Coura jedna....

30. srpna 2012 v 17:45 | Swallow |  Myšlenkář
Kde se courá, coura?!?! Samozřejmě, že ta naděje.
Pokaždé, když jí k sobě pustím, tak se modlím a přeju si, aby mi to vyšlo. Moje definice naděje je, že mi univerzum přečte myšlenky a splní moje přání. Většinou jde ale více o štěstí. Hlavně, když mi jde o něco, na čem mi doopravdy záleží.
Protože ještě horší než doufat a mít naději je, když nemáte v co doufat. Pokaždé, když mám nějaký cíl, tak se mám na co soustředit. Můžu za tím jít. Právě teď mi nejspíš jde o maturitu a vysokou školu. Potom to bude práce. Všechno to prolíná můj soukromý život.
Jenom si prostě nemůžu přiznat, že celý můj život se nezbavím naděje. Je to na jednu stranu krásná věc. Na druhou hrozná. Přináší zklamání, nervy a špatné předpoklady. Můžeme doufat. Ale občas bychom měli i věřit.
A ta coura jménem naděje se objevuje a mizí jak se jí chce. Je to dobrá kamarádka se štěstím, takže pokaždé, když je na chvilku nesleduje, tak pláchnou. A vám zbyde pouze beznaděj. Přesně!
Co jsem naposled v něco doufala, tak to nedopadlo moc dobře. Na druhou stranu, když jsem doufala v to, aby můj účes vypadal dobře, tak mi to vyšlo. Riskla jsem to, šla jsem do toho, obětovala jsem své vlasy. A dopadlo to skvěle. Pro vyšší účel. Uspokojilo to mojí mysl, protože jsem provedla něco brutálního a praštěného. Navíc mi ten úřes doopravdy sluší.
Tohle je ale špatný příklad. PRotože bychom měli doufat hlavně v ty věčí věci, ne? Ale co je dnes důležité? Každý máme jiné priority. Právě teď by moje priorita měla být škola.
To já si ale mnohem radši čtu. A číst si to a představovat si ty úžasné imaginární světy, to je taky svým způsobem kouzlo. A já radši fantazii než skutečnost. Radši mýty než historii. Ale všechno má své kouzlo.
Když víte, jak na to, tak si můžete užít i svůj život. I když pro mě má den občas prostě málo hodin. Co potřebuju, to nestihnu. nevidím tolik lidí, kolik bych chtěla. Prostě nestíhám.
A bude to jenom horší a horší.
Ale když zapojím trochu naděje, tak se z toho možná vyhrabu. S lahví vína třeba i?
CO jsem naposled udělala tak skvělého, že bych se za to mohla teď pochválit? No nejspíš nic, za co by mě pochválili ostatní.
Protože nejsem zrovna vzorná hodná holka, která si doma jenom čte. (Když na to ale mám čas, tak knížku jsou moje priorita!)
Ale třeba moji rodiče věří, že jsem skvělá. Já sama doufám, že jsem hustá. Mý přátelé mě vidí jako někoho, kdo je pořád v pohodě. Realita je jiná, ale ta naděje je jako barevné pastelky.
Přebarví realitu na mnohem snesitelnější barvy. A to já miluju.
Když si můžu upravit skutečnost podle mých představ.
Doufat, věřit, milovat. Ale hlavně malovat!!!
Protože bychom měli zůstat děti na věky ne? Já zaručeně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama