1./ Hello, meet my freaky Monday

30. srpna 2012 v 13:05 | Swallow |  Wine journal
Sedla jsem si do křesla a zkusila se do něj zabořit co nejhlouběji. Měla jsem něco, co jsem si sama pro sebe nazvala záchvat paniky. Nebyla jsem si jistá, jak se skutečný záchvat projevuje, tohle byl spíš jen nervy drásající pocit, který se projevoval v mém žaludku. Přicházel neohlášený a nepravidělně. Bylo to jako kdybych měla hořící kouly vraženou až v krku. Ale nejhorší na tom byl ten pocit, co přicházel s tím. Vždycky mě to na moment ochromilo. Musela jsem si sednou. Bylo to jako kdyby se celý můj svět zhroutil a já si připadala k ničemu. Jako by se svět změnil na temnější a horší místo. Nevěděla jsem jak to vysvětlit sama sobě, natož nikomu jinému. Ale měla jsem pocit, že to přichází vždycky, když jsem si připadala nechráněná nebo k ničemu. A tenhle záchvat mě přepadl a já se cítila ještě hůř.
Ale jelikož už jsem s tím byla seznámená tolikrát, tak stačilo, že jsem se posadila a snažila se pravidělně dýchat. Teď jsem byla sama, takže jsem si mohla dovolit ten luxus se vzpamatovat pomalu, ale občas se to stalo i když jsem byla někde s přáteli. Potom jsem si připadala jako kdybych se chtěla jenom zhroutit pod židli a schovat se tam navěky. Ale to bych mohla vypadat jako šílenec.
Víte jak v životě přijde to období, kdy si každý musí zvolit to, co chce dělat až po zbytek života? To období, kdy odmaturujete a máte pocit, že jste králem světa, ale pak vám dojde, že musíte mít ještě něco, co budete dělat po prázdninách? Protože já jsem teď právě prožívala jak se mi hroutí jeden můj domeček z karet. Chtěla jsem na jednu vejšku. A chtěla jsem na ní tak moc, že jsem se rozhodla, že si podám přihlášku snad jenom tam. Ale bohužel jsem si vybrala skvělou a prestižní školu a v pořadí jsem se umístila skvěle. Ale bohužel jsem se nevešla do toho blbého 50 místa. A teď mi zůstanou jen oči pro pláč. Ale já se radši zhroutím.
Nijak zvlášť jsem nepočítala s tím, že bych se tam nemusela dostat. A navíc když jsem se teď podívala zpátky, tak mi přišlo, že možností jsem měla mnohem víc. Je tolik škol, které by mě mohli bavit. Nebyla jsem si moc jistá, co dělat. Ale když už jsem se začela uklidňovat, tak jsem si neplánovala dál kazit den. Jeden dopis den nedělá. Tak jsem znovu vstala a rozhodla jsem se, že si udělám čaj.
Do téhle chvíle jsem se cítila docela dost dobře. Myslím, že to nikdo nahlas neříká, ale já ze sebe měla fakt dobrej pocit. Jako že jsem skvěle odmaturovaná středoškolačka, která půjde na vejšku, kde bude zářit a potom půjde dál pracovat. Dobře, nebyla jsem si ani jistá, co přesně chci dělat. Ale sakra v tomhle věku má představu o tom, co chce dělat za dvacet let? TO je docela nefér. Chvíli jsem tam tak seděla zírala na ten odmítaví dopis a potom jsem ho jenom zmuchlala a hodila do rohu. Mám lepší problémy, kterými bych se měla zabývat než je nějaký dopis.
Zvedla jsem telefon a napsala Ester "Potřebuju se ožrat!" Hádala jsem, že jí takhle zpráva nenechá chladnout a uzpůsobí svůj program, aby mi mohla dělat společnost. Protože přeci jenom začínalo léto, byl květen a venku už bylo krásně. Dneska bylo mimořádně teplo a já jsem chtěla z tohodle dne udělat něco, co předčí i to, že jsem dostala tenhle stupidní dopis.
Abych Vám to nějak vysvětlila. Tak jsem se rozhodla, že si budu psát deník. Protože občas prostě se člověk potřebuje vzpamatovat z toho, co se mu právě děje. A nikdo není lepší posluchač než můj deník. Který jsem nepotkala už pár let. Ale když jsem byla malá, tak jsem si je ráda psala. Vždycky jsem si do nich i lepila výstřižky z časopisů. Většinou nějaké fešáky. Mlask.
Ale teď už jsem jenom slyšela, jak mi pípnul telefon s tím, že přišla nová sms. Ha, Ester nikdy nezklame...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama