Maybe somewhere in the world...

16. prosince 2012 v 22:48 | Swallow |  Příběhovník
Možná to nebyl nejšťastnější námět, ale whatthehell! Tohle je první povídka s kterou jsem se piplala více měně. Working for more...


Dnes by to šlo, pomyslela jsem si, dnes bych mohla zemřít.
Seděla jsem u své ranní tekuté závislosti a nechala si do žil vlévat čistou horkou energii. Mezitím jsem se dívala z okna na to, jak mrholilo a ani to nevypadalo, že kdy dřív existovalo slunce. Byl ten časný podzim, kdy listí dostává všelijakou barvu a pomalu odpadává ze stromů. A kdy dny plné zamračené a plačtivé oblohy nejsou ničím zvláštním. Podívala jsem se do okna naproti mě. Seděla tam mladá dívka, která zrovna také seděla u stolu a snídala. Když si všimla, že jí pozoruji, tak se na mě usmála a zamávala mi. Vyplašeně jsem uhnula pohledem. Podívala jsem se na ní, až když se znovu sklonila nad knížku, kterou četla. Měla dlouhé červené vlasy, a přestože tam jen tak seděla ve vytahaném oblečení, tak vypadala krásně. Tak svobodně a spokojeně.
Dokázala jsem si představit sama sebe, jak asi vypadám. Jako někdo, kdo sotva přežije dnešní den. Cítila jsem se jako šedá myška, už chybělo jenom to, abych dostala od babičky myší kožíšek. Měla jsem pocit, že jsem jako stroj, který je pouze silou vůle nucený každé ráno vstát a něco udělat. Dřív jsem možná mívala chuť do života, ani jsem si neuvědomila, kdy odešla. Ani jsem si nedokázala vybavit, jaké to dřív bylo. Prostě jsem si jednou řekla, že přestože něco udělat nechci, tak to udělám. Že to překousnu. A když jsem to takhle udělala jednou, tak jsem takhle najednou dělala všechno. Nakonec se z toho stala rutina a můj život se stal něčím, co mě nebavilo.
Jako každé nedělní ráno jsem si šla zaplavat. Nedělala jsem už moc věcí, které bych nemusela. Měla jsem přesný program každého dne a kdykoliv jsem měla volno, radši jsem si jenom lehla a zírala do prázdna.
Skočila jsem do hlubokého venkovního bazénu a propadala se neustále hlouběji. Když jsem otevřela oči, tak jsem věděla, že už jsem pár metrů hluboko. Už jsem ani neklesala. Spíš jsem se jenom tak vznášela. Podívala jsem se nahoru a viděla jsem přes vodní hladinu nebe. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych neudělala žádné další tempo. Kdybych teď prostě vydechla a zůstala se tady vznášet.
Cítila jsem, jak moje srdce bije. Slyšela jsem ho. Věděla jsem, že právě teď se ve mě rozlévá pocit jistého zoufalství a beznaděje nad tím, že ze mě právě pomalu vyprchává život. A co s ním? Stejně mě nebaví. Dostala jsem se do takové fáze života, ve které jsem nebyla pro své vlastní štěstí už ani schopná pohnout rukama a vynořit se z vody?
"Vážně chceš umřít?" Ozval se tichý hlas v mé hlavě.
"A proč žít? Nechci jíst, abych žila. Nechci pracovat, abych přežívala. Nechci se usmívat, aby mě lidi měli rádi. Tak proč?"
"Vážně nemáš nic, pro co bys chtěla žít?"
"Neměla bych žít tak, jak já chci? Proč se hádáš se mnou? Ty bys mě měla chápat ze všech nejlíp, když jsi moje duše."
"A ty bys měla chápat, že nechci zemřít. Jsem duše a chci pořád žít. Navíc jsem zvědavá, co se s námi stane za pár let. Nemyslíš si, že zítra to může být lepší? Že přijdou světlejší zítřky?"
"Vždycky když jsem přemýšlela nad tím, co se mnou bude za pár let, tak jsem se viděla šťastnější, než jsem v tu chvíli byla. Úspěšnější, sebejistější. Myslela jsem, že za pár let už budu vědět, co chci v životě dělat a že najdu svoje štěstí. Ale léta ubíhala a nic se nestalo. Takže už vidím další dny jen černější. Ani nevím, jestli budu mít zítra dost síly zvednout se z postele. Co je to za život?"
"Nemůžeš přeci chtít spáchat sebevraždu jenom kvůli tomu, že nejsi spokojená s tím, jak se tvůj život vyvíjí. Jak by taky mohl být jiný, když s ním nic neděláš. Jenom sedíš a jsi nešťastná. Kdyby ses aspoň trochu snažila…"
"Kdybych byla nešťastná, tak bych aspoň nějak žila. Ale já už necítím vůbec nic…"odpověděla mysl duši.
Otevřela jsem oči a zjistila, že stojím uprostřed lesa. Nebyla jsem si jistá, jestli už jsem zemřela nebo je to jen další chabí pokus mé vlastní duše, která se prostě nechtěla vzdát a zemřít. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se najít to, čím se mě asi snažila přimět k tomu, abych zůstala na živu.
Viděla jsem jenom stromy a spadané listí, které hrálo všemi barvami. Všimla jsem si slunce, které ke mně pronikalo jen v pár slabých hřejivých paprscích a přitom proměňovalo barvu listí na zlatou. Ve vzduchu byla cítit taková ta podivná čerstvá a chladná vůně podzimu. Krása a nádhera přírody mě pravděpodobně od sebevraždy nezastaví, pomyslela jsem si pobaveně a usmála jsem se.
Potom jsem se otočila a všimla si psa, který ke mně přiběhl. Byl černobílý a v tlamě držel obrovský klacek. Položil ho přímo přede mě a potom se na mě díval ostražitým pohledem, kdy hlídal každý můj pohyb, aby mu neunikl ten okamžik, kdy mu hodím klacek. Vždycky jsem měla psy ráda, ale nikdy jsem žádného neměla. Dokázala jsem zahubit i akvarijní rybičky, tak co bych proboha mohla provést psovi? Ale jestli je tohle jen moje představa, tak tady je možné cokoliv. Pořád lepší než kdyby se tady mělo objevit malé dítě. To by bylo takové klišé. Protože jsem se malých dětí bála nebo možná slovo bála není úplně přesné. Ale nevyhledávala jsem jejich společnost.
Mým životním cílem bylo vždycky štěstí. Byla to ta finální destinace, kam každý doufal, že se dostane. Ale je to doopravdy to čeho jsem chtěla dosáhnout? Štěstí není cíl, je to spíš způsob života. Mít štěstí není závislé na práci, rodině ani ničem jiném. Ale najednou jsem byla trošku zvědavá, jak by můj život mohl vypadat za pár let. Anebo taky zítra. Mohla bych zkusit být šťastná už zítra a zajít si koupit psa. A vezmu ho do toho lesa. Mohla bych ještě vyzkoušet udělat jednu změnu a pokusit se přežít.
Natáhla jsem ruku a rozhodla se, že bych mohla ještě zkusit najít něco z toho štěstí. Ale nebyla jsem si jistá, jestli už dávno jenom nesním. Možná už jsem byla dávno mrtvá. Takže už jsem s tím možná nemohla nic udělat. Ale chtěla jsem. To možná stačilo.
Natáhla jsem ruku a ucítila nápor vody, který si mě chtěl ještě udržet. Někdo mě vytáhl ven. Ve chvíli, kdy mě vytáhli nad vodu, jsem se tak i doopravdy cítila. Nad vodou. Jako kdyby mě někdo vytáhl z té uzavřené ledové nádoby plné vody, hned v momentě, kdy jsem se rozhodla z ní sama vylézt. Zamrkala jsem a prudce se nadechla vzduchu. Takže jsem očividně ještě pořád naživu.
"Plánovala jsem se vynořit," odpovím na svou obranu, i když se mě nikdo na nic neptá. Vytáhl mě nějaký kluk, ale pozoruje mě víc párů očí. A všechny jsou vyděšené a přitom zvědavé. Musejí si říkat, jestli jsem doopravdy ten typ dívky, která by se pokusila o sebevraždu? Pravděpodobně na to nevypadám. Věnuji jim všem zářivý úsměv a uteču odtamtud. Pohledy lidí, kteří by mě chtěli soudit. To mi ještě scházelo. Alespoň na smrt by měl mít člověk klid.
Šla jsem pomalu domů a adrenalin, který jsem v sobě měla nahromaděný, začal pomalu vyprchávat. Z toho, co jsem málem provedla. Z toho, že jsem se rozhodla, to změnit. Posadila jsem se doma znovu na židli.
Ta dívka z bytu naproti tam znovu seděla a znovu mi zamávala.
Zastavil se mi dech. Postavila jsem se a šla blíž k oknu.
Prohlídla jsem si tu dívku znovu a zvedla jsem ruku. Napodobila můj pohyb a obě jsme tam jen chvíli stáli a zírali na sebe. Zírala jsem na svůj odraz v oknu. A byla jsem to doopravdy já. Celou dobu jsem před očima měla odraz někoho, kým jsem mohla být. Kdybych chtěla. A právě teď jsem to byla já. Rozhodnutá svůj život změnit. Abych mohla být tou dívkou v odrazu. Pořád naživu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama