Kiss with the wrist

30. srpna 2012 v 17:45 | Swallow |  Myšlenkář
Nechci znít nijak optimisticky, když to řeknu. Protože mi to jenom tak prolétlo myslí a já zjistila, že odpověď je docela jednoduchá. Protože existuje hromada věcí, které bych si přála změnit. Věci se kterými nejsem spokojená. Ale nezměnila bych je nejspíš ani kdybych mohla.
Jsem většinou totiž spokojená s tím, kdo jsem. Nejsem spokojená tím způsobem, že by všechno na mě a kolem mě bylo nejlepší. K tomu způsobu mám ještě dost daleko. Ale spokojeností myslím spíš smířenost. Akceptuji sama sebe a věci kolem mě.
A pořád neakceptuju ty věci, které se mi nelíbí. Takže ani jedno z těch slov to plně nevysvětluje co? Možná, že to správně slovo ještě nevymysleli. Protože já se snažím pořád zlepšovat. Přestože jsem na louce, kde je tráva zelená, tak hledám trávu zelenější. (Příhodná metafora pro někoho, kdo zná tu zelenou věc, která se kouří. Což já bohužel nejsem a myslím doopravdy pouze metaforu na základě louky.)
Člověk dělá v životě hromadu hloupostí. Já je dělám často. Znepříjemňují mi život, ale nejspíš by to potom bez nich nebylo tak zajimavé. Protože kdybyste se mohly vrátit a všechno to změnit k nejlepšímu, co byste dělaly teď? Nohy nahoře, pupek vysí dolů a nuda k smrti?
Když jsem dneska jela přes celé město autobusem, tak jsem většinou jenom zírala z okna a měla na uších sluchátka. A holka, která si sedla vedle mě, vystoupila a já jsem si toho vůbec nevšimla. Minimálně další tři zastávky. Přivedlo mě to k přemýšlení, že kdyby tam třeba omdlela, nemusela bych to vůbec vědět. To už začíná být trochu smutné. Potom jsem se rozhlédla okolo a zjistila, že mám nejspíš ten stejný otrávený obličej jako všichni ostatní. Zírám do prázdná a tvářím se mrzutě.
V pátěk večer se ale většinou takhle nepřístupnost mění. Ale jenom u některých. Protože v pátek večer je to už jenom o to, jak moc potkáte někoho opilého.
Když jsem tenhle pátek mířila domů, tak mi ujel autobus. Nejsem si ani jistá, proč jsem se nevrátila a nepočkala na další. Rozhodla jsem se jít pěšky.
Na začátku cesty jsem si všimla, že jde někdo těsně za mnou. Nebyla jsem vyděšená, nezačela jsem utíkat ani křičet o život. Zpomalila jsem a nechala se doprovodit zbytek cesty domů. Celou dobu jsem něco vyprávěla, teď už ani nevím co. Z toho mám trochu husí kůži, ale jinak si říkám "Někteří gentlemani ještě nevymřeli."
Když jsem šla totiž předtím domů k ránu s kamarádkou, tak jsem potkala pouze policisty, kteří přibrzdili a řekli "Tak za kolik holky?" Což byla dost dvojsmyslná otázka, když nad tím tak přemýšlím.
Někdy si totiž říkám, že po druhý ránu se nikdy nestane nic nudnýho. Neslyšeli jste to už někde? ALe zkuste si to někdy ověřit. Protože když se na to tak podívám, tak to nejzajmavější se vždy děje až po té hodině. Řekla bych klidně, že všechno zajímavé se děje kolem čtvrté hodiny raní. Někdy člověk totiž přemýšlí, kdy příjde ta doma, kdy už bude natolik unavený, že nebude chtít ani vylézt z postele.
U mě totiž tak trochu začíná. ALe za to může zima. Se zima ke mně příchází stav, kdy bych nejradši jenom spala. Divým se, že nemám druhé jméno a není to Zimní spánek. Protože tak by to doopravdy odpovídalo.
Tou nejdůležitější věcí ale je, že když já si nevšímám okolí, bude si okolí všímat mě?
Kam to potom spěje, když už tu nebude nikdo, kdo by s námi mluvit? Jen pár lidí, kteří znají ještě starou školu? Pár albatrosů, kteří nevymřeli?
Když mě člověk donutí, tak jsem doopravdy vtipná. Protože bych vždycky měla sebrat své znuděné nevšímavé já, profackovat ho a probudit se. Potom totiž budu naprosto k zulíbání!
Věřte mi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama