Hledíme slepě do slunce

26. července 2012 v 9:12 | Swallow |  Myšlenkář
Když už jednou dostaneme to, co chceme, proč si toho nedokážeme vážit? Všichni víme, že to, co chceme právě teď, pro nás nikdy nebude dost dobré poté, jako to co dostaneme. Víme to a stejně děláme pokaždé ty stejné chyby. Protože když toužím mít přítele, nebýt sama a užívat si ten pohodlný partnerský život, tak je tam pokaždé nějaké ale. Možná ne na začátku. Protože v začátku nikdy nevylezou všechny chyby ven. Ale později ano. Protože když už jsme v nějakém vztahu dlouho, tak nás začne omezovat. Začne nám chybět naše předchozí svoboda. Ale potřebujeme jí vůbec? Potřebujeme naší svobodu a nebo společnost? Protože když už jsme došli tu dlouho cestu a objevili někoho, kdo je ochotný s námi být, tak to přeci nemůžeme zahodit. A čím déle to trvá, tím horší je to ukončit. Protože zvyk nám nedá.

Zvyk bude tlačit a prosit, ať ho necháme žít o něco déle. A chceme to vůbec ukončit? Protože já mám někdy chuť na všechno se vykašlat. Zmizet a trochu víc poznat život. Na druhou stranu mám pocit, že mám dost toho pohodlného života zrovna v dlani. Ale potom mluvím se svou kamarádkou, která tak zoufale chtěla někoho pro sebe. Někoho, aby se necítila sama. ALe přitom díky tomu, že je sama má na sebe tolik času. Víc než já. Ale stejně je to podobný sociopat jako já. Protože tak jsme se vychovali. Rosteme a dospíváme a říkáme si, jak moc jsme na tom lépe. Ale potom přijdeme a zjistíme, že jsme vlastně vyrostli jako originály.
Ale taky nedokážeme jenom tak zapadnout.
A hlavně se nedokážeme rozhodnout v čem žít. Jestli sama nebo s někým. Protože vždycky jsme sami. V některých okamžicích s tím nejde soupeřit. Ale na druhou stranu, společnost někdy taky není nejlepší. Protože sociopat jenom tak nezapadne. A já jsem zjistila, že jsem takový roztomilý sociopat.
Mám přítele a když jsem dneska poslouchala vyprávění, jak už je těch otravných neschopných chlapů moc, tak jsem byla ráda za to, co mám. Ale taky bych někdy ráda poznala tu svobodu. Jenom je otázka, kdy se to zlomí. Protože čas běží a já uvidím, jestli jsem se rozhodla žít spokojeně a s přítelem, nebo bez něj, ale svobodně a osamoceně. Protože většinou se prostě vždycky najde nějaké ale. Ale to je spíš pro psychiatra. Protože dokud ho mám u sebe, tak jsem naštvaná, že mě zase opustí. A když mě opustí, stanu se nervózní, že jsem sama. Protože toho už je moc. Člověk se obyčejně rozhoduje jednoduše. TOhle je ale ještě horší. Protože je to jako na horské dráze. Protože jsem většinou sama, jenom vyjímečně ho vidím. Ale na druhou stranu jsem pořád v řetězech a pořád uvázaná. Chci nebo nechci? Protože jsem okamžiky, kdy mi to připadá jako věčnost. A jsou taky chvíle, kdy prostě jenom nechci být sama. Protože jsem právě spojila všechny ta zápory vztahu. A teď už je jenom na mě, jestli je hodím do dálky nebo od nich uteču sama. Jsem toho ještě vůbec schopná? Nezírala jsem do slunce skvělých vztahů už tak dlouho, že prostě nedokážu opustit ten svůj perfektní? Můj perfektní se totiž stal jakýmsi zvykem, který miluju, ale možná až moc. A nebo jsem si na něj moc zvykla a teď už se ho nedokážu zbavit?
Protože kdybych si šla za svým, tak bych šla přímo do slunce. Jenomže cestou bych oslepla a mohla ztratit směr. Tak to prostě je. Takhle se to děje celý život. Jenom počkat, dokud mi osud nepřihraje slepeckou hůl nebo psa. Potom se rozhodnu, jakým půjdu směrem. Východ nebo západ? Svobodu nebo lásku?
Swallow
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama