A potom už jí nikdy nikdo neviděl

7. prosince 2015 v 20:39 | Swallow |  Myšlenkář
Právě teď, už jsem měla třiadvacet let na to, objevit kdo jsem. A pořád to netuším. Stejně jako nesnáším, když někdo
Pro mě je nejdůležitější, že pokaždé, když se hledám, tak spolehlivě najdu bod, kdy vím, že jsem se nenašla. Jdu na vejšku, kde zjistím, že tohle mě nebaví. Jdu na brigádu, kde zjistím, že tohle taky dělat nechci. Čtu scifi, abych přišla na to že mě technika zase tolik nevzrušuje. Na druhou stranu se mi potom zjevují možnosti, které zbývají. Vím, že mám ráda fantasy, historii, že ráda píšu, ale novinářka být nechci. Vím, že mě běhání hrozně baví, ale hrozně se mi do něj nechce. A že nejsem jógín, ale že hrozně žeru jógu bez óm, mantr a tak podobně.říká třiadvacet, protože když pak řekne věků víc, tak se v tom ztrácím. Stejně tak jako nechápu, jak kdo mohl umět délku měsíců na kloubech ruky. Ale každý má něco. Někdo je lechtivý a někdo si zase neumí nad okem udělat rovnou černou linku.
Přišla jsem taky na to, že konečně mám názor, za kterých si vážně chci stát a že dokážu dělat rozumný a dospělý rozhodnutí. Ale taky jsem přišla na to, že moje názory nemusím s nikým sdílet. Což teď může vypadat jako paradox, ale tohle beru spíš jako svůj mentální výplach než nějaké prohlášení o svém životě. Beru to jen jako záblesk toho všeho, co se mi honí hlavě.
Mám pocit, že jsem se dnes dostala do takové oxymorónové nálady. Něco ve stylu: miluju sníh, ale nesnáším zimu. Miluju slunce, ale nesnáším dusno. Ale takový jsme všichni. A všichni si na to budeme vždycky stěžovat. I kdybysme nechtěli....
Nikdy jsem se nenašla a častokrát jsem se cítila ztracená. Vždycky jsem ale našla nějakou novou část sama sebe. Navíc tou holkou, co jsem byla před rokem už nejsem. A tu holku už nikdo nikdy neviděl. A příští rok se taky nepoznám.

Swallow
 

Padat volným pádem

27. dubna 2014 v 20:18 | Swallow |  Myšlenkář
Jednou jsem slyšela, že jsou ženy jako opice. Protože se potřebují vždycky držet nějaké liány (alias chlapa), ale nepustí ji, dokud se pevně nedrží nějaké jiné. A znám tolik případů, kdy je to pravda. Ale znám i opice, který si v klidu sedí na stromě a pozorují to dění okolo. Až do chvíle, kdy se jim nepřiplete nějaká liána do cesty. Poté už se jí drží. Je to nejspíš děsivé pustit se a nevědět, kde se můžete chytnout příště.
Možná je to chytřejší držet se na jednom místě, až do chvíle, kdy se nebudete někde držet ještě pevněji.
Já jsem totiž nikdy moc chytrá nebyla. Držela jsem se jedné liány a nechala si jí celou obmotat kolem těla. Ale v momentě kdy jsem zjistila, že mě škrtí, jsem se pustila a padala volným pádem.
To mi ale pomohlo jenom k tomu, abych se zapletla do další a další.
Takže jsem pokaždé skončila pevně obmotána. Možná proto mi nevadilo padat volným pádem. Pocítím trošku volnosti po dobrovolném uvěznění.
Teď můžu jenom pozorovat tu divočinu, kde jsou jedni uvězněni, druzí hledají kam přeskočit a čeho se chytit. A někteří jenom padají volným pádem...


Nikdy jsem nechápala tu svojí potřebu obvázat se tak pevně. Nechtěla jsem nejspíš prostě spadnout. Až na to, že mě takhle potřeba stále pár modřin. Protože prostě nepatřím mezi nejchytřejší opice. Dělám to jinak. A jsem tak neschopná, že ani nemůžu jít na ten strom a na všechno se dívat z dálky. Protože i když jsem už tolikrát chtěla, vždycky jsem se po cestě do něčeho zapletla, zamotala. A poté už dobrovolně zůstala.
Teď mi došlo, že se držím na něčem, kde nejsem sama. A nemůžu přijít na to, jak pevně se držím. Protože jsem se obmotala znovu tak pevně, že to bolí. Jenže mi došlo, že se teď nemůžu držet. Protože jestli vyklouznu a vrátím se ke svému volnému pádu, tak to bude kvůli tomu, že se tam prostě nedalo udržet.
Možná se budu chvíli držet zuby nehty. Ale liány by tu měly být od toho, aby nás podržely ne? Aby nás nenechaly spadnout. A vždycky nejde jen o to udržet se.
Protože někdy to chce prostě něco, co nás podrží. Protože jen tak to může fungovat bez modřin...

Swallow

Vtipné, jak nám pořád všechno přijde stejné, ale pak se ohlédneme a všechno je jiné...

27. dubna 2014 v 20:17 | Swallow |  Myšlenkář
Co říct, když občas prostě není CO říct? Zajímalo by mě, co dřív dělávali lidé, když nebyl internet. To musel být krásný svět. Protože místo toho, aby okupovali facebook, dívali se na online seriály, pročítali si hlouposti a zabíjeli čas děláním ničeho, tak ve skutečnosti něco dělat museli.
Na druhou stranu to musela být vážně nuda. Protože -MY jsme prostě lidi. A najdeme si způsob, jak nic nedělat pokaždé. Jistě, že kdybych žila před dvě stě lety na farmě, tak bych asi jezdila od rána do večera a nudit bych se vážně nesměla.
Ale když je člověk takhle student, tak má čas dělat všechno možné. A to obzvlášť v době, kdy by měl skutečně něco dělat.
Co s těmi okamžiky, které by nám měli změnit život. Vím, že utíkat od problémy je to nejlepší řešení. Možná ne nejchytřejší, ale nejsnadnější. Utéct před nepovedeným vztahem do jiného města. Utéct před vším nevyřešeným a komplikovaným. Ale co se mění, když přijdeme na jiné místo?
Protože jsem zjistila, že mě pořád trápí stejné věci, ať jsem kdekoliv na světě. Že jsem pořád stejná, jako jsem byla před pěti lety. A na druhou stranu, že se strašně měním. Ale nevím, jestli je to dospívání. Podle mě jsou to jen zkušenosti, zábava, zážitky, co mě proměňují. Především asi lidé.
Ale netuším nakolik se lidé mění. Nevidím tam žádnou určitou míru. Protože jsem možná začela číst trochu jinou literaturu, mohla bych problémy řešit jinak než dřív, dokážu být více samostatná a nemusí mě zajímat názory ostatních. Jsem ale taky pořád stejně naivní, vyděšená holka jako jsem byla v patnácti lety. Jen se bojím jiných věcí. Ale pořád můžu věřit ve stejné.
Třeba to, že když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak si třikrát odplivnu, ale taky vím, že to znamená jenom to, že ta černá kočka prostě někam jde. Nebo když mám vážně mizerný den a počasí se tomu přizpůsobí. Vím, že je to pouze náhoda, ale je svým způsobím uklidňující, když se k mojí mizerný náladě přidá aspoň počasí.

Pokaždé když se objevím na novém místě, tak se snažím lidi prohlédnout, odhadnout a snažím se spřátelit s těmi, kteří se mi nejvíc líbí. Myslím, že mi to snad nikdy nevyšlo. Vždycky jsem se začela bavit se špatnými lidmi. Protože pak jsem se zakecala s někým jiným a zjistila, že si rozumím mnohem víc s lidmi, do kterých bych to neřekla. Je to ale podivný zvrácený svět.
Protože prostě nikdy netuším, co přinese. Nebo koho.
Když jsem potkala svojí dávnou kamarádku, kterou jsem pár let neviděla, tak jsem zjistila, že si nemáme co říct. Ale pak jsem potkala další, kterou jsem dlouho neviděla a zjistila jsem, že si toho máme tolik co říct. A jak se tohle dá sakra poznat?
Fascinují věci. Podle mě prostě narážíme na lidi a nikdy nedokážeme říct, kdo nám právě bude sednout. Život je tak komplikovaný, tak složitý, tak nepředvídatelný.
Ale přišla jsem na to, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že cokoliv prožívá, tak někdo jiný prožil taky. Že ačkoliv je mi právě mizerně, tak někomu je třeba ještě hůř. Jo, tohle mi vždycky pomůže. Ne, že by to zlepšilo situaci, ale je hezký vědět, že nejsem jediný člověk zažívající mizérii.
A nebo že nejsem jediná hysterická, potrhlá, v nevhodných chvílích se smějící, v nevhodných chvílích brečící...

Swallow
 


Jojo Moyes - The girl you left behind

29. ledna 2014 v 18:15 | Swallow |  Romantické

Jojo Moyes - The girl you left behind


Neobvyklý příběh dvou žen, které spojuje jeden obraz. Napříč stoletím se dva příběhy točí kolem lásky, kvůli které jsou obě ženy ochotné obětovat cokoliv. Román, který nám odhalí historický příběh plný srdcervoucí lásky, ale i současný nemilosrdný svět. Ke konci se oba příběhy propletou, takže odhalíme tajemství dívky, kterou opustili.


Sophie žije v malém francouzském městečku, které je okupované německými vojáky. Vzpomíná na svého manžela Eduarda, který musel odejít do války. Snaží se s hrdostí čelit vojákům i jejich útlaku. Pomáhá své sestře s jejími dětmi a jednoduše se všichni snaží přežít. Její manžel jednou nakreslil její portrét, jako svatební dar jí ho věnoval. A tento obraz způsobí, že Sophie a německý velitel spolu navážou zvláštní pouto. Skrz společnou zálibu v umění se začnou sbližovat. Ale Sophie je ochotná riskovat vlastní život proto, aby se znovu setkala se svým manželem. Ale ve válce není nic jisté, ani to jestli je Eduardo ještě naživu. A spolčovat se s nepřítelem nemusí být sázka na jistotu.


Mezitím, v současné době se mladá vdova Liv dívá na obraz tajemné a odvážné dívky. Obraz, který se jmenuje The girl you left behind. Vdala se mladá a její manžel neočekávaně zemřel. Přichází ale nový muž, který v ní dokáže probudit život. Osudy obou žen se proplétají skrz čas a obě jsou ochotné bojovat za to, co milují. Liv postupně odhaluje příběh dívky z obrazu a to jí pomalu přivádí k tomu, aby mohla znovu milovat.

Spojení historie, lásky, smrti a odhalování příběhu, který se skrývá v obraze, je neobvyklé, ale přimělo mě to číst pořád dál a dál. Příběh, který mě skoro dohnal k slzám, ale občas je to taky dobře. Nedá se říct, jestli je to smutný nebo šťastný příběh, má ode všeho trochu. Ale určitě je brilantně napsaný. Protože do poslední chvíle netušíme jak hlavní hrdinky skončí.


Swallow

Čtvrtý detektivní případ z pera Adlera-Olsena

22. ledna 2014 v 22:32 | Swallow |  Thriller

Čtvrtý případ Carla Mørcka z oddělení Q. Tentokrát se jedná o zneužívání a týrání žen. V Dánsku byl zřízen ostrov Sprogø, kam byly deportované ženy, které byly shledány jako podřazené a nedostatečně inteligentní. Místní chovanky byly naprosto odkázány na ženské vedoucí, které s nimi neměly žádné slitování. Kniha začíná příběhem jedné z žen, která na ostrově zažila nepopsatelné utrpení. Nete Hermansenová našla způsob, jak se dostat z ostrova a začít nový život. Alespoň si myslela, že své minulosti může utéct.

"Všimla si, že manžel znechuceně potřásl hlavou. Ucítila, jak ji uchopil za ruku a táhne ji za sebou pryč. Na chvíli nemohla popadnout dech. Jejich kroky pleskaly o zem jako asynchronní ozvěna sebe samých. Pospěšme si, ať už jsme pryč, říkaly. Podařilo se jim dojít až do šatny, ale vtom se za nimi hlas ozval znovu. "Pane Rosene! Možná tedy netušíte, že vaše žena je děvka. Chovanka z ostrova Sprogø, které je úplně jedno, před kým roztáhne nohy. Asi ani nevíte, že její debilní mozek nepozná rozdíl mezi pravdou a lží a…" Manžel se náhle prudce otočil, až ji zabolelo v zápěstí ruky, za kterou ji držel. Několik hostů se pokoušelo vysokého muže, který narušil slavnostní večer, zklidnit. Dva mladí lékaři, kteří se na místě také objevili, před něj výhrůžně předstoupili, aby mu dali jasně najevo, že jeho další přítomnost je nežádoucí."
Carl Mørck je vedoucím oddělení Q, které má na starosti staré nevyřešené případy. Asistentka Rose svého šéfa přiměje, aby se znovu podíval na starý případ několika zmizelých osob. Tento běžný případ se ale časem mění jenom v malou součást něčeho mnohem většího a nebezpečnějšího.
Příběh se neustále posouvá v čase do minulosti, odkrývá střípky celého příběhu a tomu všemu se oddělení Q postupně dostává na kloub.

Současně s tím řeší komisař i své osobní problémy. Rozvádí se, bydlí s ním jeho bývalý kolega, který byl při přestřelce postřelen a nyní je ochrnutý. Jeho alkoholický bratranec, který začne roznášet zvěsti, že mu Carl pomohl s vraždou strýce. Všechno se dostává do souvislostí a odkrývá se děsivé spiknutí, které sahá až na nejvlivnější politická místa. Příběhy lidí z minulosti se prolínají a odkrývají děsivou skutečnost. Jussi Adler-Olsen napsal čtveřici románů o komisaři Carlu Mørckovi: Žena v kleci(2011), Zabijáci(2012), Vzkaz v láhvi (2012) a poslední román Složka 64(2013).
Autor napsal poutavý a děsivý příběh, který se drží několika dějových linií a s každou přibývající stránkou odhaluje tajemství, která měla zůstat ukrytá.

Porušování ženských práv je jen jedním z témat, která se v knize objevují. Odhaluje i proces, který probíhá při vyšetřování dávno odložených případů, nebezpečí radikálních politických stran i brutálnost vražd. Další úspěšný detektivní příběh dánského autora.

Swallow
Článek zveřejněn oficiálně také ZDE pod mým jménem samozřejmě :)

Kam dál