Who? Me?

30. srpna 2012 v 17:51 | Swallow |  Myšlenkář
28. března 2010
Jen když se trochu zamyslím. Kdo jsem? Je tu tolik možností. Jsem někdo, kdo chce něco dokázat. Jako každý ostatní. Ale podle mě je tahle otázka špatná. Neměli bychom se spíš ptát "Kdo chceš být?" Protože tam teprve poznáte, jaký jste. Všichni se chováme a předstíráme. A já už jsem znuděná muset se chovat tak jak bych měla. Říkat to, co bych měla. Vypadat tak, jak bych měla. Všechno to mě svazuje. Přizpůsobovat se společnosti je totiž v tolika ohledech tak vyčerpávající. Kdyby lidé dělali a chovali se tak, jak chtějí, nebyl by svět jednoduší? Krásnější? Plný skutečných emocí?
Předstírání je pouze strach z toho, abychom nemuseli ukázat, kdo ve skutečnosti jsme. A já bych chtěla, aby mě lidé znali. Aby znali mé skutečné já. Ne tu vyumělkovanou holku, kterou bych měla být. Všichni potřebuje lidi, na které se můžeme spolehnout. Se kterými můžeme mluvit o všem. S kterými budeme trávit čas. ALe potom se musíme naučit žít sami. To je to hlavní. Všichni se cítíme samotní. Jako kdybychom na tom světě byli sami. Běháme kolem světa a snažíme se ho pochopit. Proč nenecháme svět, aby se přizpůsobil nám a vyplnil naše přání? Protože ne každé přání se vyplní, ale ta většina se aspoň občas naplní. Stačí si to jen uvědomim.
Kdo bych chtěla být? Chtěla bych být někdo, kdo se nebude muset přizpůsobovat, omezovat, přetvařovat a hlavně budu svobodná. Nebudu na nikom závislá.
Chci mít přátelé, kteří tu pro mě budou. A já tu budu muset být pro ně. Chci všechno. A tím myslím, že chci na konci dne cítit naplnění, radost alespoň z maličkosti, kterou jsem dokázala. Chci vědět, že jsem něco udělala. Že jsem někdo. Nechci být jednou z mnoha. A každý, kdo si to uvědomí, se může změnit. Proč chodit ve vyšlapaných cestách? Jednou tady totiž bude někdo, kdo se nebude bát. A ukáže nám, jak by to ve skutečnosti mělo být. A nezáleží na tom, jak nám to ukáže. Jednou to totiž všichni pochopíme.
Že společnost je teď zkažená? Že si nikdo nepomáhá? Všichni lžou a podvádí? To je řekla bych pravda. Ale jestli to v minulosti bylo jinak? Je pravda, všechno to, co si může přečíst? Žili doopravdy někdy gentlemani? Byli ženy někdo doopravdy dámy? No mohla bych pouze doufat, že je to pravda. Protože i teď můžete někoho z nich potkat. Někoho, kdo neztratil to kouzlo. Někdo, koho dnešní doba ještě nedostala. A možná, když se budeme hodně snažit, tak napravíme aspoň někoho. Stačí, když aspoň vy budete mít radost z jiného úspěchu. Bude vám dělat radost štěstí někoho jiného. Potom by to všechno mohlo vypadat lépe.
Jenom kdyby ten svět nebyl už tak zkažený. A všichni se tomu přizpůsobují. A horší se to a horší. A všichni máme pocit, že už tu není nic dobrého. Nic, co by nás naplnilo. Nikdo, kdo by nás mohl milovat. Ale ono to tam vždycky je. Stačí jenom hledat nebo čekat. Protože já věřím na osud. Věřím, že v životě se nám každému stane něco velkého, neočekávaného. A také věřím, že každý v životě poznáme osobu, která nám pomůže se přes to všechno dostat. Bude to jako tobogán. Ale život by se měl prožít tak, abychom toho nelitovali. A příště, až budeme žít nový život, abych měli jiné problémy.
Všichni totiž někam směřujeme. A někde se potkáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama