Věrohodnost deště

30. srpna 2012 v 18:15 | Swallow |  Myšlenkář
22. listopadu 2010
Když jsem dneska vstala, tak pršelo. Teď když je ten nejideálnější čas pro to, konečně vyplodit další část nějakého rozumného příběhu, tak místo toho jenom brouzdám po netu a chatuju. Protože v tomhle počasí se možná nevylejzá ven, ale něco užitečnýho bych dělat mohla. Zkoukla jsem Shutter Island. Teď už je to ale spíš jenom o hloupostech. Dívala jsem se na Maggie Stiefvater a její proslov na TEOver all the world by Alexandr ZadirakaD NATO, překvapivě to bylo docela zábavné. A trefné. Bývávala takový ten outsider a teď je slavná. Protože kdo z nás je asi tak perfektní teenager? Přijde mi, že na tom úžasného není nic. Většina teenagerů, která znám já, jsou podivný zasmušilý cvoci, kteří by potřebavali cvokaře. Možná, že za pár let budou dělat cvokaře oni někomu dalšímu. Ale zatím je to pořád jenom o stěžování si na život, školu, učení, rodinu, přátele. Protože prostě nic nechválíme. Kdy přichází ten zlom, kdy se začínáme vážně bavit? Protože to jediné, co teď chceme, je zábava. Ale neužijeme si jí. Kvůli té depresi co se nad námi vznáší. Většina lidí kolem v mém věku, by nejraději jenom spala. Nedělala vůbec nic. A další má úžasné plány. Ale po pravdě, většinou to nevyjde nikomu. Ne, tak jak by chtěl.
Já už teď vím, kam bych ráda šla dál. Ale chvílemi taky váhám, jestli mě to vůbec bude bavit. A odpovím si taky většinou stejně. NEBUDE! Protože takový učení mě prostě nebaví. Baví mě studování. Ale toho, co chci já. Ale život není vždycky lehkej. A dostat se z té depresivní komunity a trochu se pobavit taky stojí dost sil. Jsem ale ještě mladá, můžu se stát slavnou spisovatelkou kdykoliv. Ale plnit své bláznivé nápady můžu asi tak od teď.
Když se teď totiž zaměřím na to, co cítím, tak je to unavena. Protože moje hlava si chce jít lehnout. A co jsem za dnešek dokázala? Něco skvělýho. Ujasnila jsem si, že chci být jednou slavná. Ale nejspíš nebudu. Taky, že chci zbohatnout. Ale žít v dřevěné boudě u moři by mi mohlo postačit. A že psát můžu pořád. Vydat se to prostě jednou musí. Když ne, tak si to vydám sama. Za to bohatství, co vyhraju v loterii.
Jako obyčejný teenagar, jsem si dnes ujasnila své priority. Taky to, že přestože venku prší, tak to není důvod lenošit. Protože na lenošení je času vždycky dost.
Ale já jenom pro jistotu, si půjdu lehnout dnes o trochu dřív. Protože čtení pana Theodora Munstocka mi nepomůže. Ten pán byl totiž celý takový paranoidní schizofrenní a pomatený. Ten mi příklad do života dávat nemusí.
Dejte si v jeden den Shutter Island a Munstocka a možná začnete taky pochybovat, jestli náhodou nejste šílení! Protože když to teď napíšu vedle sebe, tak je to jako obrovský vykřičník, který na mě křičí BLÁZNE!
Věrohodnost našich myšlenek by se totiž neměla poměřovat. Protože myšlenky přichází, odchází. Jsou zmatené. Většinou ještě víc než my. Moje tedy určitě. Ale faktem je, že naše myšlenky jsou jako ten nudný déšť. Je jich tu kolem nekonečně moc! A pořád nás jenom otravují!
(Picture from PHOTO)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama