Vzdejme se reality a sněme...

26. července 2012 v 17:03 | Swallow |  Myšlenkář

(Music from youtube - Anya Marina - All the same to me)


Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů. "Agatha Christie"

"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams."

Neznám nic depresivnějšího než je téma SEBEVRAŽDA. Protože ve chvíli, kdy je to téma zveřejněné, tak se na něj automaticky má sepsat nějaký inteligentní článek. Ale kdo by doopravdy četl o sebevraždě? Kdo chce číst věci, které znějí tak, že se chce někdo zabít? Znám už dost věcí, ale sebevraždu ne. Protože ačkoliv může být život krutý, tak já jsem nejspíš prostě moc zvědavá. Zvědavá na to, co se stane. A umřela bych pro to, abych zažila, jak to se mnou dopadne. Slyšíte tu ironii? Ráda bývám po večerech sarkastická.


Ačkoliv si pořád říkám, že si život neužívám, marním ho a nedělám nic užitečného, tak na druhou stranu dělám tolik věcí, kterých bych se tak nerada vzdala. Dělám hlouposti, kvůli kterým mě baví žít. Někdy mi stačí jenom to, když se směju sama sobě. Vždycky jsem klidná a rozvážná. Ale mám takové tlačítko, kterým to dokážu vypnout. A v dalším momentě dokážu být spontální. Ale stejně podle mě není nic příjemnějšího než když můžu hodiny ležet v nějaké knížce. Nebo když se ke mně přijde pomazlit můj malý rozkošný vlkodav a za ním další o trochu větší.

Každý máme svůj pohled na svět, ale někteří to prostě nevidí tak jasně. Nevidí všechno to úžasné. Nevidí pampelišku na louce, která se právě ztratila ve větru. Kdo by chtěl psát o sebevraždě? Když bude každý psát o životě a o tom, jaký je, tak bude psát i o smrti. Protože to není smrt a život. Smrt je neustále součást života. Záleží jenom na nás, kdy se rozhodneme zemřít.

Jsem toho názoru, že naše duše se neustále převtělují. Nepodporuji zase to, že po sebevraždě se naše duše dostane do zatracení. Ale stejně. Kdo z vás není zvědavý, co se vám může stát další den? V poslední době totiž pořád něco očekávám. Pointa je v tom, že nevím co. Jenom vím, že se něco chystá. Něco, někdo, někdy, možná.
A tahle zvědavost mi prostě nedá. Nedá mi to, že jednou za čas prostě potkám někoho, kdo mi bere slova z úst. A potom si vždycky říkám, "Tak přeci jenom nejsem jediný blázan na světě."

Možná jsme všichni tak trochu pobláznění. Pobláznění do života. Zamilovaní do představy vzrušení a dobrodružštví. A opomíjíme menší a úžasnější věci. Jsem možná trochu naivní snílek, protože mám pořád nové sny. To ,proč jsem se vzdala toho tématu smrti a nahradila ho životem, je to, že moje přestože jsem naivní tak mám jedno tajemství. Moje sny se plní...

Swallow

(Picture fromPOSTERS)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama