisem nebo pitvou, protože pitva se provádí jen na mrtvolách (Škvorecký).


Swallow

Motýlí křídla - Veronica Bicker

16. března 2013 v 21:17 | Swallow |  Thriller

Motýlí křídla - Veronica Bicker

Čekala jsem strhující detektivní příběh. Ale místo toho na mě čekalo tajuplné vyprávění patnáctileté dívky, která se vypořádává se smrtí své starší sestry, která nešťastně zahynula. Motýlí křídla jsou podivuhodné a tajuplné vyprávění, které vás v jednom okamžiku navede na stopu vraha a v další vás zase úplně zmate. Každé kapitole předchází výňatek z deníku vraha.

Motýlí křídla
Motýl nás pronásleduje celý příběh. A nakonec nám poskytne i odpovědi, hledejte si za tou symbolikou co chcete. Mladičká Elena se poprvé vypořádává se zájmem staršího kluka Tristana, pro mě to bylo celkem vtipné vyprávění u kterého jsem nevěděla jestli se nemám smát za Elenu. Ale jinak se v příběhu dostáváme do malé vesničky.
Eleně před rokem umřela sestra při podivé nehodě a v lese je nalezené dálší tělo mrtvé dívky. Není to podivná náhoda? Eleně se vše začne vracet a začne přemýšlet, jestli to není až podivná shoda náhod. Začne se vzpírat mamce, randit se starším klukem a snaží se přijít na to, co dělala její sestra a proč zemřela.

Není to typické detektivní vyprávění. Ale objevují se zde momenty, kdy se budete bát, že vrahem může být kdokoliv. Nebo existuje tady vůbec vrah? Ale jinaj je to spíše o životě rozervané puberťačky, která se snaží zpracovat svůj podivný život a vyrovnat se sama se sebou. Není to strhují, ale je to zajímavé. Takže jestli hledáte nějakou útlou lehkou napínavou četbu, tak Motýlí křídla jsou přesně pro vás. Doporučuji spíše pro náctileté. Ale příjemná oddychovka po které se nebojím zhasnout světlo u postele. Ale možná zamknu vchodové dveře...

Swallow

Za knížku děkuji nakladatelství FRAGMENT!



Anotace:
Elena se snaží zapomenout na nešťastnou smrt své sestry Laury. Jak přesně zemřela, to nikdo neví. Na stejném místě je o rok později nalezena další mrtvá dívka. Je to opravdu jen náhoda? Co způsobilo dopravní nehodu, při které zahynula Laura? Jaké tajemství v sobě nosí matka, která Elenu nechce spustit z očí? Náhlý zájem staršího pohledného Tristana, přicházející anonymní dopisy a potloukající se zakuklené postavy přimějí Elenu jednat. Bude hledat pravdu na vlastní pěst...

Deklarace smrti - Gemma Malley

16. března 2013 v 21:09 | Swallow |  Fantasy

Deklarace smrti - Gemma Malley

Další dystopický příběh, který mi ale ve své podstatě přijde prakticky možný. Protože se zde řeší problém s přelidněním země. Když už je lidí moc, kam se mají vejít?
Děti, které se narodí jako druhé, jsou automaticky Přebytečné. A to je ještě štěstí. Protože v jiných zemích je popravují. Alespoň to ví Přebytečná Anna z doslechu. Protože ona své rodiče nenávidí přesně tak, jak jí to učí. Protože byli tak opovážlivý a pořídili si druhé dítě. A ona za to teď trpí.
Anna vyrůstá od dětsví v nápravném zařízení, kdy vycvičují přebytečné. Musejí zvládat základní práce, a když si to zaslouží, můžou jít pracovat. Normální lídé totiž berou lék, který je činní nesmrtelnými. Ale když ho přestanou brát, téměř okamžitě zemřou. Takže když si chce někdo pořídit dítě, musí vyměnit svou nemsrtelnost za jeho život. Tak to na tomto světě funguje.
Deklarace
V příběhu se možná vyskytuje pár nesrovnalostí a podivností, které se prostě nedozvíte. Ale ocitáte se v roce 2140 ve Velké Británii. A poznáváte to z pohledu spodiny, tedy přebytečných dětí. Podle Deklarace musí všichni brát prášky, které jim dovolují nezemřít. A když chtějí dítě, musí svůj život vyměnit za jeho. Ačkoliv vymysleli věci pokrokové, tak žádné další převratné novinky tam nepoznáte. Žádné létající auta, podivuhodnosti, skleněné domy. Nebylo to tak úplně jak jsem si představovala. Chybělo tomu větší podkreslení. Ale možná to z pohledu přebytečných nešlo poznat. Přebytečné děti se učí být skvělými otroky, aby si svůj život mohli zasloužit. Svůj krátký lidský život, který nebude uměle protahován.
Přebytečné děti
Anna je jednou z Přebytečných. A tam poznáváte, jak to v takovém nápravné zařízení chodí. Už od batolat se tam učí, jak se mají chovat. Brutalita a žádné přátelství. Anna je uzavřená mladá dívka, která si nechala vštípit, že musí své rodiče nenávidět. A snaží se být poslušnout a kvalitní otrokyní. Ale jen do okamžiku, kdy se do domu dostane i Přebytečný Peter. Protože začne Annu tahat z její malé ulity a snaží se jí říct, že by své rodiče neměla nenávidět, ale milovat. Jako oni jí. Anna je podivuhodnou postavou v celém příběhu. Nemáte jí úplně rádi, ale ani jí z ničeho neviníte. Je uzavřená a dělá přesně to, co se jí řekne. A když se pomalu přátelí s Peter, tak ani nevíte proč. Protože vztahy tam nejsou úplně podkreslené. Ale jako mladé děti si ani sami sebou nejsou jistí.
Like?
Příběh příjemně plyne a ač můžete mít chvílemi pocit, že se nic neděje, tak děj dostane spád. A když máte pocit, že je to poklidné a předvídatelné, tak dostanete šokovou bombu. Protože přestože na to jde autorka pomalu, tak na konec si přichystá všechny perličky. Knížka se mi líbila jako jednoduchá oddychová četba se skvělým námětem, který by mi nevadil, kdyby byl víc propracovaný. Ale zakončení i celé plynulé vyprávění z toho dělá milou knížku! A jenom na vás, jestli byste s tím světem souhlasili nebo ne. Tam kde si Vyvolení přisvojují právo na život a ostatní ho nemají...

Swallow

Za knížku děkuji nakladatelství FRAGMENT!


Anotace:
Velká Británie, rok 2140.

Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - každý obyvatel může mít jen jedno dítě... Kdo zákony poruší, bude potrestán.
Patnáctiletá Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti. Nyní je označována za "Přebytečnou". Jaký život ji čeká? Dokáže se vyrovnat se svým osudem vyděděnce?
Toto je nové vydání vyprodané knihy Přebyteční

Manuál každodenního pijáka – Kingsley Amis

6. března 2013 v 20:31 | Swallow |  Klasika
Takže: "Na zdraví!"

(Recenze sepsaná pro blog Martinus.)

Kingsley Amis se u nás proslavil zejména romány Šťastný Jim a Jake má problém. Celá knížka Manuál každodenního pijáka je soubor tří větších textů. První nás seznámí s praktickými věcmi, které potřebuje znát ohledně alkoholu. Třeba jakou zásobu alkoholu byste měli mít doma, jaké víno máte servírovat, co si koupit do baru, abyste nevypadali jako neznalec a také kapitolu o kocovině i o tom, jak se neožrat.
Druhá část je sbírkou jeho novinových textů, které vydával o alkoholu. V každém z nich se dozvíte něco nového, ale pokaždé je to spojené s alkoholem samozřejmě. A v poslední části vám autor připravil kvíz. Prozkoumá vaše znalosti ohledně všech druhů alkoholu i znalostí, které jsou s tím nutně spjaty. Většinou si můžete tuhle knížku nechat připravenou kousek od baru, a poté jenom zkoušet všechny nápoje a rady, které v nich můžete najít. Protože autor se celý život snažil udělat ze sebe kvalitního a vzdělaného pijáka. A jestli taky patříte mezi pravidelné pijáky, tak takhle knížka se stane vaší barovou biblí.
Seznamuje nás s logikou proč je pivo lepší než víno. S vínem je spojená hromada problémů. Musíte vybrat správné víno ke správnému pokrmu, teplota vína je u každého rozdílná, musíte se trefit do vkusu každého a navíc se vám to může časem prodražit, když budete přátele zvát na luxusní ročníky. Proto jim naservírujete pivo a necháte je, ať se obslouží sami.
Máte tu i pár stránek o tom, co k čemu pít. Vejce se slaninou nebo hranolky se hodí k pivu nebo skotské s vodou a ledem. Pravděpodobně vás zahltí hromadou názvu, které jste v životě neslyšeli. Ale když už si zajdete k vinaři a trochu rozšíříte své obzory, tak budete alespoň vzdělaný piják.
Mezi moje oblíbené pasáže patří kocovina. Autor vám vysvětlí, že zažíváme dva druhy, fyzickou a mentální. Fyzickou kocovinu každý větší milovník alkoholu jistě zná. A možná se jí ani nemusíte dočkat v tak velké míře, když se budete řídit protiopatřeními. Ale bohužel nejlepší opatření proti fyzické kocovině je nepít tolik. Anebo aspoň vědět, co pít. Po ránu všichni známe to hrozné období, kdy nás bolí hlava, nemůže skoro ani vstát a je to, jako bychom v noci dostali nakládačku.
"Asi v půl jedenácté popadněte psa, který vás porafal, pevně za kožich. Ten čokl mimochodem není žádné konkrétní rasy, neexistuje žádná povinnost lít do sebe týž drink, který jste ztrestali minulou noc. Mnozí upřednostní Bloody Mary, pročež zhlédněte poznámku, kterou jsem k této položce přičinil v kapitole o nápojích."
Taky by vás mohlo zajít, jak je to s alkoholem a dietou. Bohužel tady není žádné světoborné rozhřešení. Když chcete hubnout, tak ale pít můžete. Jenom byste neměli pít tvrdý alkohol, který ve vašem žaludku vytvoří cement, a na jeho konci budete více vážit. Můžete tam ale objevit různé tipy, které vás možná aspoň o pár kil vysvobodí. Protože Kingsleyho stejně jako mě štve fakt, že na konci každého návodu, jak zhubnout se objeví tato slova: samozřejmě, žádný alkohol. Ale co bychom to byli za pijáky, kdybychom s tím nebojovali?
Nalít si sklenku, zalehnout do křesla a objevovat krásu odborné literatury, která nás vzdělá v oboru, který nás vážně baví! Takže: "Na zdraví!"

Swallow

Dont forget to fly

2. března 2013 v 1:03 | Swallow |  Názorovník
"Naše duše je v něčem kouzelná, je nekonečná a věčná."
blue, book, books, bubu, creative, cute


Uvažuju nad tím, jestli jsem se někdy bála, že svůj život neprožiju naplno. Protože občas si říkám, že mrhám čas takovými zbytečnostmi, že bych mohla dělat užitečnější věci. Na druhou stranu kdybych dělala pořád jen něco užitečného, tak bych asi brzo zešílela. Ale ráda dělám věci, kterých bych možná jednou mohla litovat, ale jsem si naprosto jistá, že jich litovat nebudu. Protože život je od toho, abychom dělali chyby.
A já musím říct, že já si ty chyby zatím naprosto užívám. Nemyslím to tak, že jsem ráda za to, že jsem některé chyby udělala. Ale jsem vděčná, že mě to vždy přiučí něčemu jinému.
Ale v poslední době jsem se naučila udělat jednu věc. Věřit svým pocitům.

Jednou mě totiž zarazilo, když mi kamarádka řekla, že prostě nebyla šťastná, tak změnila většinu svého dosavadního života. A to mě šokovalo. Nebyla jsem zvyklá na to, aby mi někdo říkal, že to udělal kvůli tomu, že byl nešťastný. Je tu totiž tolik jiných výmluv. Nešlo mi to, Nebavilo mě to, Nechtěli mě tam, Našel jsem si lepší věci na práci, Najdu si lepší koníček, Přítel mě podvádí, lže, ubližuje. Ale štěstí se do výmluv nepočítá. Přijde mi, jako kdyby s tím už nikdo nepočítal. Nikdy ho nemá na seznamu požadavků.

Někdo mi řekl, že jsem doopravdy odvážná, když změním to, co znám, za něco neznámého. Ono se to nedělá lehce. Ale občas věci, které musíme udělat, nejsou nejlehčí, ale jsou správné. A život je možná až moc krátký na to, abych prostě nevěřili na štěstí a nemysleli si, že můžeme dostat něco speciálního.

Jsem bohužel jedním z těch optimistů, na které čeká peklo na zemi. Ale já jsem se rozhodla vytěžit z toho co nejvíc. Protože když už něco, tak si ráda hraju s ohněm a teplo mi nevadí - peklo nějak přežiju. Protože být pesimistou má své výhody, protože vás nic nerozhodí, když čekáte to nejhorší. Ale být optimistou vám ukáže, že když je nekončící bouřka, tak se před ní nescháváte navěky, ale naučíte se tančit v dešti.

A i když se člověk občas může cítit sám, tak pokaždé je na světě někdo, kdo se cítí úplně stejně. A je tu nekonečně mnoho dalších duší, které jen čekají na to, až vám den vylepší nebo zkazí. Záleží jenom na vás, jak to uvidíte.
Protože sklenice je občas poloprázdná, ale také poloplná....

Feeling infinity, Swallow

Give me love

2. března 2013 v 0:47 | Swallow |  Příběhovník
Give me love, angel beging for love.

V celém pokoji byla naprostá tma. Nebylo vidět ani nakrok, ale to mi nebránilo v tom, abych pouze nepřítomně zírala do tmy. Byla jsem tu sama, naprosto. Měla jsem pocit, že jsem na celém světě sama. Neslyšela jsem žádné další hlasy, neslyšela jsem žádné zvuky. Pomalu jsem začela doufat, že jsem zemřela. Slyšet byl pouze puštěný větrák u stropu, který nepřinášel úlevu, spíše jenom vířil nesnesitelné horko pokoj. I přes tu tmu jsem přesně věděla, jak pokoj vypadá. Na stole je stará hrací skřínka, na které stojí pár, který se objímá a když skřínku natáhnete, tak začnou tančit na pomalý valčík. Na stole je hromada fotek, které zachycují všechny ty šťastné tváře, které vídám. Všechny ty zamilované oči, láskyplné objetí a nevinné polibky. Jinak tu nebylo vůbec nic, jen stará matrace, na které jsem právě seděla. Zaprášený stůl s fotkami a hrací skřínkou a stará komoda.

Nemohla jsem to vydržet. To ticho, tu samotu. Chytila jsem se za dlouhé vlasy, které měly barvu čerstvě napadaného sněhu, a pár jsem si jich prudce vyškubla. Bolest mi rozjitřila smysly a já jsem je odhodila před sebe v naději, že zaslechnu, jak dopadají na zem.
Potom jsem ucítila další ostrou bolest, vycházela z mých zad. Zaryla jsem nehry do kůže a cítila, jak protrhávám kůži. Teď už jsem si doopravdy myslela, že umírám. Jak jsem si drásala kůžu na zádech, zjistila jsem, že mi něco uvízlo v dlani. Rozsvítila jsem lampičku, které ležela na zemi a zírala jsem na jedno malé bílé pírko pokryté krví. Znovu jsem si sáhla na záda a zjistila jsem, že jsem vytáhla další chomáč peří. Seděla jsem tam dlouho a trpělivé a bolestivě si tahala pírko po pírko. Až dokud mi na zádech nezůstali pouze sněhobílá křídla.

Vyšla jsem ven na ulici a prohlédla si v odrazu v okně svoje křídla. Šla jsem dál, chtěla jsem najít nějaké lidi. Chtěla jsem, aby mě viděli a buď v úžasu zírali nebo s křikem utekli. Ale první žena, kterou jsem potkala si mě ani nevšimla. Byla jsem ještě víc neviditelná než předtím. Teď už si mě nikdo nikdy nevšimne. Utíkala jsem zpět k sobě domů. Do té obrovské krabice, která jako jediná skýtala trochu bezpečí, přestože byla tak prázdná. Stejně jako já.

Další večer jsem vyšla ven. Jako první jsem potkala kluka a dívku. Procházeli se nesměle vedle sebe, ani se nedotýkali, jen se na sebe občas nevinně usmáli. Věděla jsem, co to znamená. A záviděla jsem jim to a nenáviděla jsem je za to. Přišla jsem přímo k nim, ale ani nezaregistrovali mou přítomnost. V další chvíli jsem v ruce držela šíp. Nechala jsem svůj vztek zaútočit a zabodla to tomu mladíkovi přímo do srdce. Na chvíli se zarazil, poté ale popadl dívku do náruče a políbil ji. Dívala jsem se na to, ale potom jsem utekla. Utíkala jsem dál. Chtěla jsem ublížit někomu dalšímu. Protože přestože se teď možná cítí šťastný, nakonec budou tak zranění, jako kdyby doopravdy v srdci měli šíp.

Šla jsem dál. Narazila jsem na dvě mladé opilé dívky. Vzala jsem svůj šíp a jedné to nemilosrdce vrazila do zad. Takhle jsem se procházela celou noc. Každého u koho jsem mohla, jsem obdarovala svým šípem. Chodila jsem a rozdávala šípy. Protože lidé se chvíli zdáli překvapení, možná i šťastní. Ale až jim dojde, že mají v srdci šíp, už tak šťastní nebudou.

Dorazila jsem k obrovské budově z které duněla hudba. Přímo mě to tam táhlo. Tolik energie, přitažlivosti, tolik mladých párů. Procházela jsem se mezi tančícími těli a přejížděla šípem po lidech. Jako náhodou jsem šíp do někoho zabodla a šla zase dál. Když trpím já, budete taky. A potom přišlo ráno.

Seděla jsem znovu ve své malé krabici. Dívala jsem se tančící pár na mém stole. Vzpomněla si na všechny ty tváře, které jsem dnes viděla. Vzpomněla si na jejich šťastné tváře. Držela jsem jeden z těch šípů ve své ruce. Zírala jsem na něj a věděla, že z mého vzteku vzešlo něco krásného. Jenom ne pro mě.

Vzala jsem ten šíp a zabodla jsem si ho přímo do srdce. A to pomalu krvácelo...Láska bolí, ale přesto milujeme. A šíp nás zasáhne jako blesk z čistého nebe. Jen musíme doufat, že to bude ta pravá.

(Povídka inspirována klipem k písničce Give me love. :))


Francouzština pro samouky

1. března 2013 v 13:36 | Swallow |  Klasika

Francouzština pro samouky

Autoři: Vlasta Borovanová, Petra Kameníková


Vždycky jsem se chtěla naučit FRANCOUZŠTINU! A jeliko mi v tom škola moc nepomohla, rozhodla jsem se, že než se pustím do skutečného studia, naučím se základy sama. A rozhodla jsem se být samouk, který bude umět alespoň něco málo francouzky. Protože němčina mě nikdy moc neoslovovala, ale na francouzštině se mi líbilo něco kouzelného. Možná jak elegantně to zní, když mluvíte. Nebo že dříve to býval jazyk vzdělanců. Nebo že bych se jednou chtěla podívat do Francie a být schopná objednat si croissant a kávu v jejich rodném jazyce.

Tak jsem začela studovat a přestože mi francouzština přijde jako neskutečně těžký jazyk, tka jsem ráda, že to dělám. Protože se prostě cítím tak nějak krásně, když se zkouším vyslovovat některé jejich fráze. A když už obětuju tolik námahy a času, tak to by bylo, abych se jednou nesbalila, neodjela a nepopovídala si s někým ve Francii!

Parlez vous Franceis?

Občas je vzdělání i zábava. Součástí knížky je i CD, které vás zasvětí do podivné, těžké, ale jinak krásné řeči Francouzů. Takže se těším, že až jí budu umět, tak na mě budou Francouzi pyšní. Ale přednostně já sama na sebe..

Swallow


Za knižní výtisk děkuji nakladatelství FRAGMENT!


Anotace:
Naučte se francouzsky s úsměvem!

S Christophem, Isabelle a jejich přáteli si osvojíte praktickou slovní zásobu a naučíte se základy francouzské gramatiky. Díky CD ve formátu MP3 si poradíte i s francouzskou výslovností. Jednoduchá struktura této moderní učebnice je ideální nejen pro samouky.





Angličtina pro samouky: začátečníci a středně pokročilí

1. března 2013 v 13:29 | Swallow

Angličtina pro samouky : začátečnici a středně pokročilí
Autoři: Šárka Zelenková, James Branam, Iva Dostálová

Angličtina je v téhle době doopravdy důležitá. Kdo neumí alespoň základy, tak se mu občas může stát, že nebude rozumět ani přátelům, kteří použijí nějaký přenesený výraz z angličtiny. Já jsem se angličtinu učila už od základní školy. Ale stejně občas potřebuju připomenout nějakou gramatiku, která mi prostě časem trošku vybledla nebo jsem jí ani nepostřehla.

Tahle knížka není dobrá pouze v tom, že si jí můžu vzít a začít s ní někoho doučovat přímo na místě, prostě si jí vezmete, budete postupovat podle pokynů a pomalu ale jistě se angličtinu budete učit. A když už na tom budete dobře, tak se dostane až k pokročilým a dál.

Protože když mám psát nějaký test nebo si nejsem jistá, jak sestavit nějakou větu, vezmu si tuhle učebnici a mám jí jako jednoduchou gramatickou příručku, která mě naučí, co jsem zapomněla. A už je jenom na každém z nás, jak daleko se dostaneme samostudiem, nebo jestli z nás za měsíc bude pouze začátečník....
A že byste se nenaučili výslovnost se taky být nemusíte. Máte tam nejdřív praktickou slovní zásobu, která vás zachrání, kdybyste se ocitli v anglickém městě, v problému. Ale také vám nabízí CD, kde si můžeme jako samouk nastudovat všechno, co z učebnice nepochytíte.
A můžete to využít ať už s angličtinou začínáte nebo už s ní chvíli mluvíte, ale nejste si ještě úplně jistý v kramflecích.


Swallow

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství FRAGMENT!
Anotace:
Moderní učebnice, díky níž si nejprve osvojíte praktickou slovní zásobu a základy angličtiny a pak snadno proniknete i do složitější anglické gramatiky.

Učebnice s jednoduchou strukturou a CD ve formátu MP3, určená především samoukům, vás spolehlivě dovede od začátečníků až na úroveň pokročilých uživatelů angličtiny.