Hledám tě v nekončící smyčce

30. srpna 2012 v 18:16 | Swallow |  Myšlenkář
24. listopadu 2010 v 21:33 | Swallow
Co je to Déjà vu? Protože každý z nás to už začil. Já to začívám v poslední době často. Je to jenom to, že třeba sedím v autě a projíždím kolem něčeho a mám z toho přesně ten stejný pocit. Protože tak se toEIFFEL TOWER - l´amour plakáty | fotky | obrázky | posterystává.
Moje pocitové déja vu je totiž na denním pořádku. Když mě jednou naštve něco, co někdo řekne. Tak napodruhé mě to naštve úplně stejně. A následně mě může naštvat jenom vzpomínka na to. Nemělo by se tam řadit i tohle? Protože v poslední době mi přijde, že všechno strašně moc šedne. Nikdo se za ničím nežene. Já se za ničím neženu. Jsme jako ryby ve vodě. Jenomže my se nesnažíme plout proti proudu. Jenom se necháme táhnout po proudu s našimi zažitými déjà vu.
Včera jsem byla na hře Pan Theodor Munstock. Znáte toho pána ne? Fuks, židé, koncentrák, psychologie, etc. A přišlo mi, že když nad ním vysel ten obrovský Damoklův meč, tak našel svůj způsob, jak utéci. Dokud nepřišel na to, že musí na vše prakticky. Postupem. Potom se stal šťastným. PRotože věřil, že je připravený.
Většina lidí tenhle příštup uplatňuje v celém svém životě. Pořád jenom praktický příštup. Nic víc. Všichni se snaží jít za svými cíly. Za tou najšťavnatější a nejvýhodnější nabídkou. Nikdy se nesnaží jít za svými sny. Protože svoje sny známe všichni. Většinou se nám o nich zdá. Ale teď začíná padat sníh, začíná být ukrutná zima. A já už se vidím, že brzy se mi nebude chtít vůbec nic. Nejlépe celý den prospat a nic nedělat. Pořád mám knížky, svoje zájmy, ale vytrhnout mě ze zimní zasmušilosti je těžké.
Vytrhnout z toho kohokoliv je těžké! Protože žijeme v jednom velkém déjà vu. Opakující se pocity. Opakující se zážitky. Zažili jste ten ostrý pronikavý pocit, že tohle jste už někdy zažili? Že někdo už dříve něco vyslovil přesně tak? Nebo že známe místo, kde jste nikdy nebyli?
Když se zamyslíte dál, nepřijde vám celý život déjà vu? Jeden velký stejný pocit odevzdanosti? Protože já už se těším na konec roku. Až budu nucená něco dělat. Až budu moci odjet a vrátit se k něčemu novému. Na něco nového. A hlavně už se těším na léto. Protože to je všechno živější, šťastnější.
Ale zima není zase tak hrozná. Třeba dneska jsem si šla brzo lehnout. A teď navečer jsem čilá jako ptáček. Venku prší a jenom občas se tam protlačí nějaká vločka.
Tohle zimní déjà vu miluji. Koukat se z okna, jak je vše bílé. Ale na to si nejspíš budu muset ještě počkat. Budu muset začít nakupovat dárky, potom se učit, snažit se neusnout.
Ten pocit všichni známe, ale je to vážně jenom pocit? Nejsou to doopravdy spíše části našich dnů, které připomínají jedno velké déjà vu?
A jestli ano, je to uklidňující nebo depresivní? Protože na obou něco je. Na jednu stranu je uklidňující, že máme své denní pravidla, která se jen tak nemění. Na druhou stranu, co když se to déjà vu nikdy nezmění?
Navždy zachyceni v nekonečně smyčce rutiny, která se opakuje celý náš život? Protože na světě jsou už šablony našich osudů, stačí si pouze vybrat. Protože déjà vu je náš osud v menším podání, není to tak správně? Neurčuje osud to, co u nás bude stejně a co jinak? Déjà vu je strašně děsivý fakt, který nás může pohltit a nebo se mu máme vyhnout.
Opakující se stále dokola. Pořád a pořád...
(Picture from POSTERS)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama