Únor 2013

What´s on your mind?

25. února 2013 v 10:54 | Swallow
I´m gonna do
book, break up, fashion, fashion magazine, hate
what is
right for
Me.


Problémy 21. století nejsou zrovna dobré téma. Problémy celého světa po celý čas? To by možná šlo spíš. Protože ať se člověk vrátí, jak daleko chce v čase, stejně tam narazí na stejné problémy, které máme dnes.
Až na to, že dneska je to ještě horší.
Jsme posedlí svými telefony, svými počítači a celá ta technologie nám bere to, co jsme si měli v životě užívat. A já jsem zjistila, že jsem v poslední době celkem připadla k osudu. Protože je to možná lehčí, než věřit, že nic na světě nemá význam. Protože pak prostě člověk jenom věří, že to co se má stát, to se stane. Ale není to tak pohodlné. Potom nám to bere možnost, utvářet si vlastní osud. Takže jsem na takovém pomezí, kdy si nejsem jistá, čemu věřit.

Jsem ráda, že přestože jsem si to v tu dobu nemyslela, tak se mi něco nepovedlo a v něčem jsem neuspěla. Protože právě teď to vidím jako tu nejlepší možnost. Protože jsem ráda, kde právě teď jsem. Ale zjistila jsem, že lidé se honí hlavně za jedním jediným cílem. Pochopitelně, láska.

Je to tak typické, že už to není ani překvapivé. V jednu chvíi mi přišlo, že kdykoliv někdo nemá partnera, tak jako kdyby mu půlka chyběla. Ale tak by to nemělo být ne? Neměli bychom být vyděšení z toho, že jsme sami. Měli bysme prostě být takový, jaký chceme být. Ale někoho do dvojice k tomu nepotřebujeme. Protože lásku si můžeme najít naprosto ve všem. A až potom, co se naučíme žít sami se sebou, můžeme žít s někým jiným.

V dnešní době je všechno tak uspěchané, že už si nikdo z nás nenajde čas na to, aby si doopravdy užil volného času. Protože ho zabíjíme u všech těch technických blbostí a většina lidí čte nejvíc na záchodě. A to už je trošku smutné. Hádám, že možná nikdy nepřijdeme na to, kdo doopravdy jsme, ale myslím, že zkusit na to přijít není zase tak špatný nápad.

Zjistit, které lidi máme rádi, které nemáme. Ale důležitější je vědět, že ostatní k tomu tolik nepotřebujeme. Že když jsme sami, tak jsme taky kompletní. A že když už někoho máme, tak to není jenom do páru, ale že je to taky proto, aby nám pomohl objevit další kousek nás samých.
Protože mě v poslední době přijde, jako kdyby se lidé ztratili. Jako kdybych potkávala pouze pár lidí, kteří si užívají, že jsou. A všichni ostatní se honí za neviditelnými cíli, které nám letí nad hlavou jako balónky nafouknuté héliem.

Protože když se podíváte nad sebe a zamyslíte se, uvidíte tam ten křiklavý balónek, který čeká, až ho konečně prasknete při naplnění svých cílu. A taky že to on vám zaclání při výhledu na slunce. Protože kdyby tam nebyl, možná byste si hodili nohy na stůl a konečně si uvědomili, že je fajn i když jste jenom tam, kde jste....


Full of some weird thoughts, Swallow

Tvoje slza, můj déšť - Eva Lustigová

19. února 2013 v 11:37 | Swallow |  Klasika
Zavřít okno

Protože ho chci zachytit tak, jak je, abych to měla, až nebude


Dialogy
Přítomnost Arnošta Lustiga
Eva Lustigová

Všichni máme většinou v povědomí existenci Arnošta Lustiga. Ať už ze střední školy, vysoké nebo z knihkupectví, kdy jsme jeho jméno zahlédli, byť i třeba náhodou.
Já sama vím, co píše za knihy, že byl v koncentračním táboře a četla jsem i jeho Modlitbu pro Kateřinu Horoviztovou. Ale vždycky jsem ho považovala za jednoho z vyjímečných spisovatelů, kterého jsem znala, ale nikterak neznala doopravdy. Tato knížka vám pomůže poznat Arnošte Lustiga jako skutečnou osobu. Někoho, kdo se rozhodl, že nejlepší způsob, jak se se svým zážitkem vyrovnat, je ten, že o něm napíše.

"Viděl jsem, že mi lidi vůbec něvěří, že se to nedá sdělit, že to bylo tak neuvěřitelný, ta nacistická krutost a sadismus, tak jsem to zkusil napsat. A papír a tužka ti věří, napsané slovo ti věří, pokud do něj vdechneš věrohodnost. Tak jsem začel psát."

Kniha je přepisem všech dialogů, které s Lustigem vedla jeho dcera Eva Lustigová. Současně s knížkou Tvoje slza, můj déšť obdržíte i DVD s filmem. Nevím, jestli vám doporučit, abyste si nejdříve přečetli knížku a potom shlédli film, nebo naopak. Je to jenom na vás. Film je sbírkou záznamů Arnošta, jeho rozhovorů a jeho přátel, ale také se tam vyskytují úryvky z jeho děl, fotky a válečné záběry.

"Eva: Protože ho chci zachytit tak, jak je, abych ho měla, až nebude."

Arnošt nám představuje střípky z jeho života, z jeho myšlení i z jeho filosofie. Můžete ho poznat jako osobnost, vyslechnout si některé jeho příběhy a hlavně si můžete vyslechnout názory jeho přátel. Protože ačkoliv měl těžký život, tak se tak vůbec netváří. Protože možná, že zkušenost z koncentráků a toho, jak je život prchlivý, ho naučiola být tím usměvavým a optimistickým člověkem, kterého můžeme vidět na obrazovce a o kterém si můžeme číst. Cítil potřebu sdělit světu svou zkušenost, protože něco takového by se nikdy nemělo zapomenout, protože to, co se zapomene, se může i opakovat. Ale při prvním pohledu na dokumentární film jeho dcery jsem si stejně pomyslela "to je ale veselý a čiperný stařík."

"Ale to "božský", to je nadsazená metafora, protože člověk není bůh. Ale ten pocit je božskej. Někdy má autor pocit, že vytvořil něco z ničeho."

V dokumentu o Arnoštovi hovoří jeho přátelé, například Václav Havel, Květa Fialová, Jiří Justic, Miloš Forman, Ivan Passer, Jiří Menzel, Josef Vinklář, Zdeněk Svěrák a Tomáš Töpfer. Arnošt Lustig nás v dokumentu provází vzpomínkami na své dětství, které přerušila nacistická okupace, pobyt v koncentračním táboře i to, jak začela jeho spisovatelská dráha, jak cestoval po světě, pobýval v Izraeli a USA. Jeho dcera se snažila zachytit svého otce tak, aby jí něco zůstalo, až tu nebude. Vznikl z toho snímek, který je poskládaný ze šťastných i nešťastných vzpomínek jednoho z nejvlivnějších autorů 20. století.

"Možná, že srdce není všechno, ale bez srdce všechno je nic."



Swallow

Freaky geeky - aneb šokováníhodné!

17. února 2013 v 21:10 | Swallow |  Názorovník
Poklidná neděle se proměnila v něco hrozivého. No ale zatraceně vtipného. Člověk se připravuje psychicky na pondělní ráno, na to, že znovu začínají povinnosti, které nikdy nekončí. A když mě poté spolubydlící upozorní na jednu jistou stránku, tak vás musím upozornit, že mi to jako první připomnělo bravíčko a jejich dotazovnu, ale tohle je verze pro dospělé.

Feministky.com - dobře. Otevřela jsem tu stránku a hned na hlavní stránce na mě vykouknuli některé diskuze. Nechtělo se mi tomu věřit, tak dobře vykontruovaný vtip není možný. ALe on to nebyl vtip. Čelila jsem kruté realitě vážnému přemýšlení. Jednou z mých prvních konverzací, kterou jsem si přečetla, byla matka, která se bála, že její šestnáctiletý syn onanuje. A jelikož je onanie smrtelná nemoc, tak se rozhodla zjisti pravdu. Ze začátku ho šmírovala v koupelně, časem koupila kameru a pozorovala ho, když šel spát. A zjistila, že se něco hýbe pod peřinou! Peřina spadla a matka stále sledovala svého syna. A když zjistila, že dělá tuto nekalou a nebezpečnou činnost, rozhodla se s ním promluvit. Stejně jako další příspěvěk, který varuje před používáním tamponu. Do toho bych se nepouštěla, protože ještě stále jsou tady fámy a fakta, co je lepší. Ale tento příspěvek byl jedinečný. Používejte tampon a dost možná prasknete, protože když něco zazátkujete, tak je možné, že to praskne....

Další příspěvek, pořád mluvím naprosto vážně, se zabýval tím, že chlípný holub, pozoroval v parku veverku. Protože slečna tím byla naprosto pohoršená. Protože když už i nevinná zvířátka projevují tento zabijácký chtíč, netuším, kam ten svět spěje.

Poté jsem se podívala na příspěvky, kde se lidé stěžují na to, že onanie mužů je vražda. A každá takováto skvrna je přímo vražda dítěte, které se mohlo narodit.
Nemyslím si, že mám sílu se k tomu dál vyjadřovat. Přidala bych sem některé uryvky, ale nejsem si jistá, jestli byste se tomu smály stejně jako já. Protože nic jiného u toho nejde, zděšení a smích. Protože si nejsem stále jistá, jestli ot není něco ve stylu skryté kamery, ale jestli je to vážná věc, tak to už nemám žádných slov.

Ale feministky to tedy vyhrály.


No feminstic girl, Swallow

Lauren Oliver - Delirium

6. února 2013 v 22:01 | Swallow |  Fantasy

Delirium (Lauren Oliver)


Kdyby láska byla nemoc, nechali byste se vyléčit?

Myslím, že tahle věta vás bude pronásledovat v průběhu celé knihy.

Dostáváme se do naší oblíbené dystopické země, kde se většinou dějí všechny katastrofi a pohromy. Ale není dystopie špatné označení? Lidé jsou tam šťastní, nikdo neválčí, nehádá se, neprožívá žádné větší emoce. Prostě v klidu a míru žijí své životy, rodí děti a starají se o rodinu. Pracují a přežívají. Jejich život je naprosto normální. Až na to, že neznají lásku. Kdokoliv se dostane k věku 18 let, musí podstoupit léčbu. A poté vám přiřadí partnera na základě vašeho hodnocení a dotazníku. Protože k tomu, abyste s ním žili, už nepotřebujete lásku. Takže není to spíše utopie? Hádám, že je to těžká hádanka.

Portland, Maine. Zde se odehrává náš příběh. Je to uzavřený stát, který ukrývá všechny vyléčené lidi a děti, které na léčbu čekají. Zbytek světa byl vyhlazen. Celým příběhem nás na začátku kapitol provází různé ústavy a návody a příručky, které pomáhají lidem bez lásky vést život. Vlastně nám vysvětlují, co je na tom tak dobrého. PRotože když nemůžete milovat, nemůžete ani nenávidět, nebo být smutní. Utopie?

Lena odpočítává dny do jejích 18 narozenin. Je zvědavá, koho jí přiřadí. Mezitím si užívá poslední dny před léčbou se svou přítelkyní Hanou. Je to svět, který je uzavřený před Divočinou. A Lena už se nemůže dočkat až se do jejího života dostane tak dlouho vytoužený mír. Ale potká jí jedna nepředvídatelná událost. Přestože nevyléčení mladiství se spolu nesmí stýkat, mluvit, dotýkat se, tak Lena potkává někoho, kdo převrátí její svět naruby.

Najednou už neodpočítává dny do léčby s očekávám, ale s hrůzou. Stane se jí totiž něco, čeho se každý děsí. Nakazí se hroznou nemocí, která jí nutí přemýšlet iracionálně. Která jí nedá spát. Která jí nutí lhát. Která vyhodí její hodnoty do koše. Zamiluje se.

If love was a disease, would you take the cure?

Jako vždycky jsem se ke knížce vrhla z prosté zvědavosti. Neviditelnou silou mě přitahovalo celé to téma. Protože ta
otázka, ta doopravdy stojí za zamyšlení. Kdo z nás by nechtěl ztratit ten problém s láskou? Ale na druhou stranu, byli bychom lidmi i stále? Protože láska je jednou z věčných nevyřešených otázek. Protože všichni jí hledáme, všichní jí nacházíme na rozmanitých místech a všichni pro ní žijeme. Protože ať už milujeme jenom sami sebe, někoho jiného, naše zájmy a naše přátele, ať už je to láska k pivu nebo jídlu nebo ke knížkám, tak všichni máme vášně, které stojí za to milovat. Byli byste ochotní to ztratit? Kvůli trochu klidu? Protože kdo není šťastní není ani nešťastný. Ale kdo není nešťastný, není ani šťastný.

Podle mého názoru je Delirium skvělým příkladem toho, co by se mohlo stát, kdybysme ztratili naší schopnost milovat. Ať je všechno ostatní v tom příběhu nepravděpodobné a blíží se to k fantasy, tak pocity a otázky jsou tam skutečné. Představuje nám to naprosto nový pohled na novou budoucnost. Naprosto odlišné od jiných dystopických (nebo utopických?) příběhů. Ale přesto jde v každém příběhu o jednu a jedinou věc. O lásku.

Znovu jedna z těch knížek, které jsem jednou večer otevřela a zavřela až se svítáním. Protože to skrývá jisté kouzlo, které jsem prostě nemohla nechat jít. A s poslední stránkou jsem byla málem nepříčetná. Takže hurá na Pandemonium...

S láskou, Swallow

Anotace: Delirium
Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Schází devadesát pět dní, jenže Leně se stane něco nemyslitelného: Zamiluje se

Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0

2. února 2013 v 22:38 | Swallow |  Příběhovník
Obyčejný život neobyčejné Dcery 4.0


Záznam z dokumentu z neznámého roku na neznámém místě. Matka 3.0 v nahrávací místnosti zaznamenává svou existenci předtím, než bude eliminována.
-Můžete nám shrnout svou dosavadní existenci Matko 3.0?
Má existence je strukturovaná přesně podle pravidel společnosti. Byla jsem stvořena podle měřítek mé Matky 2.0 a Otce 2.0. V pěti letech jsem byla přesunuta do ústavu, kde mě vzdělávali, na předem zvolenou pracovní pozici. Ve dvanácti letech jsem nastoupila jako učednice v prodávajícím sektoru. V patnácti letech mi byl vybrán manžel Otec 3.0. A když mi bylo dvacet let, tak jsme dostali své první dítě. Přesně tak, jak to stojí v pravidlech společnosti. Jako prvního jsme si určili Chlapce 4.0. Zvolili jsme mu pracovní pozici skladníka, stejně jako jeho otec. Ve dvaceti pěti jsme měli právo na další dítě. Takže jsme si zvolili Dceru 4.0. Poté už jsme neměli nárok na žádné další dítě. Nyní je mi čtyřicet let, takže se chystám k eliminaci, neboli ukončení životnosti a znovuzrození.
-Dcera 4.0 byla stvořena přesně podle určených měřítek?
Byla jí zvolena podobná struktura těla, jako mám já i stejná pracovní pozice. Ale už od dětství vykazovala jisté známky jinakosti. Zašli jsme s ní na vyšetření a tam nám pověděli, že se musela stát nepatrná systémová chyba při výrobě. Dcera 4.0 mi nebyla moc podobná a navíc měla zvláštní chování.
-Můžete specifikovat zvláštní chování?
Nejsem si jistá, jak vysvětlit slovo zvláštní. Nikdy mi pravý význam tohoto slova nikdo nevysvětlil, ale takhle nám to řekli stvořitelé. Nepodobala se žádným dětem z okolí ani svému bratrovi. Když byla malá, tak se neustále na něco ptala. A poté o našich odpovědích i pochybovala. Pochybnost je ale zakázána! Proto jsme s ní šli na vyšetření. I přes nasazení léku na napravení tohoto problému, pořád se chovala jinak. Její chování se občas podobalo stvořitelům, podle kterých jsme vytvářeni. Byla nepředvídatelná. To je to slovo.
-A co se stalo, když ve dvanácti letech nastoupila jako učednice?
Vedlo se jí dobře. Zapojila se do práce a my očekávali, že je všechno v pořádku. Ale potom se vrátila z práce a začela - nevím, jak to říct. Ona zpochybňovala celý systém práce a navrhovala nám nějaké změny. Přirozeně jsme byli zděšení. Jakákoliv iniciativa je přeci tvrdě popřena už v našem genetickém kódu. Báli jsme se, že jí budeme muset dát k eliminaci. A na další dítě už jsme neměli právo.
-Takže jste její neobvyklé a zakázané chování nenahlásili?
Mysleli jsme, že se časem podmaní do systému, který u nás všech přeci tak skvěle funguje. Nepřišlo nám možné, že by se mohla vymknout kontrole. Čekali jsme, že její chyby se potlačí prací. Nedokázali jsme definovat její chování, a přestože nám přišlo neobvyklé, netušili jsme, co je tam špatně.
-Všimli jste si v den, kdy Dcera 4.0 měla patnáct let, něčeho podivného?
Chovala se jinak. Ráno ani nechtěla svou injekční snídani a odešla později do práce. Bratr 4.0 jí chtěl odvést do eliminačního střediska. Byl rozhodnutý, že kdyby odmítala své povinnosti, tak by jí nechal eliminovat. Otec 3.0 a já jsme ale chtěli ještě počkat. Doufali jsme, že se systémové chyby potlačí. Víte, byli to naše děti. Těšili jsme se na den, kdy je přetransformují z Bratra 4.0 na Otce 4.0 a přiřadí mu nějakou Matku 4.0. Tak byla společnost vytvořená a tak to mělo správně být. Možná v ten den jsem pocítila první podivné pocity i sama u sebe. Myslím, že jsem pocítila něco jako strach.
-Nikdy předtím jste necítila strach?
Nejsem si jistá, jestli to byl strach. Jednou jsem o tom mluvila s dcerou. Ptala se mě, co je to strach. Nedokázala jsem to vysvětlit. Používáme slova strach ve větách tak automaticky, pronesla jsem jednou něco ve smyslu, že se bojím, že jí vystydne večeře, jestli si nepospíší. A ona se mě zeptala, co je to strach. Víte, ona se bála tmy. A také strašidel. Nikdy jsem neslyšela o ničem takovém. Ale myslím si, že to co jsem pocítila, byl strach o dceru.
-Spatřila jste ještě někdy Dceru 4.0?
Ne. Ráno odešla do práce, a poté už jsme jí neviděli. Až další den ráno za námi přišel někdo z oddělení Vyšetřovatelů.
-A tento dopis jste dostala den poté, co vaše dcera zmizela? Dovolte, přečtu vám ho ještě jednou.
Milí rodiče, Tati 3.0 a Mami 3.0,
Je mi líto, že vás musím opustit. I když vy si pravděpodobně mé nepřítomnosti nevšimnete. Nejste zvyklí cítit stesk nebo opuštění. Nejsem přesně to, co si myslíte. Vždycky jste pravděpodobně viděli, že jsem odlišná od ostatních. Protože poté, co mi byla vytvořená měřítka, podle kterých jsem měla být stvořená, tak mi bylo přidáno i něco dalšího. Lidský kód. Nejsem vytvořená úplně uměle, jsem napůl vytvořená a napůl narozená. Proto jsem byla schopná uvažovat i jinak než vy. Nepřipadalo mi správné, že nás stvoří, vycvičí a donutí pracovat. Můžeme vytvořit pouze další dva potomky a ve čtyřiceti letech nás jako opotřebované eliminují. Narození, učení, práce, smrt. Můžeme si stvořit potomky podle obrazu svého, ale nejsme zvyklí, že můžeme být kreativní, proto se většinou děti podobají nám a pracují ve stejné sekci jako my. Ale už nejsme schopní je rodit, ale pouze vyrábět. Stvořitelé jsou jediní privilegovaní, úzká skupina, která může žít svobodně jako naši předci. Kde se to takhle hrozně zvrhlo?
Otevřeme soubor, kde namícháme přesnou barvu očí, vybereme barvu a délku vlasů, výšku a typ postavy. A nakonec budoucí povolání. To všechno spojíme a vzkřísíme špetkou života. Nemáme v sobě žádné otázky, odpor, zvědavost. Nikdo kolem nás se neptá, nebrečí a nevzteká se. Takže je to pro nás cizí. Submisivní pozice nám vyhovuje a my se neustále jenom vytváříme a eliminujeme. Ani nežijeme a neumíráme. Bez otázek a bez jakéhokoliv většího smyslu.
Mě vytvořili rebelanti od stvořitelů. Rozmnožují se přirozeně, děti se rodí a vychovávají. Mají vlastní mysl a uvažování. Mají různé přednosti a chyby. Tito stvořitelé mě vytvořili jako pokus, jestli se může lidství znovu obnovit. Tento dopis odesílám vám a současně ho posílám i do každé pracující sekce a do každé rodiny. A přestože vás to pravděpodobně nechá chladným a budete mít pouze pocit, že se něco neděje, jak má, tak mezi námi existují další lidé jako já. Ti, kteří byli stvořeni, ale přesto jsou schopni lidského uvažování.
Tímto bych vás chtěla poprosit, ať v sobě najdete alespoň kousek odvahy a začnete pochybovat o tomto společenském uspořádání. Kde se život lidí skládá pouze z práce a z předem vyznačených pravidel. Kdysi dávno lidé chybovali a žili své vlastní životy podle sebe. Nerodili se s předem určeným cílem. Za jejich cestou za nekonečným zdravým a pohodlím jsme vznikli my. Uměle vytvoření lidé podle přesných měřítek. Nepochybujeme, nebojíme se a neradujeme se. Jedině to, co známe, nám přijde správné. Ale tak to není. Měli bychom si každý zvolit vlastní cestu. Protože přestože jsme uměle vytvoření lidé, tak máme stejné možnosti jako stvořitelé. Jen se musíme naučit znovu ty pocity najít a naučit se je používat.
S láskou (protože i tu já jí můžu cítit), vaše Dcera 4.0
-Co si myslíte o tom dopise?
Nejsem si jistá. Nejsem zvyklá, abych si na něco utvářela názor, víte? Ale chtěla bych se znovu vidět s dcerou. Mám pocit, že mě nikdo jiný nechápe. Bojím se, že mě nějak změnila, když jsem jí vychovala. Syn 4.0 se mnou nikdy neměl takový vztah. Ale z toho dopisu jsem pochopila, že ty věci, co mě tolik matou, tak to budou nejspíše pocity. Nejsem zvyklá prožívat takovéhle city.
Když se Matka 3.0 položila na lehátko a věděla, že právě tímto její život skončí, tak zjistila, že jí po tváři stéká jedna jediná slza. Z praktického hlediska znala slzy, jejich tělo bylo stejné jako tělo stvořitelů. Jenom jejich myšlení bylo jiné. Ale ona teď poznala, že je stejná jako jakýkoliv jiný člověk. Právě teď se bála o svojí dceru. A proto plakala.
Dcera 4.0 se přejmenovala na Evu, hlavně kvůli zvěstem, které si stvořitelé vyprávěli mezi sebou o první ženě na zemi. Právě teď už se totiž necítila jako část své rodiny. Věděla, že její matka i otec už jsou pravděpodobně po smrti. I když nevěděla, jestli se tomu tak skutečně dá říkat. Prakticky jim jenom vypnuly mozek a eliminovali je. Ale i tak cítila smutek. Hlavně kvůli tomu, že ani nevěděla, kdo ve skutečnosti je. Připojila se k několika stvořitelům rebelům. Tomuto světu vládl omezený počet stvořitelů, kteří mohli svobodně uvažovat. Protože čím více lidí, tím víc by jich nemuselo nesouhlasit se současným systémem vytváření otroků neboli umělých lidí. Otroci, jako třeba Matka 3.0 a Otec 3.0, byli po celém světě. Všichni byli vytvořeni, aby pracovali a nevyptávali se. Byli to naprosto dokonalé výkonné stroje schopné základního přemýšlení. Ale přesto se našlo pár stvořitelů rebelů, kteří nesouhlasili s tímto uspořádáním. A chtěli, aby otroci byli znovu svobodní. Všichni. Prvním důkazem, že otroci můžou být znovu lidmi, se stala její matka. A lidskost se šířila jako nemoc. Otroci se mohli stát obyčejnými lidmi, kteří se museli naučit svobodně myslet a museli si zvolit vlastní jméno, aby na světě už neexistovali pouze Matky, Otcové, Dcery a Synové.

Kendare Blake - Anna Dressed In Blood

1. února 2013 v 11:38 | Swallow |  Thriller

Anna krví oděná


Chtěla jsem si jí přečíst ze stejného důvodu, proč čtu 50% knížek. Protože na ní všude narážím a pořád o ní slyším někoho mluvit. Tak jsem byla zvědavá, co za tím vězí. A podobnou četbu si pamatuji naposled od Cabotové a její Mediátorky. Protože je to jedinečně popsaný příběh. Postavu Case si ihned oblíbíte. Protože je to přesně ten druh kluka, který ačkoliv se snaží být neviditelný, tak je svým způsobem milý a roztomilý. Neklepala jsem se přitom strachy, ale zjistila jsem, že celkově to na mě má jistý dopad. Protože když jsem si to četla, tak jsem pomalu uvažovala, jestli duchové vážně existují. A víte k jakému jsem došla závěru? Proč ne? Proč sakra by nemohli duchové taky existovat? A tohle zjištění mi přineslo nemalé problémy se spaním :)

Thesseus Casius Lowood. Kdo by dal svému synovy takové jméno? Ani Cas s ním není úplně spokojený. Jeho otec byl lovec duchů a nyní je i on. Jeho úkolem je vyhledat duchy, kteří zabíjejí a ubližují a poslat je někam. Sám ani neví kam. Jestli do nebe nebo pekla. Když byl malý chlapec, tak mu otce zavraždil jeden duch. A on se na něj připravuje. Jeho poslední zastávkou před zničením vraha jeho otce by měla být Anna. Anna Korlov, zavražděná dívka v roce 1958.
Cas své řemeslo zdědil po otci. A je to poměrně dobrý lovec duchů. I když mi občas přišlo, jako kdyby měl spíš víc štěstí, než svalů. Jeho postava je taková celá pozitivní a příjemná. Není to nějaký ufňukaný hrdina, co by si neustále na něco stěžoval. Je to spíš takový tichý hrdina, který má své vlastní problémy a nechce do nich nikoho zapojovat. Protože za celou knížku jsem nepřišla ani k jednomu momentu, kdy by mě Cas naštval. Ale další skvělou postavou je samotná Anna. Jelikož jí máme už v názvu, tak je jasné, že to nebude pouze tak, že Anna bude dalším zářezem na Casově duchařské kariéře. Ale že bude něco víc. Anna byla brutálně zavražděná a nyní má nasvědomí několik desítek vražd. Takových vražd, že vás z toho zamrazí. Ale není to jenom hlavní postava, je i jedna z oblíbených postav. Protože Annu prostě musíte mít rádi. Protože vám jí bude líto a taky vám přijde jako docela drsná holka/duch.

Cas cestuje spolu se svou matkou, která by se dala přiřadit k nějaké kouzelnici, která pracuje s bylinkami a podobnými věcmi, ale nečaruje. A navíc si sebou vozí kočku Tybalta, takový detektor duchů. Jen pro jistotu. Pokaždé někam přijedou, pobudou tam pár měsíců a mezitím Cas zničí nebezpečného ducha a můžou zase jet pryč.
Ale nějakým způsobem se tenhle úkol stane něčím jedinečným. Anna je pravděpodobně nejsilnější duch, jakého kdy Cas potkal. A on netuší proč. Jenže to není jediný problém, který se objeví.

Myslela jsem si, že to bude sice pěkná kniha, ale ničím zajímavá. Ale už jen uvedení do příběhu mě chytlo. A ke konci jsem prostě nemohla přestat číst. Už se těším na další díl Girl of Nightmares. Protože příběh je vyprávěný z pohledu Case. Ale nemusíte se bát, že by to byl nevycválaný pubertální výbleb. Je to spíš tak příjemně realisticky a bez nějakých vytáček. A navíc to slabším povahám lehce zamává s klidem. Protože mi to přijde jako temná duchařina. Kendara se snažila navodit nám strach a myslím, že aspoň malinko nám naší sebejistotu nahlodá. Ale to mi nebránilo si knížku v klidu shltnou uprostřed noci.

Duchařské příběhy jsou ty, které nám možná nedají spát, ale na druhou stranu jsou fascinují. A když se zve setkámi s různými bylinkami, voodoo věcmi a podobně, tak nám to představí úplně nový svět. Takže z téhle knížky nejsem vůbec zklamaná a jsem ráda, že jsem se chytila na ten obrovský boom ohledně Anny. Protože to stojí za to. Děsivé vyprávění, trošku střední školy, hromada krve a mrtvých lidí. Ale co byste čekali? :)

Swallow



Anotace: Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé.
Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla.
Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov.
Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří.

Proč mě trápí Sparks?

1. února 2013 v 0:46 | Swallow |  Názorovník
You think he ends it there? No! She dies, dad! I mean, the world's hard enough as it is, guys. Can't someone say, hey let's be positive? Let's have a good ending to the story?

Shodou náhod jsem se dostala do jedné z těch přecitlivělých nálad. Sorry, lidi. Jsem holka. Mám své chvíle, kdy brečím i pro pavouka na stropě. Právě čtu Best of me. A jak znám Nicholase Sparkse a jak mi napovídají recenze, tak kupuji sadu kapesníčků. Ale s ním je to taky pořád podobné. Musím s ním souhlasit, že má realistický pohled na lásku a manželství a vztahy obecně. Ale jedním z jeho oblíbených příběhů je příběh mladé lásky, která je násilně roztržena a za několik desetiletí se znovu shledjí a zjistí, že se milují stále. A mezi tím napíše i jiné příběhy. Ale hádám, že jsem brečela jak u jeho Nights in Rodanthe, Dear John, Walk to remember, the Notebook (vynechám podle mě nepovedené adaptace Lucky one a Last song). Prostě umí hrát na city. A teď čtu Best of me. A ještě nejsem ani v půlce, už vidím předem rozehraný scénář mladé lásky, co není naplněná a sejde se po dvaceti letech. A bohužel mě to dostalo do takové nálady, že bych s knížkou raději podpálila krb, ale místo toho si jí u sebe budu hýčkat s kapesníčky. Hádám, že se mi bude líbit i blížící se adaptace knihy Safe haven.
Sparks ale nemá ve zvyku dávat nám šťastné zakončení. Občas se slituje. Ale u Nights in Rhodante jsem myslela, že mu pošlu nehezký dopis. Ale možná dokáže vystihnout situace, které jsou nám tak blízké, přestože jsme je nikdy nezažili.

Protože jak pozoruji svět, tak zjišťuju, že nás všechny trápí stejné problémy. Všichni se trápíme a lámemi si hlavu kvůli maličkostem. Ženy se vždycky budou trápit ohledně mužů, když to nebude o tom, koho by chtěli, koho mají nebo koho by chtěli mít místo toho, kterého už mají, tak si budou stěžovat na něco jiného. Protože tak to lidé prostě dělají. Jsme v podstatě jednoduší tvorové a všichni máme podobné problémy.

Ale mě by spíš zajímala odpověd na to, jak poznáme, že jsme našli někoho s kým bysme měli strávit celý život? Protože vztah se musí stavět a budovat. Nemůžete ho založit na jedné poblázněnosti s někým, s kým nevycházíte. Ale můžete ho postavit na kompromisech. V poslední době totiž čtu knížky a jsem z nich popravdě docela zoufalá. Protože je mi jasné, že spisovatel čerpá z vlastních zkušeností a zážitků. ALe na druhou stranu jsou to jen vymyšlené příběhy. Proto jsem deprimovaná tím, jak skutečné to může být? Jestli když to dovolíme a podmaníme se tomu, může být náš život stejný jako kniha?
Přestože mám pocit, že si každý myslí opak, tak život kteréhokoliv člověka má něco do sebe. A jak jsem se naučila od svého profesora, tak spisovatelé jsou nejhoršími přáteli. Protože spisovatel nemusí mít žádné hrozné zážitky nebo šílené zkušenosti. Spisovatel je jako houba, která do sebe nasákne všechno, co by mohla potřebovat.
To by mohl být ten důvod, proč občas radši mlčím, nemluvím. Protože zhluboka inhaluji životy ostatních. Protože mě se nezdají obyčejné ani nudné.
A proto mě Spark tolik vytáčí! Protože mě nutí pohlédnout na realitu a uvědomit si její krutost. A pak nám nabízí milostný příběh, který zahřeje u srdce a poté ho zlomí. A ač zlomené, tak je to jedinečný zážitek. A přestože jeho příběhy mohou být klišé, tak neznám větší klišé než je láska dvou lidí....

Neberte mě tak vážně, Swallow