Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0

2. února 2013 v 22:38 | Swallow |  Příběhovník
Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0


Záznam z dokumentu z neznámého roku na neznámém místě. Matka 3.0 v nahrávací místnosti zaznamenává svou existenci předtím, než bude eliminována.
-Můžete nám shrnout svou dosavadní existenci Matko 3.0?
Má existence je strukturovaná přesně podle pravidel společnosti. Byla jsem stvořena podle měřítek mé Matky 2.0 a Otce 2.0. V pěti letech jsem byla přesunuta do ústavu, kde mě vzdělávali, na předem zvolenou pracovní pozici. Ve dvanácti letech jsem nastoupila jako učednice v prodávajícím sektoru. V patnácti letech mi byl vybrán manžel Otec 3.0. A když mi bylo dvacet let, tak jsme dostali své první dítě. Přesně tak, jak to stojí v pravidlech společnosti. Jako prvního jsme si určili Chlapce 4.0. Zvolili jsme mu pracovní pozici skladníka, stejně jako jeho otec. Ve dvaceti pěti jsme měli právo na další dítě. Takže jsme si zvolili Dceru 4.0. Poté už jsme neměli nárok na žádné další dítě. Nyní je mi čtyřicet let, takže se chystám k eliminaci, neboli ukončení životnosti a znovuzrození.
-Dcera 4.0 byla stvořena přesně podle určených měřítek?
Byla jí zvolena podobná struktura těla, jako mám já i stejná pracovní pozice. Ale už od dětství vykazovala jisté známky jinakosti. Zašli jsme s ní na vyšetření a tam nám pověděli, že se musela stát nepatrná systémová chyba při výrobě. Dcera 4.0 mi nebyla moc podobná a navíc měla zvláštní chování.
-Můžete specifikovat zvláštní chování?
Nejsem si jistá, jak vysvětlit slovo zvláštní. Nikdy mi pravý význam tohoto slova nikdo nevysvětlil, ale takhle nám to řekli stvořitelé. Nepodobala se žádným dětem z okolí ani svému bratrovi. Když byla malá, tak se neustále na něco ptala. A poté o našich odpovědích i pochybovala. Pochybnost je ale zakázána! Proto jsme s ní šli na vyšetření. I přes nasazení léku na napravení tohoto problému, pořád se chovala jinak. Její chování se občas podobalo stvořitelům, podle kterých jsme vytvářeni. Byla nepředvídatelná. To je to slovo.
-A co se stalo, když ve dvanácti letech nastoupila jako učednice?
Vedlo se jí dobře. Zapojila se do práce a my očekávali, že je všechno v pořádku. Ale potom se vrátila z práce a začela - nevím, jak to říct. Ona zpochybňovala celý systém práce a navrhovala nám nějaké změny. Přirozeně jsme byli zděšení. Jakákoliv iniciativa je přeci tvrdě popřena už v našem genetickém kódu. Báli jsme se, že jí budeme muset dát k eliminaci. A na další dítě už jsme neměli právo.
-Takže jste její neobvyklé a zakázané chování nenahlásili?
Mysleli jsme, že se časem podmaní do systému, který u nás všech přeci tak skvěle funguje. Nepřišlo nám možné, že by se mohla vymknout kontrole. Čekali jsme, že její chyby se potlačí prací. Nedokázali jsme definovat její chování, a přestože nám přišlo neobvyklé, netušili jsme, co je tam špatně.
-Všimli jste si v den, kdy Dcera 4.0 měla patnáct let, něčeho podivného?
Chovala se jinak. Ráno ani nechtěla svou injekční snídani a odešla později do práce. Bratr 4.0 jí chtěl odvést do eliminačního střediska. Byl rozhodnutý, že kdyby odmítala své povinnosti, tak by jí nechal eliminovat. Otec 3.0 a já jsme ale chtěli ještě počkat. Doufali jsme, že se systémové chyby potlačí. Víte, byli to naše děti. Těšili jsme se na den, kdy je přetransformují z Bratra 4.0 na Otce 4.0 a přiřadí mu nějakou Matku 4.0. Tak byla společnost vytvořená a tak to mělo správně být. Možná v ten den jsem pocítila první podivné pocity i sama u sebe. Myslím, že jsem pocítila něco jako strach.
-Nikdy předtím jste necítila strach?
Nejsem si jistá, jestli to byl strach. Jednou jsem o tom mluvila s dcerou. Ptala se mě, co je to strach. Nedokázala jsem to vysvětlit. Používáme slova strach ve větách tak automaticky, pronesla jsem jednou něco ve smyslu, že se bojím, že jí vystydne večeře, jestli si nepospíší. A ona se mě zeptala, co je to strach. Víte, ona se bála tmy. A také strašidel. Nikdy jsem neslyšela o ničem takovém. Ale myslím si, že to co jsem pocítila, byl strach o dceru.
-Spatřila jste ještě někdy Dceru 4.0?
Ne. Ráno odešla do práce, a poté už jsme jí neviděli. Až další den ráno za námi přišel někdo z oddělení Vyšetřovatelů.
-A tento dopis jste dostala den poté, co vaše dcera zmizela? Dovolte, přečtu vám ho ještě jednou.
Milí rodiče, Tati 3.0 a Mami 3.0,
Je mi líto, že vás musím opustit. I když vy si pravděpodobně mé nepřítomnosti nevšimnete. Nejste zvyklí cítit stesk nebo opuštění. Nejsem přesně to, co si myslíte. Vždycky jste pravděpodobně viděli, že jsem odlišná od ostatních. Protože poté, co mi byla vytvořená měřítka, podle kterých jsem měla být stvořená, tak mi bylo přidáno i něco dalšího. Lidský kód. Nejsem vytvořená úplně uměle, jsem napůl vytvořená a napůl narozená. Proto jsem byla schopná uvažovat i jinak než vy. Nepřipadalo mi správné, že nás stvoří, vycvičí a donutí pracovat. Můžeme vytvořit pouze další dva potomky a ve čtyřiceti letech nás jako opotřebované eliminují. Narození, učení, práce, smrt. Můžeme si stvořit potomky podle obrazu svého, ale nejsme zvyklí, že můžeme být kreativní, proto se většinou děti podobají nám a pracují ve stejné sekci jako my. Ale už nejsme schopní je rodit, ale pouze vyrábět. Stvořitelé jsou jediní privilegovaní, úzká skupina, která může žít svobodně jako naši předci. Kde se to takhle hrozně zvrhlo?
Otevřeme soubor, kde namícháme přesnou barvu očí, vybereme barvu a délku vlasů, výšku a typ postavy. A nakonec budoucí povolání. To všechno spojíme a vzkřísíme špetkou života. Nemáme v sobě žádné otázky, odpor, zvědavost. Nikdo kolem nás se neptá, nebrečí a nevzteká se. Takže je to pro nás cizí. Submisivní pozice nám vyhovuje a my se neustále jenom vytváříme a eliminujeme. Ani nežijeme a neumíráme. Bez otázek a bez jakéhokoliv většího smyslu.
Mě vytvořili rebelanti od stvořitelů. Rozmnožují se přirozeně, děti se rodí a vychovávají. Mají vlastní mysl a uvažování. Mají různé přednosti a chyby. Tito stvořitelé mě vytvořili jako pokus, jestli se může lidství znovu obnovit. Tento dopis odesílám vám a současně ho posílám i do každé pracující sekce a do každé rodiny. A přestože vás to pravděpodobně nechá chladným a budete mít pouze pocit, že se něco neděje, jak má, tak mezi námi existují další lidé jako já. Ti, kteří byli stvořeni, ale přesto jsou schopni lidského uvažování.
Tímto bych vás chtěla poprosit, ať v sobě najdete alespoň kousek odvahy a začnete pochybovat o tomto společenském uspořádání. Kde se život lidí skládá pouze z práce a z předem vyznačených pravidel. Kdysi dávno lidé chybovali a žili své vlastní životy podle sebe. Nerodili se s předem určeným cílem. Za jejich cestou za nekonečným zdravým a pohodlím jsme vznikli my. Uměle vytvoření lidé podle přesných měřítek. Nepochybujeme, nebojíme se a neradujeme se. Jedině to, co známe, nám přijde správné. Ale tak to není. Měli bychom si každý zvolit vlastní cestu. Protože přestože jsme uměle vytvoření lidé, tak máme stejné možnosti jako stvořitelé. Jen se musíme naučit znovu ty pocity najít a naučit se je používat.
S láskou (protože i tu já jí můžu cítit), vaše Dcera 4.0
-Co si myslíte o tom dopise?
Nejsem si jistá. Nejsem zvyklá, abych si na něco utvářela názor, víte? Ale chtěla bych se znovu vidět s dcerou. Mám pocit, že mě nikdo jiný nechápe. Bojím se, že mě nějak změnila, když jsem jí vychovala. Syn 4.0 se mnou nikdy neměl takový vztah. Ale z toho dopisu jsem pochopila, že ty věci, co mě tolik matou, tak to budou nejspíše pocity. Nejsem zvyklá prožívat takovéhle city.
Když se Matka 3.0 položila na lehátko a věděla, že právě tímto její život skončí, tak zjistila, že jí po tváři stéká jedna jediná slza. Z praktického hlediska znala slzy, jejich tělo bylo stejné jako tělo stvořitelů. Jenom jejich myšlení bylo jiné. Ale ona teď poznala, že je stejná jako jakýkoliv jiný člověk. Právě teď se bála o svojí dceru. A proto plakala.
Dcera 4.0 se přejmenovala na Evu, hlavně kvůli zvěstem, které si stvořitelé vyprávěli mezi sebou o první ženě na zemi. Právě teď už se totiž necítila jako část své rodiny. Věděla, že její matka i otec už jsou pravděpodobně po smrti. I když nevěděla, jestli se tomu tak skutečně dá říkat. Prakticky jim jenom vypnuly mozek a eliminovali je. Ale i tak cítila smutek. Hlavně kvůli tomu, že ani nevěděla, kdo ve skutečnosti je. Připojila se k několika stvořitelům rebelům. Tomuto světu vládl omezený počet stvořitelů, kteří mohli svobodně uvažovat. Protože čím více lidí, tím víc by jich nemuselo nesouhlasit se současným systémem vytváření otroků neboli umělých lidí. Otroci, jako třeba Matka 3.0 a Otec 3.0, byli po celém světě. Všichni byli vytvořeni, aby pracovali a nevyptávali se. Byli to naprosto dokonalé výkonné stroje schopné základního přemýšlení. Ale přesto se našlo pár stvořitelů rebelů, kteří nesouhlasili s tímto uspořádáním. A chtěli, aby otroci byli znovu svobodní. Všichni. Prvním důkazem, že otroci můžou být znovu lidmi, se stala její matka. A lidskost se šířila jako nemoc. Otroci se mohli stát obyčejnými lidmi, kteří se museli naučit svobodně myslet a museli si zvolit vlastní jméno, aby na světě už neexistovali pouze Matky, Otcové, Dcery a Synové.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama