Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

30. srpna 2012 v 17:42 | Swallow |  Myšlenkář

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

Znáte to krásné poříkadlo? Neléčená rýma se léčí týden, léčená jenom sedm dní! Podle mě to přesně vystihuje celý problém. A pasuje to na každý další druhý problém. Protože všechny naše problémy trvají nějakou určitou dobu. A ta se nám zdá jako věčnost!
Když jsem nemocná právě teď já, tak se to snažím využít s knížkou u krbu a odpočívání. Jenomže to odpočívání taky není tak zajímavé, když člověk nemůže dělat vůbec nic. Protože když nemůžu, tak přece chci! A když to nemám, tak bych to ráda taky.
Dokud jsem zdravá, tak si toho totiž vůbec nevážím. Ani toho krásného počasí,co do teď bylo venku, si nevážím. Co s tím?
Když jsem si tenhle týden zkoušela maturity, tak jsem si říkala jenom "Sakra, co to má bejt?" Přišlo mi to lehčí na jednu stranu, těžší na druhou. Protože to všechno šlo vážně pohodlně a přirozeně, ale nemůžu se na to vůbec připravit. Kdo tohle vymyslet? Hlavně, kdo nám to chce dát, když jsme naprosto připravení a učitel ani neví, jestli nás může pustit na záchod?
Protože člověk se musí v nějaký moment sebrat. Nemůže se jenom pořád babrat v hloupostech. Musí dospět. Ale všechno to jsou hlouposti. Každý druhý chlap se chová jako dítě na věřejnosti, ten zbytek to pouze maskuje. A vyčítá jim to někdo? Ne!
Tak proč bych třeba i já nemohla být navždy mladá? Užívat si? Nemyslet tolik na budoucnost?
Strach a nervy z toho, co bude, mi nedají, abych se aspoň trochu nesnažila.
Ale jinak jsem naprosto otevřená všemu špatnému a rozptylujícímu.
Ráda přijdu domů a kouknu se na How I met your mother. Přečtu si nedoporučenou knihu (Vampire Academy 4). Potom bych si dala skleničku vína a až někdy potom se třeba podívala na učení. A když budu moc líná, tak si sednu k počítači a napíšu třeba nějaký článek, který mi prostě vyplyne z hlavy.
Protože mi se tak dlouho snažíme dospět, abych zjistili, že na tom nic není. Že ta doba, kdy jsme byli bezstarostní a mladí byla vlastně nejhezčí. Protože já si myslím, že sladkých šestnáct bylo prostě sladkých.
V osmnácti už se mi tolik věcí nezdálo tak roztomilých.
Protože nakonec je to stejně pohřbené někdo hluboko v nás.
Protože prostě nepodporuji názor, že jsem pět metrů v hnoji.
Většinou je to dno, pět metrů hnoje a potom já! Když už na dně, tak pořádně! Proč bychom s tím páraly.
A nejhorší je, že nás prostě tlačí čas. Někdo svůj život prožije se samou prací a někdo další se samou radostí. Co z toho si vybrat?
Protože den má přeci jenom 1 440 minut! Ale na druhou stranu má zase 24 hodin!
Vidíte tu krásu v tom? Tak málo a přitom tolik.
Věřím, že nevěřím na krásu okamžiku.
Věřím, že nevěřím na pravou lásku.
Věřím, že nevěřím, že na všechno mám dost času.
Ale zaručeně nevěřím, že by svět měl být takhle šedý!
Proč se honit za nemožných? Proč si neužít chvíli a netrpět zbytek dne?
Vědět, co dokážu, je lepší než vědět, co bych chtěla.
Dokázat, co chci, je jenom pro ty nejlepší.
A když už to zvládneme, tak pořád chceme víc.
Jak bláhoví, jak hloupí jsme.
Jak vidíme věci, které neexistují.
Kolik fantazie máme, není to úžasné?
Jak jenom to zvládnem, jak jenom zvládneme všechno, co člověk má zvládat?
Jsem přeci jenom člověk. Ale taky jsem ČLOVĚK!
Svět je velký hřbitov vyhaslích světel a jenom pár nás béhá okolo a rozsvicí svíčky!
(Picture from ´Google)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama