Prosinec 2012

Argo -Matt Baglio, Antonio J. Mendez

27. prosince 2012 v 0:27 | Swallow |  Klasika


Argo (Matt Baglio, Antonio J. Mendez)


Argo. To je název tajné operace CIA, která byla vymyšlená proto, že byla tak neuvěřitelná, že to nemohlo být vymyšlené. Dává nám nahlednout dovnitř struktury CIA a můžeme poznat mechanismy, které tam fungují. Samozřejmě, že se toho už dost změnila od roku 1980, kdy se tato akce uskutečnila, ale stejně. Poodhaluje to tak střežené a tajemné téma.

Příběhem nás provádí Tony Mendez, iniciátor plánu, který měl dostat šest amerických diplomatů, kteří se skrývají v Teheránu a každou chvíli jim hrozí, že je objeví a zajmou je. Protože kvůli politickým problémům byla přepadená americká ambasáda. Američtí diplomaté v zajetí tam stráví několik měsíců, ale šestice uprchlíků má šanci dostat se domů. Ale pouze za podmínky, že je nikdy neodhalí, poté by jinak mohli i zemřít.
Poznáváme celý životní příběh Tonyho i to, jak se vlastně k takové práci dostal. A navíc nám prozradí kolik už toho pro CIA udělal a kolik vyznamená o kterých nikdo nesměl vědět, už dostal. A když přijde tento případ, tak právě on navrhne plán, který je tak riskantní, že by snad mohl i vyjít. A to zahrnuje i pomoc Hollywoodu. Kde jsou nesplnitelné sny pouze další možností.
Proto nás seznamuje se svými přáteli, maskéry a filmaři, kteří mu pomáhají s tím, aby plánu dodali skutečnosti.
Nebudu vám prozrazovat celý děj, ale musím vás navnadit. Příběh plný tajných plánů a zároveň plánu v Hollywoodu, na který míří celý svět.
Počtěte si o akci, která by mohla zachránit i lidské životy. Falešný film Argo, který nikdy nebyl natočen, ale má na svědomí lidské životy...

Podivuhodný příběh plný historických faktů, zajímavostí ale i napínavým příběhem. Nevím jestli příběhu dodává tolik na intenzitě právě to, že vím, že se to skutečně takhle stalo. Že je to doopravdy příběh několika lidí, kteří se znali a prožili spolu určité vypjaté chvíle.
Dokonce jsem si i došla do kina, abych si po přečtení užila zážitek i z filmového plátna. A musím přiznat, že jak knížka, tak film mi nabídli skvělý zážitek. Protože popsaná doba, styl oblékání i tváře lidí mi v příběhu přišli autentické. A k autentičnosti přispěje, že ve fimu můžete nakonci vidět srovnání hereckých protagonistů a skutečných lidí, kteří byli uvěznění. A nepoznali byste rozdíl.
Pro mě velmi silná knížka, která možná proto, že je založená na skutečných životech nebo na skvělém a živém vyprávění hlavního hrdiny.

Navíc bych pro vás měla zajímavou otázku. Nemyslíte si, že napálení budou dopálení, až si to přečtou? (Odpovídejte po přečtení knížky:)

Za knihu bych tímto chtěla poděkovat KNIHCENTRUM. A můžete si jí zakoupit ZDE!


Anotace: Vylíčení nejlepší a nejnebezpečnější akce CIA, při které se jejím specialistům ve spolupráci s Hollywoodem podařilo v roce 1980 dostat z povstaleckého Teheránu šest amerických diplomatů díky jejich perfektně vymyšlenému přestrojení.
Autor pracoval v CIA jako šéf sekce maskování a v knize odhaluje i velmi zajímavé informace jak ze zákulisí celé CIA a zvláštních útvarů, tak z historického pozadí diplomatických vztahů obou zemí. Vychází z autentických materiálů CIA, které byly uvolněny před několika lety. Kniha se stala předlohou stejnojmenného filmu Argo v hlavní roli s americkým hercem Benem Affleckem. Film se zařadil mezi kandidáty na příští Oscary

Příjemné počtení, Swallow

Maybe somewhere in the world...

16. prosince 2012 v 22:48 | Swallow |  Příběhovník
Možná to nebyl nejšťastnější námět, ale whatthehell! Tohle je první povídka s kterou jsem se piplala více měně. Working for more...


Dnes by to šlo, pomyslela jsem si, dnes bych mohla zemřít.
Seděla jsem u své ranní tekuté závislosti a nechala si do žil vlévat čistou horkou energii. Mezitím jsem se dívala z okna na to, jak mrholilo a ani to nevypadalo, že kdy dřív existovalo slunce. Byl ten časný podzim, kdy listí dostává všelijakou barvu a pomalu odpadává ze stromů. A kdy dny plné zamračené a plačtivé oblohy nejsou ničím zvláštním. Podívala jsem se do okna naproti mě. Seděla tam mladá dívka, která zrovna také seděla u stolu a snídala. Když si všimla, že jí pozoruji, tak se na mě usmála a zamávala mi. Vyplašeně jsem uhnula pohledem. Podívala jsem se na ní, až když se znovu sklonila nad knížku, kterou četla. Měla dlouhé červené vlasy, a přestože tam jen tak seděla ve vytahaném oblečení, tak vypadala krásně. Tak svobodně a spokojeně.
Dokázala jsem si představit sama sebe, jak asi vypadám. Jako někdo, kdo sotva přežije dnešní den. Cítila jsem se jako šedá myška, už chybělo jenom to, abych dostala od babičky myší kožíšek. Měla jsem pocit, že jsem jako stroj, který je pouze silou vůle nucený každé ráno vstát a něco udělat. Dřív jsem možná mívala chuť do života, ani jsem si neuvědomila, kdy odešla. Ani jsem si nedokázala vybavit, jaké to dřív bylo. Prostě jsem si jednou řekla, že přestože něco udělat nechci, tak to udělám. Že to překousnu. A když jsem to takhle udělala jednou, tak jsem takhle najednou dělala všechno. Nakonec se z toho stala rutina a můj život se stal něčím, co mě nebavilo.
Jako každé nedělní ráno jsem si šla zaplavat. Nedělala jsem už moc věcí, které bych nemusela. Měla jsem přesný program každého dne a kdykoliv jsem měla volno, radši jsem si jenom lehla a zírala do prázdna.
Skočila jsem do hlubokého venkovního bazénu a propadala se neustále hlouběji. Když jsem otevřela oči, tak jsem věděla, že už jsem pár metrů hluboko. Už jsem ani neklesala. Spíš jsem se jenom tak vznášela. Podívala jsem se nahoru a viděla jsem přes vodní hladinu nebe. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych neudělala žádné další tempo. Kdybych teď prostě vydechla a zůstala se tady vznášet.
Cítila jsem, jak moje srdce bije. Slyšela jsem ho. Věděla jsem, že právě teď se ve mě rozlévá pocit jistého zoufalství a beznaděje nad tím, že ze mě právě pomalu vyprchává život. A co s ním? Stejně mě nebaví. Dostala jsem se do takové fáze života, ve které jsem nebyla pro své vlastní štěstí už ani schopná pohnout rukama a vynořit se z vody?
"Vážně chceš umřít?" Ozval se tichý hlas v mé hlavě.
"A proč žít? Nechci jíst, abych žila. Nechci pracovat, abych přežívala. Nechci se usmívat, aby mě lidi měli rádi. Tak proč?"
"Vážně nemáš nic, pro co bys chtěla žít?"
"Neměla bych žít tak, jak já chci? Proč se hádáš se mnou? Ty bys mě měla chápat ze všech nejlíp, když jsi moje duše."
"A ty bys měla chápat, že nechci zemřít. Jsem duše a chci pořád žít. Navíc jsem zvědavá, co se s námi stane za pár let. Nemyslíš si, že zítra to může být lepší? Že přijdou světlejší zítřky?"
"Vždycky když jsem přemýšlela nad tím, co se mnou bude za pár let, tak jsem se viděla šťastnější, než jsem v tu chvíli byla. Úspěšnější, sebejistější. Myslela jsem, že za pár let už budu vědět, co chci v životě dělat a že najdu svoje štěstí. Ale léta ubíhala a nic se nestalo. Takže už vidím další dny jen černější. Ani nevím, jestli budu mít zítra dost síly zvednout se z postele. Co je to za život?"
"Nemůžeš přeci chtít spáchat sebevraždu jenom kvůli tomu, že nejsi spokojená s tím, jak se tvůj život vyvíjí. Jak by taky mohl být jiný, když s ním nic neděláš. Jenom sedíš a jsi nešťastná. Kdyby ses aspoň trochu snažila…"
"Kdybych byla nešťastná, tak bych aspoň nějak žila. Ale já už necítím vůbec nic…"odpověděla mysl duši.
Otevřela jsem oči a zjistila, že stojím uprostřed lesa. Nebyla jsem si jistá, jestli už jsem zemřela nebo je to jen další chabí pokus mé vlastní duše, která se prostě nechtěla vzdát a zemřít. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se najít to, čím se mě asi snažila přimět k tomu, abych zůstala na živu.
Viděla jsem jenom stromy a spadané listí, které hrálo všemi barvami. Všimla jsem si slunce, které ke mně pronikalo jen v pár slabých hřejivých paprscích a přitom proměňovalo barvu listí na zlatou. Ve vzduchu byla cítit taková ta podivná čerstvá a chladná vůně podzimu. Krása a nádhera přírody mě pravděpodobně od sebevraždy nezastaví, pomyslela jsem si pobaveně a usmála jsem se.
Potom jsem se otočila a všimla si psa, který ke mně přiběhl. Byl černobílý a v tlamě držel obrovský klacek. Položil ho přímo přede mě a potom se na mě díval ostražitým pohledem, kdy hlídal každý můj pohyb, aby mu neunikl ten okamžik, kdy mu hodím klacek. Vždycky jsem měla psy ráda, ale nikdy jsem žádného neměla. Dokázala jsem zahubit i akvarijní rybičky, tak co bych proboha mohla provést psovi? Ale jestli je tohle jen moje představa, tak tady je možné cokoliv. Pořád lepší než kdyby se tady mělo objevit malé dítě. To by bylo takové klišé. Protože jsem se malých dětí bála nebo možná slovo bála není úplně přesné. Ale nevyhledávala jsem jejich společnost.
Mým životním cílem bylo vždycky štěstí. Byla to ta finální destinace, kam každý doufal, že se dostane. Ale je to doopravdy to čeho jsem chtěla dosáhnout? Štěstí není cíl, je to spíš způsob života. Mít štěstí není závislé na práci, rodině ani ničem jiném. Ale najednou jsem byla trošku zvědavá, jak by můj život mohl vypadat za pár let. Anebo taky zítra. Mohla bych zkusit být šťastná už zítra a zajít si koupit psa. A vezmu ho do toho lesa. Mohla bych ještě vyzkoušet udělat jednu změnu a pokusit se přežít.
Natáhla jsem ruku a rozhodla se, že bych mohla ještě zkusit najít něco z toho štěstí. Ale nebyla jsem si jistá, jestli už dávno jenom nesním. Možná už jsem byla dávno mrtvá. Takže už jsem s tím možná nemohla nic udělat. Ale chtěla jsem. To možná stačilo.
Natáhla jsem ruku a ucítila nápor vody, který si mě chtěl ještě udržet. Někdo mě vytáhl ven. Ve chvíli, kdy mě vytáhli nad vodu, jsem se tak i doopravdy cítila. Nad vodou. Jako kdyby mě někdo vytáhl z té uzavřené ledové nádoby plné vody, hned v momentě, kdy jsem se rozhodla z ní sama vylézt. Zamrkala jsem a prudce se nadechla vzduchu. Takže jsem očividně ještě pořád naživu.
"Plánovala jsem se vynořit," odpovím na svou obranu, i když se mě nikdo na nic neptá. Vytáhl mě nějaký kluk, ale pozoruje mě víc párů očí. A všechny jsou vyděšené a přitom zvědavé. Musejí si říkat, jestli jsem doopravdy ten typ dívky, která by se pokusila o sebevraždu? Pravděpodobně na to nevypadám. Věnuji jim všem zářivý úsměv a uteču odtamtud. Pohledy lidí, kteří by mě chtěli soudit. To mi ještě scházelo. Alespoň na smrt by měl mít člověk klid.
Šla jsem pomalu domů a adrenalin, který jsem v sobě měla nahromaděný, začal pomalu vyprchávat. Z toho, co jsem málem provedla. Z toho, že jsem se rozhodla, to změnit. Posadila jsem se doma znovu na židli.
Ta dívka z bytu naproti tam znovu seděla a znovu mi zamávala.
Zastavil se mi dech. Postavila jsem se a šla blíž k oknu.
Prohlídla jsem si tu dívku znovu a zvedla jsem ruku. Napodobila můj pohyb a obě jsme tam jen chvíli stáli a zírali na sebe. Zírala jsem na svůj odraz v oknu. A byla jsem to doopravdy já. Celou dobu jsem před očima měla odraz někoho, kým jsem mohla být. Kdybych chtěla. A právě teď jsem to byla já. Rozhodnutá svůj život změnit. Abych mohla být tou dívkou v odrazu. Pořád naživu…

Am I really from Humane kind?

16. prosince 2012 v 22:36 | Swallow |  Příběhovník
"Začínáme si plně uvědomovat svou sounáležitost s lidskou rasou a intenzivně pozorujeme v čem se ostatním lidem podobáme a v čem se odlišujeme. "
Kdykoliv si někdo myslí, že prožívá něco jedinečného, tak mám pocit, že je to jenom jeden velký omyl. Protože kdykoliv někdo má pocit, že prožívá něco jedinečného, tak se vsadím, že někdo jiný na světě prožívá to samé. A jen kdybysme v každý správný okamžik našli toho správného člověka, tak bysme si měli pokaždé s kým promluvit.
Protože nic není tak jedinečné jak se to zdá.
Dnes jsem se probudila a položila si otázku, jestli vážně nejsme jenom umělé produkty z nějaké jiné planety? Protože jsme všichni identičtí. V těch zásadních věcech.
Protože ve mě žije přesvědčení, že mi všichni jsme ve skutečnosti stejní lidé. Každý se narodíme jinak a naše povahy se můžou změnit. Ale naše duše může zůstat stejné. Vždycky mi přišlo tak trošku přetažené přes vlasy, že když umřeme, tak prostě umřeme.
Dobrá, možná už rostu z těch profláknutých fantasmagorií, ale stejně pořád ta jedna pro mě asi nikdy nebude magórie. Protože mi příjde jako nesmysl, že každý mozek by fungoval tak rozdílně, uvažoval a vstřebával všechno tak jinak. Protože musí být něco víc, co ho vede. Něco jako duše.
Duše, která se rodí a umírá v těle pořád dokola.
Právě teď by mě nejvíc zajímalo, jestli jsem měla sama nějaký minulý život. Jsem docela zvědavá, jeslti bych mohla najít někoho, kdo by mi to řekl.
Ale co třeba takový pocit deja vu? U kterého jste si jistí, že jste ho nikdy nezažili. není možné, že už jste to jednou zažili?
Ale na druhou stranu jsem ještě nepřišla na pravý smysl života. Žít a užívat si? Přestože to je skvělá představa, tak to nejde dělat každou minutu v životě.
Možná proto je tak uklidňující ta rutina, kterou všichni vyhledáváme. Mít dobrou práci, peníze, rodinu. Ale na druhou stranu, proč se podmanovat zaběhnutému koloběhu? Protože mě osobně přijde, že ten čas strašně letí. A právě proto si ho nenechám ničit výčitkami.
Protože jsem si nedávno položila tu otázku "Co kdyby?" A napadlo mě změnit milion věcí, které by se mohli stát jinak. Napsat test lépe, něco neudělat, něco neříct. ALe všechny moje chyby a všechna špatná rozhodnutí vedla k tomu, že jsem tím, kým jsem. A s tím dokážu docela dobře žít.
Takže já si nestěžuju na svět ani na sebe. Já jenom v údivu čekám, čím mě zase zítra vyšokuje...

Swallow

Cloud Atlas - David Mitchell

13. prosince 2012 v 17:05 | Swallow |  Klasika
Když jsem začela číst Atlas mraků, tak jsem byla plná očekávání. Pořád jsem o tom něco četla, pořád jsem o tom slyšela, ale ve skutečnosti jsem nepotkala ještě nikoho, kdo by to četl. Ale rozhodla jsem se zdolat tuto knihu, která mě chvílemi mátla, ale ještě častěji mě okouzlovala.

Začíná to tím, že se seznámíte s Adamem Ewingem, cestovatelem v Tichomoří. A přestože je Adam skoro jediný gentlaman na lodi plné nechutných námořníků, tak si stále uchovává svojí slušnost. A časem nachází i přítele Cabuta (doufám), kterého viděl na předcházejícím ostrově byčovat jako neposlušného otroka. Tito dva si navzájem zachrání život. Tento příběh by se dal popsat jako deníkový záznam cestovatele z roku 1850 v Tichém oceánu. Další příběh nám představuje zase něco naprosto jiného.

Skladatel, který je na mizině a upíná se ke své poslední naději na slávu, se rozjede do Belgie ke starému skladateli, kterému chce pomoci komponovat a vstřebat od něj i zkušenosti. Tady se setkáváme s Robertem Frobisherem a celý jeho příběh je uchován pouze skrze dopisi, které píše svému milenci Rufusu Sixsmithovi zpět do Anglie. A toto je zase příběh z přelomu 1 a 2 světové války zachovaný pouze v dopisech. Navíc Robert najde v knihovně belgického sídla deník jistého tichomořského cestovale, který si náruživě pročítá.

Třetí příběh nám představuje krásou Luisu Reyovou, novinářku slavného otce, která jde v jeho stopách. Když se za podivných okolností zasekne ve výtahu s Rufusem Sixsmithem, stařičkým pánem, se kterým si pár hodin povídá, tak jí to zavede k největšímu případu její kariéry. Rufus Sixsmith je stejný pán, který jako mladíček spával s Robertem v Cambridgi. Luisa je odhodlaná dostat svůj velký případ za každou cenu, ale když začnou umírat lidé a začnou usilovat o životě i jí, tak možná bude muset celou tu situaci přehodnotit. Společně s tím si čte dárek od Sixsmitha, dopisi ze Zedelghemu, příběh neznámého skladatele.

Další je příběh o starém nakladateli Timothym Cavendishem. Poté co jeden z jeho spisovatelů vyhodí namyšleného kritika knih z okna, se jeho knihy začnou rychle prodávat. Tak Timothy zažije jeden vzestup, ale rychle i velký pád. Poté co ho začnou vydírat mafiánští bratři úspěšného spisovatelského vraha, tak se rozhodne zmizet. Tento příběh mi přišel jistým způsobem nejvtipnější. Ale na druhou stranu i nejpřekvapivější až absurdní. Ale sám Timothy svůj příběh přirovnává k Přeletu nad kukaččím hnízdě. No pobavte se sami. Timothy si ale pročítá román, který našel v tašce, který se jmenuje Poločasy rozpodu: První záhady Luisy Reyové.

Jídlonoška Sonmi 451, která existuje v budoucnosti, kterou mi sami neznáme, je uměle vytvořená žena, která byla stvořená pouze proto, aby obsluhovala spotřebitele u Papá Songa. Uklízí, nosí jídlo, objednává. Nikdy nevychází ven. Musí si odsloužit svůj 12 letý dluh a hned poté bude poslána odpočívat na pláže za dalšími sestrami. Její zpoveď začíná už jenom tím, že sedí v cele, kde sedí archvář, který zaznamenává její příběh. Takže je to vše proložené jeho otázkami a jejími odpovědmi. Příběh Sonmi je spíš dystopickou budoucností jedné umělé jídlonošky, která měla duši a možná započala revoluci. Jejím posledním přáním je dokoukat film, který se jmenuje Podivuhodná muka Timothyho Cavendishe.

Zachary je ostrovan, který žije v Údolí, který žije po Pádu Dávných. Nezná nic z moderních technologií a modlí se ke své bohyni Sonmi. Vypráví nás svůj příběh, který je plný smrti, ale také jeho vlastních strašáků a nadějí. Jeho svět je to, co zbylo po tom, co Dávní tento současný svět zahubili, otrávili a zničili.

Nejsem si ani tak jistá, který z těch příběhů mě bavil víc. Ale všechny měli něco do sebe. Kdybych měla popsat kompozici celé knihy, tak by to bylo nejspíš nejlehčí takto 123454321, kdy každé číslo je jeden příběh, na který navazuje další a poté se to vrátí.
Chvílemi jsem byla zmatená, ale ani jednou mi nepřipadalo, že bych se u knihy nudila. Spíše jsem si z ní odnesla takový podivný niterný pocit, který mě zaprvé hlavně z příběhu Somni 451 lehce znechutil přebujelou civilizaci, které se hrne dopředu a u toho všechno ostatní ničí. Ale zároveň mě to upoutalo takovou fascinací, jak se příběhy prolínají a ovlivňují. Všechny tyto příběhy mají něco společného a moje nejsilnější myšlenka z toho je, jako kdyby se naše duše na světě neustále potkávali a ovlivňovali své osudy navzájem.

"Our lives are not our own. We are bound to others, past and present, and by each crime and every kindness, we birth our future."

Atlas mraku je doopravdy podivná kniha, kterou pravděpodobně stačí přečíst jednou, aby vás okouzlila. Podruhé, abyste jí porozuměli. A napotřetí konečně budete znát všechno, co se v ní skrývá. Já sama jsem zatím jenom okouzlena.

"A half-read book is a half-finished love affair."

"My life amounts to no more than one drop in a limitless ocean. Yet what is any ocean, but a multitude of drops?"

Mimochodem jsem si dopřála i to potěšení a šla se podívat na film. Udivuje mě, že z něj byl každý unešený, kdo o něm mluvil. Protože podle mě se tam událo hodně změn, ale budiž. ALe ani já sama i když jsem četla knížku jsem občas měla trošku pocit zmatení a ztracení. Nedokážu si představit ostatní. Film je to ohromující, ale tak obrovské téma možná člověk potřebuje vidět víckrát, protože jinak bych z toho v té hlavě měla vážně guláš. Takže jsem ráda, že jsem to spíš četla a potom až viděla. Aspoň jsem chápala něco víc. I když příběh knihy se mi líbil víc. Ten filmový mi přišel trošku moc na efekt.

Ale je to výborná knížka, která vás donutí přemýšlet, aniž si toho sami všimnte. Přidávám se do klubu okouzlených...Protože smíchat tolik různých žánrů, myšlenek a příběhů a všechno to propojit a vytvořit z toho jednu velkou knihu a jeden osud s tolika příběhy...

10/10
Enjoy, Swallow





Dont wake me up Before the dawn!

11. prosince 2012 v 22:32 | Swallow |  Myšlenkář
Zařezávat školu je občas skvělej pocit. Místo toho se jdete projít, dáte si svařák, nasajete ty vůně prosycené oleji, tukem a
spáleninou. Poté se možná málem rozplácnete na ledu a nakonec se i polijete svařákem. Možná to zase taková krása není. Ale vždycky mě štve, když na konci semestru zjistím, že jsem nevyužila některé absence, když jsem měla příležitost. Proto si to teď náležitě hlídám.
Ale na druhou stranu, si to ráda vychutnám po svém. Když jsem vyšla se svým hafanem ven, potom co napadl nový krásný sníh, tak jsem viděla, že zaryl čumák do sněhu a začel šíleně běhat. No a já měla chuť to udělat taky. A postavit sněhuláka. Strašně mě točí když mrze. Ale jediný důvod, proč zimu snáším je ten, že napadne sníh. Občas. Ale taky zimu prostě zrušit nemůžu, co? Tak si prostě užiju to, co je na ní nejlepší.
Ale obchoďák plný lidí a vánočních koled, stromků a ozdob není nic pro mě, když se cítím jako golem navlečená ve všech těch vrstvách oblečení.
Uvažovala jsem nad dalším tématem povídky. A už jich mám několik. Ten největší problém je, že jemusím někdy napsat. A nejlepší nápady mě napadají v noci. Ležím si takhle v posteli, koukám se na sníh, co padá a najednou mě napadne nějaká skvělá scéna nebo dialog. Tak si ho v hlavě zdokonalím a řeknu si, že až se vzbudím, tak si to určitě budu muset zapsat. Což se nestane.
Stejně jako s většinou věcí, co mě napadne. Takže jsem začela svým přtelům psát podivné sms. Protože po ruce nemám tužku a papír, tka radši napíšu smsku, z které si ten nápad opíšu později. Takhle třeba moje kamarádka nedávno dostala sms, která začínala "Dobrý de, já jsem Anděl a mám tady dnes na mikulášký večer rezervaci." Pointa byla v tom, že nikomu ta krásná hříčka slov nedošla. Jenom mě. Takže jsem si to taklhe přesně zapsala a odeslala. Možná mě brzy budou mít za šílence, ale je to lepší než ztratit dobrý námět.
Inspirace se totiž nenajde na zemi. Ta se najde jenom v noci, proto jsou možná spisovatelé noční tvorové. Noc jako kdyby podporovala tvůrčí schopnost, ale když já prostě musím spát, když ráno vstávám!
Protože psát v noci mi přijde mnohem lepší než za dne, přinejhorším stačí pouze tma a klid. Ale většinou se prostě zaseknu na tom, že nevím co psát. Nedonutím se k tomu. Ale měla bych. Protože problém mi dělá téma.
Chci psát fantasy? Chci psát vážná témata? Chci psát vtipné věci? No, tak to já prostě netuším.
Ale právě čtu Atlas mraků. Posledních 50 stránek jsem si schovala na zítra do vlaku a hned potom plánuji jít do kina. Už teď si pouštím soudtrack z toho. Nevěřím, že film bude tak dobrý jako kniha. Ale bude to obrovská kupa emocí narvaná do dvou hodin. A spousta skvělé muziky. Ach, ta muzika.
Ale co jsem chtěla říct, že Atlas mraků mě naprosto okouzlil. Protože to byl kousek od všeho, bylo to jako být v cukrářství a ochutnat ze všeho ten nejlepší kousek, který vám ale odtrhnout od úst a dají něco lepšího. A vy se pak vrátíte k tomu původnímu a chutná vám to ještě víc. No prostě krása. Věřím, že si s tím autor vážně pohrál. ALe mě se nejvíc líbil pocit, který to ve mě zanechalo. Protože já prostě miluji ty knížky, které když odložím, tak cítím tíhu všech emocí a prostě nemůžu dýchat... Možná taky napíšu něco podobného, od každého trošku. Prostě jak budu chtít já!

Swallow

UPsideDOWN fairyTALE

6. prosince 2012 v 18:34 | Swallow |  Příběhovník
Bylo nebylo pohádky na ruby…

Nechte mě představit vám můj svět, ve kterém se princezna zachrání sama, a nepotřebuju k tomu žádného prince. A řeknu vám to tak, jak to znám já. Pohádky jsou pro snílky. Protože v téhle době už pro princezny nejezdí kočár, který by táhli překrásní oři. Ale princezna musí natáhnout pohodlné boty a odjet na vlastním koni. Princové už nejsou galantní romantici, kteří by princeznu nosili přes louži a nabízeli jí rámě. Nemohou být, když princezny natáhly brnění, nechali se ostříhat a ukradly jim meč. Teď už to jsou princezny, které se naučili, že postarat se o sebe musejí samy.
Princezna už nečeká ve věži na draka, ale rozhodla se, že si z prostěradla vytvoří lano a slaní dolů do hradu. A potom draka uspí dlouhými řečmi, aby se kolem něj mohla proplížit.
Princovi už nezbylo nic na práci. Princezna byla samostatná a proháněla se v lesích na koni. A on nemohl splnit své poslání. Najít si dokonalou ženu a osvobodit jí z věže. Protože jediné, co mu zbylo, byla divoženka, která byla emancipovaná až za hrob.
Tak si princ lehl na pohovku, dal si trochu vína a kuřete a s ostatními osamělými princi nadávali na své ženy, které se proháněly společně, lovily kance a nechtěly děti. Princové tloustli a lenošili, protože už prostě nebyli potřeba.
Nečekali na čas, kdy je princezny znovu budou potřebovat. A v tu chvíli se princové nebudou moci ani zvednout z lenošky, aby se podívali, co se děje…
Protože tohle všechno jsem nevěděla, dokud mi má víla kmotřenka nepřinesla knížku, ve které jsem se dočetla o skutečných pohádkách. Když si princezna Sofie na své narozeniny oblékla šaty, tak je na sobě měla poprvé v životě. Pamatovala si, že když byla menší, tak jí maminka četla pohádky na dobrou noc. Bylo to o princeznách, které zachraňovaly prince z věží před děsivými draky. A přestože byly princezny takto odvážné a neohrožené, tak ze sebe jednou za čas musely udělat dámu. Princové zůstávali doma s dětmi, když se princezna obětovala, že nějaké budou mít.
Teď si prohlížela sama sebe v zrcadle a uvažovala, proč by na sobě měla mít tyto šaty. Proč by se radši neměla prohánět venku na koni? To by přeci byla větší zábava.
Když už zůstala v pokoji úplně sama a všichni sluhové opustili pokoj, tak seděla a nemohla se tak úplně zbavit pocitu, že je na ní něco špatně.
Oknem prolétlo dovnitř malé zářivé světélko a přímo před ní se proměnilo v mladou a krásnou vílu.
"Kdo jsi?"
"Bývala jsem víla kmotřenka, ale už dávno jí nejsem. Ale přinesla jsem ti dárek k tvým narozeninám."
Nejsem si jistá, jestli se jí bát a s křikem utéct z pokoje. Ale podívám se na malou zaprášenou knížečku, kterou drží v ruce. Pomalu k ní natáhnou ruku a v tom momentě zmizí a mě po ní zůstane pouze knížka.
Chvíli ještě překvapeně zírám na místo, kde se víla ztratila, ale poté se na knížku podívám pozorněji.
Na obálce té knihy je malá princezna ve večerních šatech a nad ní se vznáší víla obklopená stejným světlem jako ta moje.
Otevřu jí a zjistím, že je to kniha pohádek. Ale hned první pohádka byla strašně podivná.
Udatní princové zachraňovali krásné princezny. Ale to nejsou pohádky, které by byly napsané správně. Mají to nějaké popletené. Už odmalička znám hodně pohádek. Ale žádné nebyly takhle zvláštní a neobvyklé.
Tyhle příběhy mi připomněli něco, co mi jen jednou vyprávěla babička o její babičce. Tu prý unesla čarodějnice a držela jí v zajetí. A moje praprababička čekala několik let, než jí přijel vysvobodit její princ. Ale myslela jsem si, že to byl pouze nějaký pomatený příběh, který se za řadu let popletl. Ale tyhle příběhy byly na chlup stejné. Všechny princezny čekaly, nechaly se zachránit princi. Nedávalo mi to smysl. Ani jedna z mých kamarádek by něco takového nezvládla. Jenom čekat a sedět.
Dostala jsem se k dalšímu příběhu. Ten, který měl na začátku tu stejnou kresbičku jako obálka. Připadala jsem si stejně nastrojená jako ta dívka. Ale byla to hloupost. Měla jsem ještě pár minut času než budu muset sejít dolů a zahájit bál na mou počest. Bude tam určitě hromada krásných princů a princezen. Princezny se budou nudit, ale zabaví se tancem. A princové budou konverzovat o všech těch věcech, protože jsou tak sečtělí a neustále se vzdělávají.
Tato pohádka měla jiný začátek než všechny ostatní.
Na celou říši byla uvalena kletba. Kletba, kterou na ně uvrhla jedna zbabělá malá princeznička, která přestala doufat v to, že jí vysvobodí její princ. Proto uzavřela úmluvu s čarodějnicí. Ta jí dala schopnosti, díky kterým se princezna dokázala sama osvobodit. Ale celou říši tím uvrhla do chaosu. Protože schopnost se začela šířit. A žádná z princezen už nepotřebovala svého prince.
Proto princové přestali bojovat a místo toho se začeli znovu zabývat sami sebou. Začeli studovat, starali se o své děti a přestali dělat to, co dělalo pohádky pohádkami.
Protože to mělo za následek tu nejhorší věc, která se mohla této kouzelné říši stát. Zmizela pravá láska. A proto vymizeli i všechny kouzelné bytosti a ve všem nastal zmatek. Osud už nevěděl, koho kam dřív zavést a tak to prostě vzdal.
A byla tu poslední a jediná šance na záchranu. Princezna, která po svých narozeninách, objeví svou pravou lásku, protože nastolí zpět staré hodnoty. A tím se celá kletba zruší a kouzelný svět se znovu probudí k životu. Ale jestli jí nenajde, tak kouzelný svět nadobro zemře.

---Pokračování příště---- (Až se rozmyslím, jak to dopadne!:D)

Swallow

Zapomenutá - Catherine McKenzieová

6. prosince 2012 v 18:18 | Swallow |  Romantické
Recenze sepsaná pro blog Martinus.cz :))


Co kdyby si celý svět myslel, že jste zemřela?


Ze začátku se to možná bude zdát jako obyčejný román. Ale nesmírně poutavý a zajímavý příběh. Protože když Emma Tupperová zjistí, že jí její matka odkázala letenky do Afriky, tak prostě musí jet. Jak by nemohla nesplnit přání své nedávno zesnulé matky? A možná to také bude vhodná příležitost, jak se vyrovnat se svým smutkem. Původně to měl být pouze měsíční výlet, kdy se Emma měla rozhlédnut po krásách Afriky. Ale stane se něco mnohem horšího.
Zemětřesení, které otřese celou Afrikou, Emmu odřízne od domova. A tak se z jejího výletu stane půlroční odtržení od civilizace, kdy žije pouze v malé vesničce, ze které není možné spojit se s okolním světem. Tím pádem si její skvěle rozběhlá kariéra nemilosrdné právničky, její pohlední přítel i její přátelé myslí, že je po smrti a zemřela při zemětřesení.
Jak by to mohlo vypadat ve světě, kde vás lidé mají za mrtvou? V práci se uspořádal smuteční obřad, přítel najde útěchu u nepřítelkyně a do jejího bytu se nastěhuje někdo jiný. Protože to všechno Emma poznává, když se konečně vrací domů. Přijít do bytu, ve kterém najdete naprostého cizince a přijít do práce, kde se na vás každý dívá jako na ducha.
Napadlo vás už někdy, co by se stalo, kdybyste zemřeli? Kolik lidí by pro vás plakalo a kolik ne? Emma zjišťuje, že její život možná nebyl tak perfektní, jak si myslela a že ani ona sama nebyla dokonalá. Možná, že jí její matka poslala do Afriky, aby objevila něco, co jí předtím chybělo.
Emma se velmi zvláštními způsoby vyrovnává se svou vlastní domnělou smrtí a společníka jí děla i tajemný Dominik, kterého najde ve svém bytě jako nového nájemníka. Oba dva se potýkají s krizí ve svém životě a navzájem si pomáhají se s tím vyrovnat.

"Co máte do hajzlu za problém, lidi?" vyštěkne Stephanie.
"Podvedla mě snoubenka." Odpoví jí Dominik.
"Mě podvedl přítel,"přidám se.
"Ale ne s tvou nejlepší kamarádkou."
"To ne, ale zatímco jsem byla nezvěstná."
"Čtyři týdny před svatbou."
"S mou úhlavní nepřítelkyní."
"V naší posteli."
Zarazím se a pak dodám: "Fajn, vyhrál si."

Nejvíce se mi líbilo, jak byla Emma skutečná a jak se vyrovnávala se svou situací. Tak skutečně a opravdově. Už od první stránky jsem poznala, že to bude kniha plná humoru a sarkasmu, ale přesto mě donutila se zamyslet. Je to poutavý příběh, od kterého jsem se nemohla celý den odtrhnout. Protože přestože je Emma ve velkém problému, poté co se vrátí domů, tak se tam objevují i vtipné a realistické situace, které vás prostě donutí si ten příběh zamilovat. A možná pouvažuji taky o nějaké té cestě do ciziny. Ale pravděpodobně ne do Afriky. Přestože Emma má vlastnosti, které bych u svých přátel nehledala, tak jsem si jí v průběhu té knihy oblíbila.
Překvapilo mě,že o tom, co se dělo v Africe, se dozvíte pouze nutný zlomek. Přestože jí zrovna tahle dovolená změnila život, tak jí spíše než to, změnila ta skutečnost, že si ostatní mysleli, že je mrtvá. A proto musela znovu začít budovat svůj život od začátku.

Swallow