Nároží osudů

26. července 2012 v 16:52 | Swallow |  Příběhovník
Na nároží stál muž v klobouku a kouřil cigaretu. Odhodil nedopalek a ten zašlápl nohou. Stál přímo pod ukazatelem a udělala krok vpřed. Byla dopravní špička. Rušné odpoledne, kdy každý jel z práce nebo do práce. Jmenoval se Jonathan Meyer. Bylo mu 58 let a zrovna se cítil pod psa. Před chvíli mu oznámili, že umírá. Před dvaceti lety mu oznámili, že jeho žena zemřela. Nesnášel doktory a ještě více nesnášel tuhle ulici. Nebyl tu přechod a on si to vždy zkracoval, aby mohl rovnou zaběhnout do blízké kavárny. Hlas měl z cigaret hrubý, šedé vlasy schovával pod černým kloboukem. Jeho oči byli podivně bez výrazu. Sešlé věkem i zážitky.

Před dvaceti lety se to stalo přímo tady. Jeho žena, Emily, spěchala do práce. Stál tady a přecházel do svojí oblíbené kavárny. Uviděl její auto a sám pro sebe se usmál. Viděl i z té dálky její rozevláté zrzavé vlasy a její nervózní výraz. Nerada přicházela pozdě. Rozjela se na zelenou, ale ta dodávka nezastavila. Ozvala se hlasitá rána. Všechno jako by se zastavilo. Úsměv mu zmizel ze rtů. Pamatoval si, jak přijela záchranka.
Když seděl v nemocnici jenom nervózně těkal očima po doktorech. Seděl v té čekárně a nedokázal kloudně uvažovat. Pořád dokola se mu před očima přehrával ten obrázek. Náraz. Dodávka do ní narazila ze strany. Její malé auto proti tomu nemělo šanci. V tu chvíli se tam provoz zastavil. Na té rušné ulici. Jako by měl pořád v uších zvuk sanitky. Byl to úspěšný právník a jeho žena byla novinářka. Měli spolu dvě děti. Chlapce a dívku. Už byli na cestě. Všechny zvuky utichly, když se otevřely dveře sálu. Ve filmech je vždy rozhodnuto. Lékař se úsmál, dotyčný žije. Tentokrát se ale lékař neusmál. Měl ten podivný soucitný výraz. Ten, který nasadil už tolikrát předtím. Tady mu oznámili, že jeho žena je mrtvá. Že právě přišel o manželku. Jeho děti přišly o matku.
Dvacet let se snažil žít pro svoje děti. Byly to ty nejdelší léta, které kdy zažil. Jeho syn se oženil. Johnatan poznal ten krásný pocit. Byl dědečkem. Jeho dcera byla slavná a úspěšná. Nepochyboval o tom, že jeho děti se o sebe postarají. On už to tak dobře nezvládal. O práci přišel před deseti lety. Už nebyl tak dobrý. Už ho vystřídali mladší. Pořád se za ním plížil ten pocit, že už je všem na obtíž. Neměl pořádně svůj život. Přišel o něj ve chvíli, kdy umřela jeho žena, Emily.
Teď přišel od doktorů. Doktoři pro něj už nikdy neznamenali nic dobrého. S časem se to nemění. Oznámili mu, že má zhoubný druh rakoviny. Umírá. Děje se přesně to, jak už se dlouho cítí. Přišel sem, kde se to všechno začelo kazit. Přišel to sem ukončit. Podíval se po dohořívající cigaretě. Podíval se na semafory, na kterých naskočila zelená. Udělal ten osudný krok do silnice. Byla plná rychle jedoucích aut. Zavřel oči a napadlo ho, jeslti je dobře oblečený. Měl svůj obnošený starý černý kabát. Na hlavě svůj klobouk. S jeho krokem se na zem snesla první sněhová vločka tohoto roku.
Čekal náraz. Bolest. Možná úlevu. Možná strach. Ale nepřišlo ani jedno. Ozvalo se pronikavé brždění. Ucítil slabý dotek nárazníku o jeho koleno. Oči rozšířené hrůzou se obrátily na auto. Všechna auta zpomalila. Slyšel hrubé nadávání, brždění, ale nepřišlo to, co on chtěl. Konec. Možná má prostě jenom dožít svůj život. Zrychlil krok, aby konečně ustalo nadávání řidičů. Vešel do kavárny a posadil se ke stolu. Objednal si kávu. Mohl by zavolat svému dávnému příteli. Mohl by dát životu nový směr. Zavolá mu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama